Ve fašistickém Rusku kvete Putinův kult - matrjošky na moskevském Arbatu. FOTO: ČTK/Ruml Miloš
FOTO: ČTK/Ruml Miloš
Je to třicet let, co se podepsáním Bělověžské dohody 8. prosince 1991 rozhodlo o ukončení existence Sovětského svazu. Žalář mnoha národů a jeden převlek ruského impéria skončil. Světovládné ambice ale žijí dál.
Muzikolog Vytautas Landsbergis byl posledním předsedou Nejvyššího sovětu Litevské SSR a prvním faktickým vůdcem osvobozeného státu. V rozhovoru s Galinou Akkermanovou na webu Grani.ru Landsbergis hovoří o hrozbě ruské imperiální pomsty. Vybíráme některé pasáže z rozhovoru.
„Sovětský svaz se zhroutil – ne zhroutil, ale propadl se do démonické propasti, do démonického stavu, který sám vytvořil. Kvůli morálnímu selhání a hluboké zkaženosti. Toto pomyslné spojenectví bylo založeno na násilí namísto víry v lidskost. Nelidská moc – Stalinovo Rusko – nedovolila žádnou reflexi, která by byť jen trochu zpochybnila zvolenou cestu násilí. Uděláme vás šťastnými silou – to bylo heslo bolševiků. Šťastní navzdory masovému střílení, deportacím, táborům, hladomoru a tak dále. To byla základní vada systému.“
O Michailu Gorbačovovi nemluví někdejší litevský vůdce příliš příznivě: „O Gorbačovovi je třeba si uvědomit to hlavní. Gorbačov nebyl skutečný státník a vynikající osobnost. Vyzvedly ho struktury KGB, konkrétně Jurij Andropov, bývalý šéf KGB a následně hlava SSSR. Andropov si ho pozval a řekl mu: Budeš velet, protože potřebujeme nějaké změny. Tyto změny nám mohou pomoci zachovat sovětský stát a oklamat Západ, že se země mění. Pak vymysleli slovo ‚perestrojka‘. Říkali, že směřujeme k demokracii, že nebude žádná nová světová válka, a všichni byli šťastní. Ale byla to hra, scénář. Gorbačov tuto roli plnil poměrně úspěšně. Ale když šlo o podstatné věci, jako je svoboda a důstojnost lidí a národů, nebyl na výši, protože byl žákem starého systému KGB. Proto neuspěl jako velká osobnost. Za všechen svůj údajný reformismus se potřísnil krví, zejména v Litvě, když nejprve zavedl hospodářskou blokádu a poté do Litvy poslal výsadkáře. Vyvrcholilo to smrtí civilistů z jejich rukou, když povstalci 13. ledna 1991 zaútočili na televizní věž.“
O napětí na hranicích Ukrajiny: „Ukrajina stojí před reálnou hrozbou, protože Kreml je netrpělivý. Nedaří se jim to. Válka, kterou Putin vnucuje Ukrajině a Západu, již přešla ze studené do polostudené. Tato válka probíhá a je velmi sofistikovaná, hybridní a mnohostranná. Ukrajina jde Putinovi po krku. Putinův režim je velmoc, která si představuje, že obnovuje impérium, Sovětský svaz se vším, co k němu patřilo. Ukrajina je však překážkou jejich plánů. To je nejtěžší spolknout. Proto ta nenávist k Ukrajině, k její nezávislosti a možné agresi v plné síle. Stojíme před vyhlídkou na úplné šílenství. Pokud Putin zaútočí na Ukrajinu, bude to znamenat konec Ruska a možná i Evropy, a dokonce i lidstva.“
Co se stane, kdyby se Rusku povedlo Ukrajinu nějak částečně „převzít“?
„Pokud k tomu dojde, Putinovi nic nebrání v dalším převzetí moci. Existují však demokratické země, které nechtějí být v područí Kremlu a chtějí si zachovat suverenitu a nezávislost na Rusku. Francouzský prezident Macron hodně mluvil o potřebě evropské suverenity. Nevím, jak Macron, ale pro mě suverenita Evropy znamená nezávislost na Putinově Rusku. Je to cíl, za který je třeba bojovat – zachovat suverenitu Evropy. A Ukrajina chce být Evropou! Pro Kreml je to prostě hrůza. Jako by Kreml měl právo rozhodovat o tom, kdo si může svobodně zvolit svou cestu a kdo ne. Ukrajina podle ruských úřadů takové právo nemá. Uvědomila si však, že pokud skončí pod Ruskem, přestane existovat. Nebude jí dovoleno být zemí ani národem. Přesně to hlásá vládce z Kremlu: žádný ukrajinský národ neexistuje, Ukrajina jako země neexistuje a on to může v případě potřeby ‚dokázat‘. Třeba i jadernými zbraněmi.“
Bylo Putinovo plynové vydírání Evropy úspěšné?
Lansbergis říká: „Ruské úřady se domnívaly, že díky svým energetickým zdrojům budou moci diktovat podmínky Evropě a celému Západu. To se jim však nepodaří. Situace ve světě se rychle mění. Rusko nemá dlouhodobě vítěznou kartu a nikdo se za ni nebude modlit. Jejich zdroje jsou omezené a budou vyčerpány. Rusko již nyní kráčí do náruče Číny s vyhlídkou na zánik, i když nebereme v úvahu takové faktory, jako je globální oteplování, kdy většina jeho území může být zaplavena roztátým permafrostem. Vládci Ruska si myslí, že jsou pány situace, a možná jsou dokonce diktátory světového formátu, ale konec Ruska bude smutný.“
