Vojenská přehlídka v Moskvě na Rudém náměstí ke Dni vítězství (9. 5. 2021) FOTO: ČTK/AP/Alexander Zemlianichenko
FOTO: ČTK/AP/Alexander Zemlianichenko
Moc v Rusku drží nepříčetný prezident Vladimir Putin a jeho sekta kvazináboženských fanatiků, která vážně vyhrožuje světu jadernou katastrofou v případě, že se ruské armádě nepodaří bleskově okupovat (podle Putinových slov „demilitarizovat“) nezávislou Ukrajinu a vyvraždit její elity v rámci tzv. „denacifikace“. Ta by v podstatě znamenala násilné předání moci od údajných „nacistů“ proruským loutkovým vládcům. Zní to jako úvod do hororové antiutopie. Ale je to bohužel realita dnešního dne.
Svět je na pokraji války, která může ukončit všechny války. Máme pocit, že pokud se budeme chovat jako vždy slušně a podle tradičních pravidel, dokážeme se zachránit. Proto se máme zdržet projevů rozhořčení ve vztahu k obyčejným Rusům, kteří přece za nic nemohou. Jenže jejich postoje a většinová politická pasivita jsou součástí probíhající katastrofy; pokud to budeme přehlížet, rezignujeme na snahu katastrofu odvrátit.
Jistě, každý Rus není Putin, ale Putinovo Rusko okupuje jiné státy za dlouhodobé tiché podpory naprosté většiny ruského obyvatelstva. Automatická presumpce kolektivní neviny běžných Rusů je tolerancí tohoto barbarského postoje Ruska vůči jiným zemím a kulturám.
Polský historik Adam Michnik prohlásil, že se míra patriotismu odvíjí od schopnosti člověka stydět se za zločiny, které byly spáchány ve jménu jeho národa. Zpětná vazba a reflexe je to, co potřebují příslušníci národa, jenž rozpoutal bratrovražednou válku na Ukrajině a žije v zajetí mýtů o vlastním historickém poslání a nároku překračovat mezinárodní právo. Pokud se Rusové nevzbouří, válka na Ukrajině neskončí a svět se bude blížit k jaderné katastrofě. K čemu nám bude naše slušnost, když nepomůže zachránit naše děti před válkou, ale bude jen utvrzovat Rusy v pocitu, že za všechno odpovídá Putin a že sami nic nemohou dělat.
Odpor vůči „ruskosti“ jako imunitní reakce a pud sebezáchovy
Aktuální strach a odpor vůči Rusům je projevem hlubokého šoku, který utrpěla Ukrajina, Evropa a celý svět; pochopitelnou imunitní štítivou reakcí, která nějakou dobu potrvá. Sjednocení v odporu proti agresorovi je to, co potřebuje většina příslušníků napadeného ukrajinskému národa. Odpor ústící do nenávisti vůči Rusům ze strany Ukrajinců je dnes přirozenou, takřka psychofyziologickou reakcí na ničivou válku na území jejich státu a vraždění jejich žen a děti. Nejedná se o protiruské nálady či „rusofobii“, což je výraz, kterým ruská státní média dehonestují odpůrce agresivní ruské rozpínavostí. Je to pud sebezáchovy. Naopak, západní společnost podporuje každého Rusa, který se postaví na odpor putinovské diktatuře.
Běžní Rusové naposledy opravdu masově protestovali proti politice Vladimira Putina před deseti lety, a to v květnu 2012 po zfalšování prezidentských voleb. Proč nyní ruská společnost není schopna významnějšího občanského či politického odporu proti invazi na Ukrajinu?
Většinová ruská společnost je buď zmanipulována masivní propagandou ruských médií, nebo se bojí postavit tyranskému režimu, který zavraždil nemálo odpůrců. Nejvýraznější odpůrce putinovského režimu Alexej Navalnyj jen zázrakem přežil pokus o otravu a sedí ve vězení.
Ruští obyvatelé: víra místo faktů
Kremelská propaganda mistrně ovládá emoce mnoha bezprávných, ustrašených a frustrovaných Rusů (jejich ukřivděnost, vztek a zklamání) a nabízí Ukrajinu a Ukrajince jako terč pro nenávist, aby stmelila obyvatelstvo kolem vůdce a odvedla pozornost od skutečných problémů společnosti ve zdravotnictví či ekonomice. Ztotožněním Ukrajinců s nacisty porušuje jazykové tabu a nastoluje paradigma boje proti absolutnímu zlu, kdy je možné překročení veškerých hranic a masové vraždění.
Velká část Rusů srovnání Ukrajinců s nacisty nepopírá, fakta nahrazuje vírou a prožívá tuto ukrajinskou tragédii doma na gauči u televizních obrazovek. Ze zkušenosti nacistického Německa víme, že zločiny vlastního státu si připouští jen menšina obyvatelstva; bylo daleko jednodušší společně se všemi věřit podmanivé Goebbelsově propagandě než si uvědomit hrůzy doby a putovat do koncentračního tábora.
Situace se bude měnit, až se do ruských rodin budou jejich synové vracet v rakvích. Je to zřejmě to jediné, co dokáže vytrhnout Rusko z letargického spánku a přesvědčení o vlastní vyvolenosti a neomylnosti vůdce, který aspiruje na obrození ruského a sovětského impéria zároveň. Vzpomenou si na Afghánistán, kde padlo kolem 14 500 sovětských vojáků.
Co je to „ruskost“?
Pro většinu Rusů je Rusko a svébytná ruskost základem vlastní identity a tím domovem, jehož půda je posvátná a jehož kulturní výjimečnost má být z nějakých iracionálních důvodů obdivována každým pozemšťanem. V bývalých satelitech sovětského Ruska včetně socialistického Československa existovala jakási inherentní povinnost milovat vše ruské.
Nadřazenost všeho ruského je v genetickém kódu dnešního Ruska. Vyrůstala jsem v tehdejším hlavním městě sovětského Kazachstánu Alma-Atě, dnes Almaty. Co je to velkoruský šovinismus jsem poznala jako dítě školou povinné. K sebeidentifikaci mi pomohli spolužáci. Svět se dělil na „ruský“ a „neruský“. To ruské bylo pokrokovější, světovější, kulturnější, vyšší, představovalo civilizační misi. To ostatní bylo podřadnější, včetně jazyků jako kazachština. Nejlepší věda, literatura i hudba byla ruská, a tak dále. Moje identita byla „neruská“, někdy nadávka, jindy omluvenka, že jsem něco nezvládla. Venku bylo čtyřiceti stupňové horko a my jsme psali úlohu k obrázku ruského malíře Ivana Šiškina nazvaném „Zima v lese“.
Kdo je tady nacista?
„Ruskost“ byla módní rovněž na Západě. Vytvořili jsme z „ruskosti“ mýtus, který byl navíc masivně přiživován sovětskou a pak ruskou propagandou. Ruský mýtus jako švédský stůl nabízel všechno, co „jste kdy chtěli vědět, ale báli se zeptat“: od šamanských tanců po lety do vesmíru, od bujarých pitek po hledání věčných pravd, od trockismu po ultrapravicový nacionalismus. Jako každý mýtus byl i tento mýtus archaický a iracionální; jak pravil básník Fedor Ťutčev: „Rusko rozumem nepochopíš, loktem nezměříš, Rusko má osobitý ráz. V Rusko můžeš jenom věřit.“
Tuto báseň umí nazpaměť každý obyvatel Ruské federace, stejně tak jako nesčetné pasáže ze sovětských literárních děl, opěvujících hrdinství „ruského člověka“ ve druhé světové válce, kdy chránil svět před absolutním zlem. Obyvatelé Ruska jsou po generace vychováváni jako následníci těchto hrdinných skutků a mystického vítězství dobra nad zlem. Stěží si dovedou představit vlastní lid na straně zla, kde nyní Rusko začíná vnímat celý svět – jako zlo, které nezaváhá zničit svět.
„Fašistickou“ začínají dnes Ukrajinci nazývat ruskou armádu, která si počíná na Ukrajině stejně nelidsky a krutě, jako kdysi oddíly německého wehrmachtu.
Dnešní ruský „fašismus“ vychází z archaických a pseudohistorických principů, stejně jako nechvalně známá koncepce „krve a půdy“, když ospravedlňuje okupaci sousedních území a masové vraždění, manipuluje veřejným míněním, a dokonce symbolicky napodobuje některé kroky nacistického Německa, například „blitzkrieg“ na záchranu údajně trpících soukmenovců na území cizího státu.
Pomsta za prohru ve studené válce a vstávání z kolen
Prohra ve studené válce, rozpad Sovětského svazu, ztráta pozice hlavního protihráče Západu a neúspěšné pokusy hospodářsky se vyrovnat Západu zranily samotné srdce ruské identity – civilizační až mesiášský imperialismus. Po rozpadu SSSR se Rusko doposud nevyrovnalo s dekolonizací někdejších svazových republik, ale převzalo následnická práva po sovětském impériu a těšilo se mezinárodnímu respektu.
Nepotkala jsem mnoho Rusů, kteří by nebyli hrdí na svůj původ a na výboje své vlasti a nevyznávali se z lásky k vlasti doma i v zahraničí. Je to pochopitelně skvělá zpráva, ale láska k vlasti nesmí znamenat toleranci jakéhokoliv zločinu, který spáchá ruský prezident a jeho sekta, jako kdyby Rusko mělo mít nějaké zvláštní nároky a bianco šek na libovolné počínání. K trvalým vlastnostem ruské mentality patří bojovná a skoro neukojitelná potřeba vznášet další a další nároky na cokoliv – od uznání světového prvenství ve všech oborech až po území sousedních států. Nedokážou pochopit, že takový nárok nemá nikdo.
Proměna velmoci na chudý druhořadý stát v průběhu devadesátých let byla dalším z řady pokoření pro mnoho Rusů, a především pro prezidenta Vladimira Putina, který své mládí prožil jako podplukovník všemocné KGB v okupovaném východním Německu. Putin byl a navždy zůstal okupantem, který se doposud neštítí těch nejzákeřnějších metod ruských čekistů; naopak tyto teroristické podvratné metody povýšil na ruskou státní politiku.
Ruského prezidenta Vladimira Putina zabolely vlažné odpovědi na přání Ruska vstoupit do NATO a vyloučení z elitního klubu nejmocnějších státníků světa. Chtěl by znovu zasednout k jedné šachovnici s americkým prezidentem a s vůdci evropských velmocí při rozhodování o osudech světa.
Putin stejně jako mnoho dalších Rusů žije v imperiální minulosti a stále věří, že svět lze dělit jako koláč, jako když se spojenci po druhé světové válce sešli v Jaltě. Toužil se vrátit do pomyslného klubu světovládců a urvat si ruský díl za každou cenu, a proto s imperiálními teritoriálními ambicemi vytasil i hrozbu ruským jaderným potenciálem.
Když temné hrozby a narážky nezabraly, Putinova ukřivděnost začala volat po strašlivé vojenské pomstě. Rusko „vstávalo z kolen“ tak, že začalo ohrožovat sousedy. Většina Rusů sdílela jak Putinovu ukřivděnost, tak jeho agresivitu; každá další válečná agrese popularitu Putina v Rusku jen zvyšovala.
Největší nárůst zaznamenaly nacionalistické nálady a podpora Putina po „nekrvavém“ přivlastnění ukrajinského Krymu a okupaci Donbasu v roce 2014. Rusko „vstalo z kolen“ a duše běžného Rusa zajásala, a to za podpory státní propagandy oslavující nastolení „historické spravedlnosti“ za cenu popření mezinárodního práva. V médiích byly oslavovány nadpřirozené ruské vlastnosti – odvaha ve Velké vlastenecké válce, neporazitelnost, historické nároky na teritoria, kam kdysi vstoupila noha ruského vojáka.
Ukrajina jako terč ruské nenávisti
Vladimir Putin vyrůstal v polokriminálním podsvětí někdejšího Leningradu a byl hrdý především na výboje ruského a pak sovětského impéria. Splnil si svůj klukovský sen: když dostal nakládačku od starších hochů, vybil se na tom slabším. Podobně se často cítí „obyčejný Rus“. Frustrace, které nastřádal za celý život, si vybíjí na gastarbeitrech a svých sousedech.
Občané Ruské federace si netroufnou vyčinit samotnému Putinovi, ale mohou si jet zastřílet na Ukrajinu. Po dobu osmi let byla Ukrajina terčem nenávisti a výsměchu na všech oficiálních kanálech ruské státní televize. Tato propaganda systematicky Ukrajince ponižovala a odlidšťovala. Podobným způsobem se vyjadřoval český prezident Miloš Zeman, který v roce 2014 přirovnal válku proti Ukrajině k chřipce a vyzýval ke zrušení sankcí. Putinovo prohlášení, že Ukrajina jakožto stát neexistuje a Rusové a Ukrajinci jsou jeden národ, mělo za cíl anihilovat Ukrajinu v ruském povědomí a společně s odlidšťováním připravovalo půdu pro masové vraždění.
Putinova popularita během války roste
Probíhající krvavá okupace Ukrajiny popularitu Putina v Rusku znovu zvedla. Nelze samozřejmě vyloučit, že jde o ruskou propagandu, ale i podle průzkumu nadace Public Opinion Foundation („Общественное мнение“) míra důvěry Rusů v Putina během týdne vzrostla z 60 % (20. února) na 71 % (27. února). Naopak klesl počet Rusů, kteří Putinovi nedůvěřují (z 29 % na 18 %).
To znamená, že drtivá většina Rusů je společně s Putinem skutečně přesvědčena, že Západ od nich odloudil Ukrajinu, která nyní ohrožuje bezpečnost Ruska nákazou nějaké oranžové revoluce a chce přivést NATO až k ruským hranicím. Anebo že na Donbasu probíhá „genocida“ místních Rusů ukrajinskými nacisty a banderovci, a proto je zapotřebí znovu „poruštit“ Ukrajinu a osvobodit krajany. Putinova propaganda připomíná henleinovské zkazky o tom, jak Češi utlačovali Němce v Sudetech. Putin raději pomstychtivě vymaže z mapy Ukrajinu a potažmo celý svět, než by připustil odklon tohoto velkého evropského státu ze zóny ruského vlivu na Západ.
Ruský prezident pronáší velmi podivné úvahy, za kterými prosvítá podvědomý nárok Rusů na vyvolenost a univerzalismus ruské kultury. Svět podle Putina by měl být „rusocentristický“, nebo alespoň oligopolní s Ruskem v čele stolu, anebo vůbec nebýt (varianta použití jaderných zbraní). Vyjít za rámec této kultury a zbavit se ruského prizmatu nazírání světa vyžaduje od jednotlivce mimořádné úsilí a mimořádnou motivaci, což většina Rusů dosud postrádá.
Rusko je jakousi hvězdou smrti, jejíž přitažlivost je vzhledem k značnému počtu nositelů asertivní kulturní tradici a velkým geografickým rozměrům obrovská, nepřekonatelná a celoživotní. Dokonce i ruská diaspora žijící na Západě zůstává v převážně většině nakloněna stávajícímu režimu a protizápadní politice Vladimira Putina.
A tak vztah k „běžným“ Rusům je pro „běžného“ Čecha vztahem k radikální jinakosti, která ovšem neusiluje o přijetí norem celku, ale spíše je popírá, protože je jiná a vidí v tom vzpurnou, anarchickou, revoluční ctnost. Ruský osten je často identitářský, protizápadní, protisystémový a opírá se o mytologii veliké minulosti a historické milníky osvobození evropských měst v roce 1945 či okupace Československa v roce 1968. Rusové si ponechávají pozici jakési historické výjimečnosti a nadřazenosti, což často brání jejich integraci do české či jiné západní společnosti. Preferují existenci ve vlastním kulturním vesmíru, který stejně jako Putin povyšují na univerzum s vlastní cestou vývoje bez prolínání se západními proudy.
Další hranou vztahu k Rusům je naděje. Naděje, že se Rusové zbaví tyrana, který rozpoutal peklo v sousední bratrské Ukrajině a vyhrožuje světu jadernou válkou. Aby to Rusové dokázali, musí se podívat do zrcadla, které jim nastavují jejich oběti a odpůrci, ale také jiné společnosti a kultury.
Pokud budeme nazývat věci pravými jmény, dokážeme poskytnout zpětnou vazbu a posílit sebereflexi těch Rusů, kteří jsou schopni nezaujatě vnímat fakta a nazývat okupaci válkou, nikoliv speciální vojenskou operací, jak to nařizuje cenzura. Tato sebereflexe je základem svědomí, přijetí zodpovědnosti a vnitřní obrody současného Ruska.
MUDr. Džamila Stehlíková je česká lékařka, bloggerka a politička původem z Kazachstánu. V letech 2007–2009 byla ministryní pro lidská práva a národnostní menšiny, působila též na Fakultě životního prostředí Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Ve své lékařské praxi se soustřeďuje na psychiatrii a s ní související pomoc rizikovým pacientům. Od roku 2021 je předsedkyní Liberálně ekologické strany (LES).
