Ruský diktátor Vladimir Putin jako Adolf Hitler 21. století. FOTO: Putinhyi / Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0
FOTO: Putinhyi / Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0
Rusko, které bylo Evropskou unií prohlášené za státního sponzora terorismu, slaví další funkční období pětinásobného a pravděpodobně doživotního vůdce Vladimira Putina. Zemi ovládla rozsáhlá cenzura a propaganda, hlásá se neliberalismus a potlačování nesouhlasných hlasů vede až k vraždění odpůrců režimu, konstatuje v článku na stránkách The Moscow Times analytička Jelena Davlikanovová z Center for European Policy Analysis.
Podle Davlikanovové došlo při takzvaných prezidentských volbách k rozsáhlým anomáliím a v celé zemi bylo odevzdáno 22 milionů falešných hlasů. Výsledek svobodných a spravedlivých voleb by ale nejspíš dopadl podobně. Se současným vůdcem se pro zemi může změnit jen málo. Tažení na Ukrajině pokračuje.
Analytička se domnívá, že Kremlu nejde jen o území. Cíle režimu jsou ambicióznější. „To, po čem skutečně touží, je porážka Západu, jehož společné úsilí nestačí k tomu, aby Ukrajina byla bezpečnou a prosperující zemí. Ukrajina je poselstvím všem bývalým sovětským republikám, jakýmsi ‚oběšencem‘, který připomíná osud neposlušných,“ píše se v článku.
Putin chce do konce roku mobilizovat půl milionu Rusů. V současnosti je jich do bojů zapojeno 617 tisíc. Jedná se o jakousi skrytou mobilizaci. Hlavní motivací Rusů k naverbování jsou peníze. Sociolog Grigorij Judin se nicméně domnívá, že roli tady hraje také pocit Rusů, že ruská národní nadřazenost je globálním uspořádáním odsouvána na vedlejší kolej. I ti, kdo jsou zděšeni agresivní politikou Ruska, se obávají toho, že jejich země válku prohraje a definitivně přestane být globální mocností.
Tím se autorka dostává k otázce, zda to, co dnes v Rusku vidíme, je fašismus. Podoba s fašistickými režimy minulosti je v tom, že ty také vyrostly z pocitu odporu vůči světu, a to v době prudkého snížení životní úrovně a krize národní identity.
„Alexandr Dugin osvěžil myšlenky politického filosofa Ivana Iljina a nabídl Rusům pocit identity zakořeněný v militaristickém imperiálním nacionalismu. Jedná se o myšlenku, že Rusko působí jako protiváha západní hegemonie a stojí v čele národů, které spojuje euroskepticismus, tradicionalismus a antiliberalismus. Pokud se národy jako Ukrajina odmítají podřídit, jsou označeny za neexistující nebo fašistické, což ospravedlňuje jejich dobytí a rusifikaci,“ uvádí Jelena Davlikanovová.
K fašistickým rysům patří i to, že většina ruské společnosti je ochotna „vstoupit do stavu mobilizace akceptující omezení práv a svobod a přítomnost charismatické osobnosti, která slouží jako vůdce národa“.
Jen tři procenta ruských občanů se domnívají, že by případná mírová dohoda měla vést k tomu, aby Ukrajina získala zpět suverenitu nad celým svým mezinárodně uznaným územím.
Rusku při srovnání s fašistickými státy minulosti chybí revoluční zápal a masová posedlost nějakou utopií. Proto se někdy navrhuje pro současný režim používat označení „postfašismus“. Nebezpečný je ale podle odborníků úplně stejně.
„Vzhledem k tomu, že válka pokračuje, aniž by jejím cílem bylo ovládnout konkrétní území, ale způsobit pád Ukrajiny jako liberální demokracie, její konec zůstává nedosažitelný. I když boje přejdou do nižší intenzity, Rusko bude pokračovat ve svém úsilí o politické a ekonomické ovládnutí Ukrajiny, podkopání liberálních demokracií v celé Evropě a zpochybnění vlivu USA v regionu,“ konstatuje analytička. Proto by konečným cílem úsilí na podporu Ukrajiny měla být porážka ruského fašismu, jinak budou s Ruskem i nadále celosvětové potíže.
Ty nastanou, pokud si Západ neuvědomí, co je ve hře, upozorňují četní komentátoři. Jedním z nich je bývalý ruský oligarcha Michail Chodorkovskij, který u Putina upadl v nemilost a pak strávil roky v lágru. Nyní žije v exilu a pokračuje v kritice ruského režimu, ale také neschopnosti Západu se proti hrozbě z Moskvy mobilizovat.
„Západ válku prohrává: současné úsilí nestačí k tomu, aby v příštích dvou letech zabránil pádu klíčových ukrajinských regionů do Putinovy moci,“ soudí Chodorkovskij. „Putin na válku vynakládá ročně asi 120 miliard dolarů – 5,4 procenta ruského HDP ve výši 2,2 bilionu dolarů, přičemž nejběžněji používaný ruský náboj stojí asi 500 dolarů. Evropská pomoc Kyjevu za dva roky činí 88 miliard dolarů – asi 0,25 procenta HDP EU, přičemž náboje stojí od 5 000 do 8 000 dolarů. To znamená, že pokud započítáme i americký příspěvek, Putin převyšuje Západ minimálně v poměru 2,5 ku 1. Letos, bez podpory USA, se tento poměr zvyšuje na 4:1,“ vypočítává Chodorkovskij na síti X.
Jeho vize budoucnosti, pokud se něco nezmění, je velmi pesimistická.
„Při současném tempu padne Charkov do roka a Oděsa příští rok. Do roku 2026 bude Ukrajina schopna udržet pouze malý partyzánský odpor – a to v nejlepším případě. Lvov bude zachován, pokud do města vstoupí polské jednotky v rámci NATO. To je optimističtější scénář za předpokladu, že ukrajinské ozbrojené síly budou navzdory všem výzvám pokračovat v hrdinném odporu. Jaký myšlenkový proces je ve hře? ‚Možná že když Putin obsadí Ukrajinu, uklidní se?‘ Možná se uklidní – i když, jak jsem již řekl, je to velmi nepravděpodobné. Pravděpodobnější je, že až válka skončí, budou ruští vojáci na polských hranicích. A k nim se přidají někteří Ukrajinci, rozhořčení ze zrady Západu, kteří se budou muset nějak živit a budou nuceni vstoupit do sjednocené rusko-ukrajinské armády pod ruským velením,“ líčí příslušník ruské opozice nejhorší možný scénář.
Pak ještě dodává, že Putin nepotřebuje území. „Putin potřebuje válku pro své domácí cíle. A slabý Západ je pro něj skvělým cílem.“
Někteří přispěvatelé Chodorkovského pesimismus mírní. „Jak Západ prohrává?! V důsledku války na Ukrajině jsou Švédsko a Finsko v NATO. Rusko nechtělo Ukrajinu v NATO, protože by NATO bylo na hranicích. Ale Finsko v NATO znamená, že NATO hraničí s Ruskem v délce 1 340 km. Rusko na to vynaložilo drahocennou krev a prostředky. Západ už vyhrál,“ píše jeden uživatel v reakci na Chodorkovského příspěvek.
Další hlasy připomínají, že budoucnost je stále otevřená a záleží na tom, jak se Západ nakonec zachová. Nejde jen o to pomoci Ukrajině se bránit, ale cílem by mělo být porazit Rusko.
„Kdokoli přijde po Putinovi, nemůže být horší. Příští ruský vůdce zdědí rozvrácenou armádu a oslabenou ekonomiku. Neměli bychom se bát pomoci Ukrajině porazit Rusko,“ píše bývalý velitel amerických sil v Evropě generál Ben Hodges.
