Ondřej Benešík z KDU-ČSL je zahraničněpolitický expert koalice SPOLU FOTO: ČTK/Glück Dalibor
FOTO: ČTK/Glück Dalibor
Ondřej Benešík je místopředseda KDU-ČSL a poslanec, který až dosud stál v čele Výboru pro evropské záležitosti Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. V koalici SPOLU je předsedou programového týmu pro zahraniční a bezpečnostní politiku a souběžně funguje i jako předseda obdobně zaměřené pracovní skupiny pro přípravu programového prohlášení vyjednávané koaliční vlády. Jde tudíž o klíčovou osobu, která bude určovat zahraniční politiku nové koaliční vlády, a celkem logicky se může stát i novým ministrem zahraničních věcí.
Hlavním pilířem naší bezpečnosti je členství České republiky v NATO. Jak by podle vás mělo vypadat posílení úlohy evropských zemí v Alianci a co je aktuální výzvou právě pro Česko? Jak hodnotíte formát PESCO, který by měl sloužit k prohloubení operační připravenosti zemí EU?
K první otázce bych řekl, že se jedná v zásadě o tři okruhy: Za prvé udržení politické soudržnosti NATO. Vojensky je Aliance nejsilnějším uskupením světa. Hodnocení hrozeb, které určuje bezpečnostní politiku jednotlivých jeho členů, je však odlišné na jižním a východním křídle Aliance a také v Americe a v Evropě. Poté, co zmizela jednoznačná, životní hrozba pro všechny alianční členy v podobě po zuby ozbrojeného Sovětského svazu, je udržení politické soudržnosti těžší. Je to výzva jak pro Česko, tak pro celou Alianci. Důležitou roli v tom hrají právě ministři zahraničí, v tandemu s ministry obrany.
Za druhé, váhu evropských zemí v Alianci posílí, pokud budou dávat na obranu alespoň ona 2 % HDP a také dokážou zvýšit reálnou nasaditelnost svých armád v boji. To si vyžaduje enormní investice do logistického, zpravodajského a zdravotnického zabezpečení. Evropa má bojové síly dost, musí být ovšem schopna ji rychle vyslat do oblasti konfliktu a také ji tam udržet. I zde vidím úlohu ministrů zahraničí, aby přispívali k tomu, že vláda jako celek dokáže občanům vysvětlit potřebu nezbytných investic.
Za třetí, je potřeba neustále kultivovat – a obyvatelům srozumitelně vysvětlovat – princip nedělitelnosti alianční obrany. Česko nesmí mít pochyby o tom, že obrana tří malých pobaltských zemí se bytostně týká i nás. Nedokážeme-li je ochránit proti vnějšímu nepříteli, nebude to neštěstím jenom pro ně. Bude to znamenat konec politické soudržnosti NATO. To by pro Českou republiku, jejíž obrana je jednoznačně postavena na spojenecké vazbě, přineslo zcela zásadní ohrožení bezpečnosti.
PESCO je poměrně složitý unijní koncept s řadou otevřených otázek. Zjednodušeně lze říct, že jakákoliv multilaterální spolupráce evropských zemí vedoucí k efektivnímu pořizování vojenských schopností je vítaná. Ve smysluplných projektech v rámci PESCO je třeba pokračovat. Některé mají i inovativní potenciál, Česko se stalo například koordinátorem projektu v oblasti elektronického boje. Kolektivní obrana Evropy ale je a nadále musí být záležitostí NATO. Tím myslím princip „NATO first“, který je zakotven i ve volebním programu SPOLU.
Které země byste v EU označil za klíčové partnery Česka? Jak se nám vlastně daří v EU vytvářet zájmové koalice? Co třeba V4? V čem je podle vás tento formát pro Česko přínosný? A naopak, kde vidíte jeho úskalí?
Klíčoví partneři jsou samozřejmě trvale dáni jak sousedskou polohou, tak svou vahou v EU. Není třeba je explicitně vyjmenovávat. Co je ale uvnitř Unie potřeba, je naše schopnost flexibilně vstupovat do jednotlivých zájmových koalic. Témat je celá řada, od ekonomických, přes právně-regulatorní až po zahraničně politické. Společné zájmy nejsou určovány jen geografickou polohou, ale mnohdy spíše strukturou hospodářství či historickými tradicemi. To se týká i vaší otázky k Visegrádu. Vzájemná deklarace přátelství středoevropských zemí těsně po rozpadu blokového uspořádání Evropy byla věcí historického významu. O tom nemůže mít pochyb nikdo, kdo jen trochu zná komplikovanou historii naší části kontinentu.
Pokud jde o úroveň unijní spolupráce, je V4 užitečnou komunikační platformou čtyř zemí. Zároveň ale platí to, co říkám opakovaně. Neformální podoba V4, bez pevných institucionálních struktur, nám umožnuje spolupracovat tam, kde společný zájem máme, a nevázat se tam, kde ten společný zájem není.
Jinými slovy, výše uvedená flexibilita ve vytváření koalic je pro naše zájmy rozhodující. Úskalí spatřuji v tom, že se někdy od Visegrádské skupiny očekává něco, čím být nemůže a nemá. Totiž že bude nějakým uzavřeným kompaktním blokem na mezinárodní scéně.
Rusko zařadilo v květnu 2021 Spojené státy spolu s Českou republikou na oficiální seznam nepřátelských zemí. Jak si po všech kauzách z posledních let představujete sebevědomou českou pozici vůči Rusku?
Přiznejme si, že politické vztahy Česka s Ruskem jsou dnes mizivé. I náš obchod s Ruskem je z hlediska celkového objemu českého zahraničního obchodu marginální. Co se týče českých investic v Rusku, ty jsou charakterizovány poměrně velkým množstvím nesplacených pohledávek.
Je samozřejmě v našem zájmu, aby co nejlépe fungovala praktická mezirezortní spolupráce, pokračovala činnost mezivládní komise pro hospodářskou, průmyslovou a vědecko-technickou spolupráci a podobně. Na politicko-strategické úrovni ale musíme naše zájmy ve vztahu k Rusku realizovat zejména v rámci Evropské unie a NATO. Působení obou multilaterálních organizací považuje Rusko z hlediska svých zájmů za nepříznivé a snaží se ho všelijak rozleptávat. My se proto nemůžeme v Unii ani NATO jen tak „vézt“, ale musíme dlouhodobou a konsekventní prací usilovat o to, aby obě nejsilnější uskupení světa zůstala, pokud jde o obranu jejich hodnot a zájmů vůči Rusku, akceschopná a co nejvíce jednotná.
Není pochyb o tom, že i po snížení počtu diplomatického personálu se Česká republika bude muset bránit ruským zpravodajským a vlivovým operacím. Naši obranyschopnost je přitom třeba posilovat dlouhodobě. Zlepšováním koordinace relevantních složek státní správy, vzdělávacím systémem zaměřeným na kritické vyhodnocování informací, posílenou kybernetickou obranou, občanskou výchovou na školách a podobně. To vše jsou naše domácí úkoly, nikoliv předmět jednání s Ruskem, jak se domnívala končící vláda, když jmenovala svého zmocněnce pro vztahy s Ruskem. Ministr zahraničí tohoto státu se musí o Rusku radit hlavně s našimi spojeneckými zeměmi. Rusko může být partner, nikoliv však spojenec.
V posledních letech se v EU debatuje o otázkách energetické bezpečnosti. Jak z této perspektivy hodnotíte dokončení ruského plynovodu Nord Stream 2?
Na Nord Stream 2 se dívám samozřejmě kriticky, stejně jako například sousední Polsko. Ať už je cena plynu tekoucího Nord Streamem do Evropy vytvářena na základě dlouhodobých kontraktů, jak preferuje Rusko, nebo je odvozena od ceny na evropské burze v Rotterdamu, výnosy jdou pořád Kremlu. Financujeme tedy nedemokratický režim, který vůči nám praktikuje nepřátelskou politiku. Bezpečnostně-politické zájmy od těch ekonomických prostě nelze zcela oddělit. To bychom byli hodně naivní.
Obě větve Nord Streamu jsou ale samozřejmě komplexní záležitostí, nic není černobílé. Je potřeba uznat, že realizace všeobecně uznávaného principu diverzifikace energetických dodávek znamenala v případě Německa něco jiného než v případě středoevropských zemí, které byly kdysi součástí sovětského bloku. Němci prostě potřebovali ruským plynem diverzifikovat závislost na dodavatelích z arabských zemí, a my přesně naopak.
V každém případě je potřeba pokračovat v diverzifikaci zdrojů, zejména u plynu, a budování propojení v našem regionu. Záležitostí strategického významu pro střední Evropu je severojižní plynové propojení, totiž LNG terminálů v polském Svinoústí a chorvatském Krku. S možností reversního pohybu plynu. K tomu je potřeba konsekventně pokračovat v budování mezistátních plynových propojek. Například druhé větve česko-polské propojky, tzv. Storku II. Projekt se v minulosti zasekl, přestože na něj EU již vyčlenila poměrně významnou dotaci. Čili opět příklad domácího úkolu…
Jaké priority by měla nová česká vláda nejvíce prosazovat během našeho předsednictví v Radě EU ve druhé polovině roku 2022?
Na jedné straně předsedající země EU určuje nastavováním programu, v jakém pořadí budou legislativní návrhy projednávány a jakým tempem a směrem se budou diskuse ubírat. Na druhé straně je faktem, že iniciativu v oblasti unijní legislativy má Evropská komise a při její tvorbě bude i po dobu našeho předsednictví vycházet ze svých dlouhodobých plánů. Není to tedy tak, že české předsednictví určí zásadně podobu Evropské unie na šest měsíců.
Naše diplomacie musí každopádně již nyní komunikovat s dalšími institucemi a ostatními členskými státy ve věci priorit a zřetelně artikulovat připravenost Česka hrát roli „honest brokera“ (komunikačního prostředníka, využívajícího, avšak nesdělujícího všechny své informace – pozn. red.). Jinými slovy nejde o prosazování priorit na sílu, taková role se již od předsednictví neočekává. Z toho, co vím, příprava programových dokumentů, tedy sektorové agendy českého předsednictví a východisek k jeho prioritám, běží uspokojivě. Týká se to i programu tzv. tria čili koordinace agendy s předcházející a následnou předsednickou zemí, což jsou v našem případě Francie a Švédsko.
Během našeho předsednictví ovšem mohou přijít neočekávané události, zejména ve vnějších vztazích, na které musíme umět flexibilně reagovat. V oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU je nutné mít zkrátka připraven systém rychlé reakce. A tady si myslím, že by měly být více než doposud využívány předchozí zkušenosti Česka, zejména lidí, kteří byli činní během českého předsednictví v roce 2009. To totiž čelilo zcela náhle dvěma velkým krizím, právě krizi plynové a rovněž bezpečnostní v izraelské Gaze. To jsou neocenitelné zkušenosti, které nezískáte ze dne na den. V tom spatřuji aktuální zadání pro ministra zahraničí ještě v čase, který do zahájení našeho předsednictví zbývá.
Jak by podle vás měla vypadat dobrá česká a evropská politika vůči komunistické Číně? Například Litva letos opustila Iniciativu 17+1, která představuje významný nástroj čínské ekonomicko-politické ingerence do naší části Evropy. Mělo by Česko učinit totéž?
Platí něco podobného jako ve vztahu k Rusku, naše zájmy vůči Číně musíme prosazovat zejména v EU. Ano, k ukončení členství v Iniciativě, nyní 16+1, bychom měli postupně směřovat. Politika EU vůči Číně by měla vycházet z opravdu jednotné unijní strategie vůči této zemi. EU se o ni už řadu let pokouší. Problémem je přitom rozdílnost zájmů jednotlivých aktérů uvnitř evropských zemí. Je evidentní, že jiné pozice bude mít MZV, jiné ministerstvo hospodářství, jiné bezpečnostní složky nebo velký byznys. To je realita nejenom u nás, ale všude. Proto zde musí vzniknout jasná vládní strategie, vycházející jak z našich hodnot, tak i z našich zájmů.
Jednotná unijní strategie by měla zamezit tomu, abychom byli příště svědky sólo akce několika velkých unijních hráčů, jako tomu bylo v případě nedávno uzavřené problematické investiční a obchodní dohody (CAI). Evropa bude s Čínou obchodovat vždy. Opakovaně ale říkám, že se musí účinně bránit čínskému sociálnímu a environmentálnímu dumpingu.
Máme-li určité standardy v těchto oblastech, nemůžeme jen tak připustit, aby nás ekonomicky přechytračil někdo, kdo si s nimi hlavu neláme. Z konkrétních věcí bych jako ministr zahraničí usiloval o zrušení extradiční dohody s Hongkongem. Dnes bohužel nemáme záruku, že nebude zneužívána k vydávání „stíhaných osob“ do Číny.
K havlovské tradici naší zahraniční politiky patří i podpora Státu Izrael, která má vlastně už masarykovské kořeny. Jenže mnohé evropské země dnes v EU a OSN zastávají postoje, které můžeme označit jako protiizraelské. Jste jako případný ministr zahraničních věcí připraven navázat na havlovskou tradici a dialogicky hájit Izrael, který je naším jediným demokratickým partnerem na Blízkém východě?
Jednoznačně. Vztahy s Izraelem mají prioritní místo v programu KDU-ČSL již řadu let. Pro nás je to principiální záležitost. Snadno jsme se na tom shodli i v koalici SPOLU a po volbách to prosadili do návrhu vládního programového prohlášení. Ano, jsem připraven bojovat i na mezinárodních fórech. Už před dvanácti lety odvedlo české předsednictví v EU v agendě povýšení vztahů EU s Izraelem opravdu velký kus práce. Naskýtá-li se dnes šance obnovit efektivní činnost asociační rady EU-Izrael, je třeba tomu věnovat úsilí. Kromě toho budu na evropské úrovni prosazovat, aby Evropa v této agendě konala bok po boku Spojených států.
Česká republika jako stát, který je založen na idejích nezávislosti, demokracie a respektu k lidským právům, prostě nemůže jinak než podporovat Stát Izrael. Je to důležité právě nyní, když Izrael na jedné straně čelí nově formovaným bezpečnostním hrozbám a na straně druhé se posunul význam izraelsko-palestinského konfliktu, který již není tím hlavním zdrojem rizik pro Izrael a Blízký východ. Česko nemůže stát stranou úsilí o eliminaci tak závažných hrozeb pro Izrael, jaké dnes představuje politika Íránu.
V rámci OSN a jejího členění do regionálních skupin je Česká republika zařazena do tzv. východoevropské skupiny, ustavené roku 1961, k níž patří všechny země bývalého Sovětského svazu, včetně Pobaltí, ale též Polsko, Slovensko, Maďarsko, Slovinsko i balkánské státy. Nenastal už čas, abychom tento stav s podporou členských zemí EU a NATO konečně změnili? Proč bychom měli na mezinárodní půdě i takto symbolicky zůstávat součástí ruské imperiální imaginace?
Reformní agenda OSN je rozsáhlá a čítá řadu položek. Jen si vezměte, jakou řádku let se zatím bez výsledku mluví o potřebě upravit složení Rady bezpečnosti. Zmínil jste východoevropskou skupinu jako relikt dob minulých, což úplně chápu. Nějaké regionální členění samozřejmě potřebné je. Jde o to, abychom analyzovali, zda je pro nás přetrvávající členství ve východoevropské skupině nadále výhodné, jak z hlediska projednávaných agend, tak z hlediska možnosti zisku významných postů uvnitř OSN. Příští ministr zahraničí si bude muset nějakou takovou kvalifikovanou analýzu nechat udělat. Teprve na jejím základě si může utvořit silný názor a vy pak dostanete jasnější odpověď.
Je nějaký další konkrétní problém české zahraniční politiky, který vám osobně leží obzvláště na srdci a považujete jej za prioritní?
Obnova havlovské politiky, kterou opět najdete jak v programu SPOLU, tak i ve vládním programovém prohlášení, nesmí být heslem bez obsahu. Zahraniční politika malého či středně velkého státu, který má omezené administrativní kapacity, jakož i limitované finanční či vojenské zdroje, a nesousedí s žádným strategicky významným regionem, si musí aktivně hledat své charakteristické, specifické téma. Jinak je odsouzena k neviditelnosti či marginalizaci.
Jsem přesvědčen, že podpora demokracie, lidských práv a občanské společnosti takovým tématem být může. Z dob, kdy jsme v této oblasti bývali aktivní, máme funkční systém například tzv. transformační politiky. Ten systém potřebuje nový impuls v podobě jednoznačné a reálné, nikoliv pouze deklaratorní podpory ministrů české vlády.
Důležitým partnerem je pro nás také Svatý stolec, zejména v oblastech svobody vyznání, mezikulturního a mezikonfesijního dialogu, kulturní identity, humanitární pomoci i v dalších globálních tématech. Budu se zasazovat o to, aby vláda rozvíjela dialog se Svatým stolcem, podnikla kroky ke sjednání nové smluvní úpravy vzájemných vztahů a následně smlouvu také ratifikovala.
Nejde zdaleka jen o nějaký proklamativní krok. Smlouva s Vatikánem by zvýšila právní jistotu pro církevní organizace, které poskytují důležité služby občanům bez rozdílu vyznání, pro věřící i nevěřící. Jde především o církevní školy a zařízení zabývající se charitativními a sociálními službami.
