Policie, ilustrační foto FOTO: FORUM 24
FOTO: FORUM 24
KOMENTÁŘ / Pokus o zapálení velkého autobusového depa v Praze, který zkusil Ruskem najatý Jihoameričan, připomněl zásadní věc. I když v Česku nepadají bomby, Ruská federace proti naší zemi vede hybridní válku a snaží se škodit, kde může. Její diverzní kampaň proti Západu je v plném proudu a nás čekají měsíce, možná roky zvýšené bdělosti bezpečnostních složek státu. Bez ohledu na to, jak budou indukční rámy, policejní hlídky se samopaly a občasné kontroly chodců protivné, ta bezpečnostní opatření budou pro naše bezpečí. A musíme na ně tím prizmatem nahlížet.
Šestadvacetiletý Jihoameričan skončil ve vazbě, když se pokoušel provést teroristický útok, diverzní akci placenou Ruskou federací. Je obviněný z terorismu, hrozí mu zcela po zásluze až doživotí. Pokusil se v Praze na Klíčově zapálit jedno z největších parkovišť pražských autobusů. Ochranka jej zahnala, než stačil zapálit benzin, který na autobusy vyléval. Policie při jeho hledání zvýšila bezpečnostní opatření, bylo to vidět v pátek večer a v sobotu v ulicích.
Nejen sociální sítě…
Odpor proti mobilizaci bezpečnostních složek po tom nedokončeném teroristickém útoku rezonoval nejen na sociálních sítích, ale i v běžných small talcích mezi občany, kteří se viděli z očí do očí. A to je znak, podle kterého se pozná, že nějakou událost skutečně veřejnost vnímá a prožívá.
Já sám jsem – abych byl upřímný – žádná zvýšená bezpečnostní opatření nezaznamenal. Ale invalidní důchodce, který se snaží neopouštět Bubeneč, není-li to bezpodmínečně nutné, se nedozví o řadě důležitých událostí na východním břehu Vltavy. Tam, kde leží Václavské a Staroměstské náměstí, dějiště většiny protivládních demonstrací a podobných veselic.
Ale i do Bubenče dolehly ozvěny té zvýšené policejní pohotovosti, její obraz v očích lidí. Ukázalo se, že ač ta bezpečnostní opatření v rovině pro běžného občana viditelné spočívala v podstatě jen ve zvýšeném počtu policejních hlídek a kontrolách lidí s velkými bágly u hlavního nádraží, i tak málo stačilo, aby to vyvolalo cosi, pro co jsem vytvořil termín „supermarketové brblání“. Letmé stesky lidí, kteří se potkávají se sousedy anebo jen s pokladními, u nichž léta platí za nákup. Jako by naše společnost až bolestivě úkorně vnímala jakoukoliv vyšší aktivitu policie. Jako by lidem vadila už pouhá přítomnost většího počtu policistů v ulicích, když se pro běžného občana nic viditelného, co by přítomnost více hlídek vysvětlovalo, neděje.
Přitom absolutně každý Pražan – i ke stým narozeninám se blížící důchodci, co už dávno nesledují zpravodajství – ví, že Rusko vede útočnou válku proti Západu, že naše země pomáhá Ukrajině a že jsme pro Rusy o poznání blíže než ti, které nenávidí ještě upřímněji než Čechy – blíže než Němci, Francouzi či Britové. Proto je to pohoršené brblání velmi těžko pochopitelné.
Po 11. září jsme tleskali
Před třiadvaceti lety došlo k tragédii, která znamenala konec starého světa, konec naší iluze bezpečí a konec představy, že se války naší kultury už netýkají. Jedenáctého září 2001 zaútočil nový nepřítel – islamističtí teroristé – na Světové obchodní centrum. Náš euroatlantický svět byl zasažen v jednom z nejcitlivějších míst, na vlastním území, na místě s obrovskou symbolickou hodnotou. Přes tři tisíce lidí byly zavražděny proto, že si vyšinutý islamistický terorista Usáma bin Ládin usmyslel, že pokoří Ameriku a vyhlásí válku neislámskému světu. Tak zaútočil na zemi Velkého Satana – na zemi, která stála za příchodem naší svobody jak v roce 1918, tak 1945 a pak i 1989.
To nás – a tehdy si to každý uvědomoval – zavazovalo k tomu, chápat útok islamistů na USA jako útok na nás samotné, na naši civilizaci, naši kulturu a naše spoluobčany. Bylo to teprve dvanáct let od pádu socialismu a tenkrát ještě kromě přežívajících a stále senilnějších komunistů prakticky nikdo nezpochybňoval potřebu západní orientace naší země. Neexistovala proruská dezinformační scéna, která by nás chtěla vrátit do dusivého objetí asijského medvěda z východní Sibiře. Proto byla reakce na bezpečnostní opatření, která byla po útoku na Dvojčata i u nás zavedena, zcela adekvátní a racionální.
Lidé chápali, že ta opatření jsou pro naše bezpečí. A čekající ve frontách na osobní kontrolu na letištích nemrmlali jako dnes, ale docela často říkali policistům, kteří kontrolovali cestující před nástupem do letadla: „Jsem rád, že jste tady.“ Kdeže ty loňské sněhy jsou. Dnes lidé brblají, na sociálních sítích i v reálném životě, i na pár policistů u hlavního nádraží navíc. Je to sebevražedný postoj a společnost by jej měla změnit.
Putin je bdělý
V Česku platí I. stav ohrožení terorismem už od roku 2016. Málokdo si to uvědomuje, není to mnoho vidět v ulicích, ale hrozba tu je. Nyní skokově zesílila. Rusko diverzně útočí po celé Evropě. V Polsku nevysvětlitelně vypuklo extrémní množství požárů. Podle polských médií podle pokynů ruské rozvědky GRU sabotéři zapálili restauraci v Gdyni, sklad palet v Markách u Varšavy, proběhl pokus o žhářství v továrně na barvy v Gdaňsku. Shořelo obchodní centrum Marywilska 44 ve Varšavě. Hořela střecha školy ve městě Grodzisk Mazowiecki. Ve zbrojovce Mesko v polském městě Skaržysko-Kamienna toto pondělí došlo k explozi, pak se rozhořel požár.
Tato kalamita neskončila. I když budou bezpečnostní složky západních zemí připraveny, i když budou mít vysokou pohotovost, zabránit dalším ruským sabotážím stoprocentně asi nepůjde. Stoprocentní účinnost nemá v realitě skoro nic. Ale abychom dosáhli na devadesát procent účinnosti protidiverzních opatření, budou muset úřady zavést řadu opatření, která budou pro občany otravná. A budou je znepokojovat.
Kdo byl někdy v Káhiře v supermarketu, asi se docela divil, že se do něj vchází přes bezpečnostní rámy na vyhledávání vnášených kovů a výbušnin. A kdo se byl v Gíze podívat na pyramidy, asi vůbec nechápal, že bezpečnostní rámy jsou i tam – přestože jsou pyramidy z kamene a skutečně odolné. A při vzpomínce na roky 2015 až 2016, kdy se Evropou prohnala vlna islamistických teroristických útoků, si možná uvědomíme, jak znervózňuje i přítomnost policejních hlídek s útočnými puškami. Když jsem je uviděl na letišti v Paříži, doslova to se mnou cuklo, jak ti dva muži s vojenskými zbraněmi v davu cestujících působili nepatřičně.
Přesto se na podobnou situaci musíme připravit, budeme muset podobným pohledům přivyknout a nemají-li se naše běžné hovory a sociální sítě proměnit na veletok fňukání a reptání, musíme si v průběhu těch možná trochu otravných protiteroristických opatření opakovat to samé, co znělo po útoku 11. září: „Ti vojáci a policisté jsou tu pro nás, pro naše bezpečí.“ Nedokáže-li tento postoj zaujmout co nejširší veřejnost, čeká nás tak blbá nálada ve společnosti, jako byla za vrcholící energetické krize. A byla by úplně zbytečná.
