Cestovatel, spisovatel a nakladatel Fero Hrabal-Krondak vydal nyní druhý díl svých cestopisů po Rusku Cesta na konec světa a zpět. Oba svazky ve výpravném provedení přinášejí nesčetné množství postřehů z mnoha míst země, od hlavního města až po odlehlé končiny. Autor také nabízí řadu historických exkursů, které se k historii míst vztahují. Bohužel nejen k historii.

Autor v úvodu prvního dílu o expedici z léta a podzimu 2017 líčí své zkušenosti z dlouhodobých pobytů v Rusku a porovnává to s povrchním a naivním dojmem, který získá krátkodobý turistický návštěvník:

Dále čtěte

Týdeník FORUM: Flegr přináší recept na boj s covidem. A fotili jsme 17. listopad

Týdeník FORUM se tentokrát věnuje tomu nejzásadnějšímu tématu: epidemii nemoci covid-19, která se v České republice dostává do rekordních, bohužel…

„Samozřejmě, ‚cestovatel‘, který projede Transsibiřskou magistrálu zašitý se sluchátky na uších v drahém kupé, namísto v lidové 3. třídě, případně navíc ve společnosti podobných souputníků, turistů ze západní Evropy, vám popíše Rusko diametrálně odlišným způsobem. Zvláště pak, nezažil-li socialismus, takže nechápe různé konotace, a neovládá-li navíc ruštinu a je odkázán na slovník ve svém smartfonu.

Na rozdíl od nich mě až děsí, kolik paralel s minulostí dneska v Rusku spatřuji. Člověk nezatížený vzpomínkami ani vědomostmi (znalostí historie a chápáním kontextu) je ovšem nevnímá a vidí jiné Rusko nežli já. Asi tak, jako kdysi západní turisté během svojí kratičké návštěvy vnímali socialistické Československo diametrálně odlišně než jeho obyvatelé.

Natožpak, je-li pohled takového ‚cestovatele‘ ovlivněn, determinován jistými apriorními představami, zatímco já, jakožto bývalý disident a starý antikomunista budu asi stěží opěvovat relikt odporného systému, ve kterém jsem prožil půl života a proti němuž jsem léta bojoval.

Dovedu si ovšem představit reportáže o Rusku z pera člověka, jenž pobíhá po Donbasu s nášivkou Ruské pravoslavné armády na prsou, fotí se tam se ‚zelenými mužiky‘ a opolčenci a píše tendenční obdivné reportáže o východoukrajinských ‚vlastencích‘ (separatistech) a útlaku kyjevských ‚banderovců‘ do konspiračních a dezinformačních médií, jako třeba Marek Havlíček, náčelník pseudoexpedice ‚Tatra kolem světa 2‘ (mj. sponzorované ruským státním koncernem Rosatom, pupeční šňůrou spojeným s Putinovým režimem).“

Předjímá otázku, proč do Ruska jezdí, když je vůči němu tak kritický. Fero Hrabal-Krondak předem odpovídá: „Do Ruska jezdím, abych viděl na vlastní oči to, o čem vy, neználci, na internetu tak plamenně, avšak teoreticky klábosíte. Stejně jako na Novou Guineu nejedu kvůli tomu, že miluji bažiny, komáry a krokodýly. Především našim ‚rusofilům‘ uniká fakt, že Rusko nerovná se Putin, respektive člověk nemusí milovat zosobnění ‚Rusáka‘ (tj. personifikaci všech negativních stereotypů, které tento fenomén reprezentuje), má-li rád Rusko, které mimochodem neobývají pouze Rusové… A pokud snad opomíjím pozitivní aspekty současného Ruska, pak proto, že o šíření jeho pozitivního obrazu se vedle Sputniku a propagandistické TV stanice Russia Today více než dostatečně starají tisíce kremlobotů a ruská pátá kolona, v čele s Vyvadilovými ‚Přáteli Ruska‘ a Švrčekovými ‚Slovenskými branci‘, a její prokremelská média jako Aeronet, Eurasia24, Nová Republika, Protiproud, Vlastenecké noviny atd., atd.“

„Nepovažuji se za experta na Rusko, ovšem vzhledem k tomu, že během poslední dekády jsem v Rusku strávil zhruba tři roky – přičemž jsem projel fakticky všechny ruské regiony a měl možnost komunikovat se stovkami lidí, představiteli všech sociálních, profesních i etnických skupin – mluvím plynně rusky a prožil jsem půl života v socialismu, jehož relikty je dnešní ‚nové‘ Rusko prodchnuto, cítím jisté oprávnění i povinnost prezentovat, vedle běžných cestovatelských zážitků, i své zkušenosti, poznatky a názory na ruskou realitu, hlavně s ohledem na záplavu propagandistických mystifikací, klišé, lží a polopravd zaplavujících náš mediální prostor, na základě nichž si bohužel – nejen naivní občané, ale i většina politiků – tvoří deformovanou představu ruské reality (ať již jde o podceňování ruského imperiálního myšlení a revanšismu, anebo naopak o obdiv vůči falešnému obrazu této reality).“

Zastávkami Krondakova putování jsou i místa, kam se zahraniční turisté – z pochopitelných důvodů – nejspíš nevodí. Jedním z nich hned na začátku cesty je třeba moskevské sídlo tajné policie (která se během své existence několikrát přejmenovala) na Lubjanském náměstí. Ve zdejším vězení se ocitali všichni, na které ukázal prst diktátora Josifa Stalina. Od Leninových spolubojovníků po Stalinovy maršály, a nakonec tam dostali kulku i samotní šéfové NKVD Jagoda, Ježov a Berija. Věznice byla zařízena skutečně důmyslně. Zdi byly dvojité, aby se vězni nemohli dorozumívat ani klepáním, čísla cel nešla po sobě, aby byli lidé dezorientováni, dozorci stále rotovali po různých odděleních.

Po pobytu v Moskvě přichází pokračování na sever, kam už se většina Evropanů nikdy nepodívá – na Jamal. Čtenář dostane nejen popisy kostelů a míst, kde kdysi kostely byly a po řádění bolševiků už nejsou, nádraží, budov, pozoruhodných přírodních jevů, jako jsou výbuchy metanu vytvářející krátery v permafrostu, ale také portréty zdejších lidí žijících na konci světa. Od spisovatelky po taxikáře. Ani tady nechybí sondy do historie, protože i zde, daleko od Moskvy, působila sovětská moc a zanechala tady jizvy svých lágrů. Taky něco málo z infrastruktury, co bylo postaveno a působí jako skanzen a pomalu zaniká.

Jaromír Štětina o knize napsal: „Tato nejnovější Krondakova kniha nepředstavuje jenom pouhý další cestopis o Rusku doplněný stovkami jedinečných fotografií. Jde o cestopis ‚literárně-sociologicko-politologický‘, resp. plasticky podaný reálný obraz dnešního Ruska z pera renomovaného českého cestovatele, jenž zná Rusko zřejmě lépe než 90 procent Rusů. Hrabal-Krondak totiž momentálně nepochybně patří k největším znalcům dnešního Ruska u nás; neznám nikoho, kdo by tuto zemi poznal na vlastní kůži tak jako on, kdo by ji dokázal tak věrohodně popsat.“

F. R. Hrabal-Krondak: Cesta na konec světa a zpět 1. Potulky arktickou tundrou, sibiřskou tajgou a kavkazskými horami. CAD Press, 2021.