NÁZOR / Hlasatel ideje eurasianismu a konzervativního pravoslavného nacionalismu Alexandr Dugin tvrdí, že celá světová populace se dělí na „probuzené a neprobuzené“. Tím myslí ty, co chápou, nebo nechápou současné světové konflikty. On sám sebe považuje za jednoho z těch, kdo jsou probuzení.
Řečeno nudnějším jazykem jde podle Dugina o to, jestli svět bude unipolární, s nadvládou Spojených států amerických, nebo bude mít více mocenských pólů. V praxi to samozřejmě znamená, že by dvě největší světové diktatury, Rusko a Čína, měly mít své vlastní písečky na hraní. Když někde kvůli nim poteče krev, tak ji vládci tím písečkem zasypou a všechno může nerušeně pokračovat dál.
Dugin ovšem za „probuzené“ a „chápající“ považuje i Američany. Pochopitelně, když údajně všechny ty světové intriky vymysleli.
„Vedení USA chápe, co se děje, zcela správně a snaží se zachovat unipolární svět za každou cenu: proto se tak hluboce angažuje v konfrontaci s Ruskem na Ukrajině, a v případě vzbouřených Palestinců v Gaze stojí zcela na straně Izraele,“ píše Dugin. Proto také Američané podle jeho soudu podporují Tchaj-wan proti Číně, jsou proti Asadovi v Sýrii, proti Íránu jako takovému, proti populistům v Evropě i v samotných USA a nelíbí se jim „konsolidace BRICS“.
„V reakci na to je stejně probuzená a logická podpora Ruska proti nacistickému režimu v Kyjevě, islámského světa proti Izraeli, Číny proti Tchaj-wanu, Asada proti opozici, Íránu proti Spojeným státům, populistů proti liberálním elitám a BRICS proti NATO. Tedy multipolarita versus unipolarita,“ míní dále Dugin.
Vůbec ho přitom neznepokojuje, že vyjmenoval samé utlačovatelské režimy, které se nespokojují s tím, že otravují život vlastním lidem, ale rozšiřují svoje zhoubné činnosti i za hranice.
Proč je to známému ruskému fašistovi jedno, je celkem jasné. Podle něj vidíme „globální obrysy ideologické konfrontace“, kdy „liberalismus a antlantismus znamenají hegemonii“ a „neliberalismus, tradicionalismus a multipolarita“ jsou zase kontrahegemonie. Liberalismus se hodně zajímá o práva jedince, zatímco v Rusku a Číně je jedinec úplně to poslední, na čem by záleželo, pokud se jedinci nejmenují Putin nebo Si Ťin-pching.
Zajímavé je, že antihegemonii má představovat Rusko, které se pořád snaží roztahovat někde, kde nemá co dělat. Američané samozřejmě taky podnikli některé více či spíše méně úspěšné pokusy někde intervenovat. Mohou ale na svou obranu aspoň říct, že na území, kam jejich vojska vkročila, předtím panovaly různé odporné diktatury a teprve po jejich příchodu se tam konalo něco, čemu se dá říkat volby. Jakmile Američané odešli z Afghánistánu, vrátilo se něco horšího než středověk. Jak někam vpadne Moskva, je s jakýmikoli volbami konec.
Tím se nám vyjasňuje, proč všichni kolaboranti s Ruskem tak nadávají liberálům, liberální demokracii a Američanům a fandí ze všech sil Rusku, jehož vliv by chtěli vidět co největší. Dugin sám není tak významný, jak by chtěl, ale jeho myšlení odráží mentalitu, která se v Rusku stále více prosazuje.
A když si něco myslí v Rusku, bude si to myslet i český, maďarský a jakýkoli jiný kolaborant.