Oslava Dne vítězství na Rudém náměstí v Moskvě 9. května 2015 FOTO: Kremlin.ru / Wikimedia Commons / CC BY 4.0
FOTO: Kremlin.ru / Wikimedia Commons / CC BY 4.0
Něco takového si Vladimir Putin nenechá ujít. Každoroční vojenská přehlídka, kterou ruský režim pořádá na Den vítězství 9. května, je ideální příležitostí, kdy oslavit vojenský triumf a vykročit ve stopách Stalina. Po vítězství nad německým fašismem to tentokrát bude on, Putin, kdo zvítězí nad fašismem ukrajinským a definitivně vstoupí do ruských dějin. Anebo lépe – do dějin ruského impéria.
Otázkou samozřejmě zůstává, jak bude toto vítězství vypadat. Tedy co bude za demilitarizaci a denacifikaci Ukrajiny prohlášeno. Po fiasku původního plánu, který nepochybně obnášel obsazení velkých měst včetně Kyjeva a nastolení loutkové vlády, jde nyní o to, kolik se z území jihovýchodní Ukrajiny nad rámec stávajících separatistických republik a Krymu podaří Rusům urvat a trvale okupovat.
Tento článek vzniká před zahájením předpokládané ruské ofenzívy v tomto prostoru. I kdyby však měla zcela zkolabovat a výsledkem všeho válčení by bylo jen propojení ruského území s Krymem, je jisté, že tento územní zisk – vykoupený desítkami tisíc mrtvých vojáků i civilistů – bude prohlášen za další z triumfů nekonečného boje ruského národa s fašismem a nacismem.
Oběť v zastoupení
Ačkoli se to zdá z Evropy neuvěřitelné, Rusko a Rusové v takovém boji stále jsou, přičemž užívání slov fašismus a nacismus, většinou bez rozlišování významových rozdílů, je v ruském prostředí mimořádně nahodilé a nevyzpytatelné. Druhá světová válka pro Rusy nikdy neskončila. Ruská společnost je doslova posedlá dějinami, zejména pak velikostí oběti, kterou musela ve druhé světové válce přinést.
Její míra je jistě obrovská. Jenže samotní aktéři této strašlivé války většinou už nežijí, a tak – ve společnosti posedlé dějinami – převzaly jejich úlohy další generace. A to nikoli jen symbolicky, jak by bylo pochopitelné a jak je jinde ve světě běžné, ale doslova fyzicky. Je to základní povinnost, k níž jsou Rusové odmala ve škole i mimo ni vychováváni.
A tak se další a další generace Rusů cítí být účastníky onoho fatálního boje proti nacismu, vojáky, zdravotními sestrami z polních lazaretů, obyvateli obléhaných měst, jednoduše těmi, jimž se zlovolný nepřítel chystá každým dnem, možná hned zítra a možná za měsíc nebo za rok, zasadit smrtelnou ránu. I sami kremelští vůdcové se nejspíš vidí jako jejich předchůdci, kteří při nočních strategických poradách plánovali, jak zlomit nepříteli vaz.
Ruská společnost se tak stává tím, co francouzský sociolog Luc Boltanski označuje za „oběť v zastoupení“. Jiný slavný sociolog Zygmunt Bauman rozvíjí jeho myšlenku takto: „Tímto statusem se lze ohánět – a často se tak také děje – jako ekvivalentem středověkých odpustků či v dnešní době známého bianko šeku – je to předem podepsané osvědčení o morální bezúhonnosti. Cokoli legatáři oběti (ti, v jejichž prospěch je dědické právo zřízeno – pozn. red.) udělají, je zaručeně morální (či přinejmenším eticky korektní), lze-li tvrdit, že se to dělá proto, aby se odvrátilo opakování údělu, který potkal jejich předky.“
Luc Boltanski si všímá, že se k těmto argumentům při obhajobě nových genocid uchylují zejména „politické síly orientované k minulosti tím, že se opírají o vzpomínku na utrpení, neštěstí a ztráty minulých obětí“. A jimi zkonstruovaná a interpretovaná „poučení z historie“ se pak snadno promění v nástroj, jehož prostřednictvím vládnoucí režimy zneužívají „minulé oběti, aby se zmocnily budoucnosti, přičemž nehledí na přítomné utrpení“.
Luc Boltanski formuloval tuto tezi v roce 1999 v práci Distant Suffering – Vzdálené utrpení. Zygmunt Bauman na ni navázal o rok později v doslovu k novému vydání své ikonické knihy Modernita a holocaust. S předstihem tak dokonale popsali ruskou ideologii druhé a počátku třetí dekády jedenadvacátého století (tedy období putinismu), včetně zdůvodnění vojenského vpádu na Ukrajinu.
Také zde agrese probíhá ve jménu zabránění nové (fašistické) válce a masové vraždění ukrajinských civilistů je v ruské optice morálně oprávněné, či dokonce nevyhnutelné, aby se zabránilo opakování minulosti, tedy masovému (fašistickému) vraždění ruských civilistů. Rusové jsou dědičnou obětí hrůz druhé světové války – odtud plyne jejich morální právo, alespoň tak, jak ho sami nahlížejí, okupovat, plenit a vraždit. Rozhodovat o tom, kdo je fašista, a kdo není.
Falešná čísla
Má to však úskalí. Má-li být morální právo k takovému jednání jedinečné a výsadní, musí být Rusové také jedinečnou a výsadní (doslova monopolní) obětí neblahé historie, která toto právo zakládá. V tomto případě jedinečnou a výsadní obětí druhé světové války.
Všechny ostatní národy a všechny ostatní země, zejména pak ty, na jejichž území má ruské impérium zálusk, musí být ve větší či menší míře viníky této historie. Tedy dědičnými (protože stejně jako status oběti se v tomto myšlení dědí i vina) fašisty a nacisty či kapitalisty, kteří s fašismem a nacismem spolupracují. V ukrajinském případě pak banderovci. Jenže jak to zajistit, když válku proti nacismu vedl mnohonárodnostní Sovětský svaz ruku v ruce se svými spojenci?
Tento základ poválečné i soudobé ruské ideologie, tedy dědičné (i vše ospravedlňující) postavení výsadní oběti druhé světové války, zpochybnil americký historik Timothy Snyder. V převratné knize Krvavé země (2010) statisticky i argumentačně doložil, že přes nepochybně obrovské ztráty ruského etnika nesly největší zátěž války Ukrajina a Bělorusko.
„V jedenadvacátém století přisuzují ruští vládci své zemi přibližně tento oficiální podíl na obětech druhé světové války: devět milionů padlých vojáků a čtrnáct až sedmnáct milionů mrtvých civilistů. Tyto údaje jsou však velmi sporné,“ píše Timothy Snyder. Nejde totiž o skutečné počty, nýbrž demografické projekce. A hlavně „nehledě na jejich oprávněnost jde o sovětské, nikoli o ruské počty. Ruské počty musejí být mnohem a mnohem nižší, poněvadž ve vysokých sovětských číslech jsou zahrnuty i oběti z Ukrajiny, Běloruska a baltských zemí. Zvlášť důležitá jsou pak území“, pokračuje historik, „která Sovětský svaz okupoval v roce 1939: východní Polsko, baltské státy, severovýchodní Rumunsko. Tehdy tu byly ztráty na životech ohromné, přičemž mnohé mrtvé neměli na svědomí Němci, nýbrž sovětští okupanti.“
A je tu další moment, který oficiální čísla, jež dnes ruská propaganda užívá, zásadně zpochybňuje. „Nejpodstatnější součástí všech těchto vysokých počtů jsou Židé: nikoli Židé z Ruska, kterých zahynulo asi šedesát tisíc, ale Židé ze sovětské Ukrajiny a sovětského Běloruska (téměř milion osob) a ti, jejichž vlast okupoval nejprve Sovětský svaz a jejichž vyhlazení mají na svědomí Němci (dalších 1,6 milionu).“
Jaké je podle Snydera resumé těchto počtů? „Němci záměrně zavraždili asi 3,2 milionu civilistů a válečných zajatců ze sovětského Ruska: tedy v absolutních číslech méně než na sovětské Ukrajině nebo v Polsku, což byly ve srovnání se sovětským Ruskem země asi pětkrát méně lidnaté.“
Co válce předcházelo
A dále: Je-li tématem míra, rozsah a hloubka utrpení či oběti (přistoupíme-li vůbec na toto poměřování, v němž se čísla stávají až příliš abstraktními), nelze v případě Ukrajiny pominout to, co druhé světové válce předcházelo. Zejména Stalinem cynicky vyvolaný a řízený hladomor z let 1932–1933, během něhož zahynulo přibližně 3,3 milionu Ukrajinců, přičemž toto tažení proti ukrajinskému národu neslo znaky cílevědomé genocidy, jak ji definoval a po druhé světové válce prosadil do mezinárodního práva polsko-americký právník židovského původu Raphael Lemkin (sám také Stalinem zosnovaný hladomor za genocidu považoval).
„Zároveň je třeba zohlednit fakt, že příslušníci jiných národností – například obyvatelé sovětské Ukrajiny – trpěli za Stalina i za Hitlera víc než obyvatelstvo sovětského Ruska. Před válkou se Stalinův teror dotkl etnických Rusů podstatně méně než příslušníků národnostních menšin a Rusové byli také daleko menší měrou ohroženi hladomorem než Ukrajinci i Kazaši. Celá populace sovětské Ukrajiny se po většinu války nacházela pod německou okupací a úmrtnost obyvatelstva zde byla mnohem vyšší než v sovětském Rusku,“ pokračuje Timothy Snyder a dovozuje, kolik obětí si překryv dvou totalitních vražedných režimů (nad rámec hladomoru) na ukrajinském území vyžádal. „Území dnešní Ukrajiny se ocitalo ve středu pozornosti stalinistické i nacistické vražedné politiky po celou éru masového vraždění: asi tři a půl milionu osob tu padlo za oběť stalinistické politice v letech 1933–1938 a v letech 1941–1944 zde podlehlo dalších 3,5 milionu osob vražedné politice Němců. Další přibližně tři miliony obyvatel sovětské Ukrajiny padly v boji anebo zahynuly nepřímo v důsledku války.“
Perverzní tvrzení
Ve světle těchto údajů je zřejmé, jak absurdní je upírat Ukrajincům status oběti – byli jí ve dvacátém století zřejmě víc než kterýkoli jiný evropský národ s výjimkou Židů. Avšak kremelská propaganda tak s mimořádnou neomaleností činí.
Ba co víc, demokraticky zvolenou vládu Ukrajiny ztotožňuje s banderovci a jejich válečnými zločiny, či rovnou nacisty, a to navzdory skutečnosti, že v kyjevském parlamentu nemají ultrapravicové strany, jež by spolupráci s nacisty za druhé světové války adorovaly, jakékoliv zastoupení a prezidentem je muž hlásící se k židovským kořenům.
Panuje tu stále stejná logika. Dědičná je ruská oběť a z ní plynoucí historická neposkvrněnost legitimizující jakékoli záměry. Dědičná je ovšem také vina ležící kdekoli na západ od ruských hranic a vylučující takřka apriorně jakékoliv dobré úmysly. Je to nehorázné. Je to lživé. Je to perverzní. Protože skutečnost je právě opačná. Přinejmenším od roku 2014, tj. od ruské okupace Krymu, lze mezi postupy, které kremelský režim užívá k dosažení svých cílů, a postupy Hitlerova Německa ze třicátých let najít řadu shodných rysů.
Také v Rusku vše začalo likvidací jakékoliv institucionální opozice, následovalo zavírání jejích vůdců a brutální omezení, dnes již naprosté popření svobody slova a shromažďování. Z oficiálních médií zaznívá stále hlasitěji přesvědčení o vyvolenosti ruského národa, jeho povolání a předurčenosti k záchraně křesťanských hodnot před zkažeností Západu. Postavení prezidenta-vůdce se stalo v průběhu let zcela autonomní a natolik dominantní, že se ocitl mimo politické, společenské i ekonomické struktury. Doslova nad nimi, což respektuje, zdá se, většina běžných Rusů i kdysi všemocných oligarchů.
Delegitimizace státní existence Ukrajiny (slova o tom, že jde o umělý slepenec bez historických kořenů) a dokola omílaný imperativ, jenž si osobuje právo chránit Rusy kdekoli na světě „před genocidou“ (jak tvrdí Kreml s nebývalou drzostí právě zde, na Ukrajině, kde skutečnou genocidu před devadesáti lety způsobil), pak vykazují naprostou shodu s přístupem Hitlerova Německa k Československu v roce 1938. A to do té míry, že by šlo v jednotlivých projevech a článcích pouze nahradit slovo Československo slovem Ukrajina.
Věčná válka
I kdyby měly být hranice impéria ve výsledku posunuty třeba jen o deset kilometrů, promění se květnová přehlídka na Rudém náměstí v oslavu úspěchu, či dokonce triumfu expanze současného fašistického Ruska.
Je tu však i druhá možnost. Totiž že budou pochodující vojáci odjíždět z Rudého náměstí přímo na Donbas. Právě tak, jak po přehlídce v listopadu 1941 odcházeli bránit Moskvu před nacisty. Takový obraz by dokonale zapadl do očistného mýtu věčné oběti: Putin se s vojáky loučí ze stejného místa na Leninově mauzoleu jako kdysi Stalin. Vojáci přísahají věrnost (historií) neposkvrněné matičce Rusi i jejímu vůdci. A věčný ruský boj „proti fašismu“ může pokračovat…
Dan Hrubý je kulturní publicista, nakladatel a redaktor Týdeníku FORUM, autor knižního cyklu Pražské příběhy.
