Vladimir Putin FOTO: Úřad prezidenta Ruské federace / se souhlasem
FOTO: Úřad prezidenta Ruské federace / se souhlasem
KOMENTÁŘ / Také diktátoři mají svá výročí, která je třeba ještě za jejich života veřejně připomínat, aby se poukázalo na jejich prolhanost a věrolomnost. Stejné je to i s ruským vůdcem a válečným zločincem Putinem, který rozvíjí ty nejhorší ruské imperiální tradice, když kvůli pofidérní velikosti Ruska, země ve všech ohledech bídné a zaostalé, soustavně lže. S promyšleným lhaním vůči Západu začal tento někdejší agent KGB už krátce před nástupem na krvavý kremelský trůn. Navíc platí, že Rusko chce zpět své ztracené evropské gubernie, včetně Česka.
Když 31. prosince 1999 abdikoval na úřad prezidenta Ruské federace světoznámý alkoholový tanečník Boris Nikolajevič Jelcin, stal se na Nový rok 2000 úřadující hlavou státu dosavadní ruský premiér Vladimir Vladimirovič Putin. A hned tu máme první slavné výročí! Před čtvrtstoletím, totiž 26. března 2000, byl Putin zvolen v prvním kole ruským prezidentem, když získal takřka 52 procent odevzdaných hlasů. Pěkný výsledek! Navíc s každou další volbou se bude zvětšovat a sílit.
Jenže tu máme ještě jedno zajímavé Putinovo jubileum. Hvězda leningradské (pardon, sankt-petěrburské) mafie několik dní před vítěznými prezidentskými volbami, konkrétně 5. března 2000, poskytla exkluzivní rozhovor britské BBC, aby se západní veřejnosti ukázala v tom nejlepším světle.
Vstoupí Rusko do NATO? Proč ne!
Někdejší důstojník KGB (a pozdější šéf FSB) pěl před britskými novináři ódy na spolupráci Ruska se Západem, a to včetně Severoatlantické aliance. Zdůrazňoval mimo jiné, že „Rusko je součástí evropské kultury“, a tudíž si jen obtížně umí představit NATO jako nepřítele.
Zároveň poznamenal, že Rusko má negativní postoj k rozšiřování NATO, byť nevyloučil, že řešením problému by mohlo být členství Ruska v alianci. Prý za předpokladu, že budou respektovány společné zájmy obou stran, čili Ruska a Západu. Slavný britský moderátor David Frost se v rozhovoru Putina jasně ptal: „Je možné, že Rusko někdy vstoupí do NATO?“
A budoucí ruský gosudar odpověděl: „Proč ne? Proč ne? Takovou možnost nevylučuji. Opakuji, pouze pokud budou brány v úvahu zájmy Ruska a pokud bude plnohodnotným partnerem. To chci zvláště zdůraznit. (…) Ostatně, když mluvíme o našem nesouhlasu s rozšiřováním NATO na východ, nemáme na mysli naše zvláštní ambice ve vztahu k nějaké konkrétní oblasti světa. Mimochodem, nikdy jsme žádný region světa nevyhlásili za zónu našich národních zájmů. Osobně raději mluvím o strategickém partnerství.“
„Když tedy protestujeme proti rozšiřování NATO na východ, neříkáme, že tam máme nějaké zvláštní zájmy, myslíme především na místo ve světě, které dnes zaujímá naše vlastní země a jež obsadí zítra. Pokud se nás snaží vyloučit z rozhodovacího procesu, vyvolává to z naší strany strach a podráždění,“ tvrdil Putin.
Použil klasickou ruskou maskirovku, aby zastřel skutečné imperiální plány tehdy ve všech směrech slabého Ruska. Jediné, co lze v jeho odpovědi nazvat pravdou, byla slova o ruském „strachu a podráždění“. Proto Putin, který se (volby nevolby) chystal usednout v Kremlu, nabízel jako obraz budoucnosti proměněné NATO, v němž by si „obě strany“, totiž USA a Rusko, rozdělily vliv v Evropě.
Mnozí politikové a novináři to vůbec nepochopili, přičemž snili o věčném míru a ekonomické spolupráci s eurasijskou mocností. Rusko bylo však natolik slabé, že jeho ambice dominovat evropskému kontinentu, přinejmenším v guberniích ztracených po roce 1989 ve východní a střední Evropě, prozatím nikdo nebral vážně.
Kreml žádá zpět českou gubernii
Bručení hladového a věčně nespokojeného ruského medvěda se v dalších letech stupňovalo a v Kremlu se zalykali nenávistí, když sledovali, jak se země jako Česko a Polsko, Litva a Bulharsko, Chorvatsko a Černá Hora připojovaly k NATO, aby chránily svou obnovenou svobodu a demokracii.
Připomeňme si, co byl jeden z hlavních požadavků Ruska vůči USA (a Západu), když v roce 2021 začalo obkličovat Ukrajinu a chystalo proti ní generální vojenský útok. Vzpomínáte si? Aliance měla podle ruských představ zcela „vyklidit“ svou „infrastrukturu“ ze zemí, které byly do NATO přijaty po summitu v Madridu roku 1997. Tam bylo tehdy mimo jiné rozhodnuto o členství Česka, Polska a Maďarska, což se uskutečnilo o dva roky později.
Požadavek na druhořadé členství zemí, které byly přijaty po zmíněném madridském summitu do NATO, Rusové neustále opakují. V prosinci 2024 jej znovu připomněl Sergej Lavrov, ruský ministr zahraničních věcí a válečný zločinec. A tento nestoudný požadavek, který by pro Česko znamenal faktické vyloučení ze západních struktur a zničení jeho suverenity, zní z Ruska opětovně i během aktuálního vyjednávání Trumpova a Putinova týmu o Ukrajině – a vlastně o celé Evropě.
Ukrajinská odpověď na ruskou geopolitickou chtivost a nestydatost je důstojná – Ukrajinci se nehodlají vzdát, přestože strašlivě krvácí, ruskou okupaci části svého území odmítají akceptovat a vojensky se brání. Jejich situace je o to složitější a bolestnější, že Trumpova Amerika se vůbec nesnaží o ukončení brutální války Ruska proti Ukrajině a nastolení spravedlivého míru, ale o ukrajinskou kapitulaci za každou cenu.
A co Evropa? Jak se nám Evropanům líbí, že někdo jedná nad našimi hlavami a ignoruje evropské vitální zájmy? Proč byla dosavadní evropská reakce na bezpečnostních summitech v Paříži a Londýně v podstatě velmi krotká? Proč se většina evropských státníků bojí říct svým občanům, že se hraje o budoucnost Evropy jakožto svébytného a autonomního kontinentu?
Češi mezi vlastenectvím a vlastizradou
Mnohem palčivěji by výše uvedené otázky měly rezonovat v takzvané „východní polovině Evropy“, která byla několik desetiletí součástí ruského impéria v sovětském převlečníku. Baltské země a Polsko vědí, že Rusko pro ně znamená smrtelné nebezpečí. Avšak třeba Maďarsko a Slovensko už dávno vstoupily na stezku vedoucí do východních bažin eurasijské beznaděje a bezčasí.
Bude je Česko po zářijových volbách následovat? Proč chce tolik lidí volit podivné uskupení nesrozumitelně blekotajícího Andreje Babiše, který vzývá „mír“ za každou cenu a obranyschopnost Česka mu je ukradená?
Česko opravdu stojí na osudové civilizační křižovatce! To už není floskule, kterou v posledním desetiletí slýcháme takřka před každými volbami. Vždyť Rusko nepokrytě dává najevo, že nás znovu chce zapřáhnout do chomoutu. Letos na podzim nepůjde jen o sněmovní volby, které určí, jakou vládu a s jakým premiérem tady budeme mít. Vybíráme si mezi skutečným vlastenectvím a úctou k tradičním hodnotám naší západní civilizace na straně jedné a vlastizradou a servilitou vůči agresivnímu ruskému imperialismu na straně druhé.
Nikoliv každý obyvatel České republiky ovšem touží po svobodě. To berme velmi vážně. Kdo je skutečně odpovědný občan, jemuž záleží na dobré budoucnosti naší země, ten je nyní volán k tomu, aby vystoupil z davu a postavil se odvážně na stranu svobody a demokracie. Rusko nám otevřeně říká, že chce zpět ztracenou českou gubernii! Podvolíme se?
