Zahájení stahování sovětských vojsk z Afghánistánu. FOTO: Wikimedia Commons / CC-BY-SA 3.0 / V. Kiselev
FOTO: Wikimedia Commons / CC-BY-SA 3.0 / V. Kiselev
HISTORIE / Rusko se v průběhu své historie účastnilo mnoha válek a konfliktů a stejně jako každá jiná země zažilo jak vítězství, tak porážky. Přesto tam budují mýtus neporazitelnosti, který skutečnou historii značně zatemňuje.
Jednou z nejvýznamnějších válek, kterou Rusko prohrálo, byla krymská válka mezi Ruskem a aliancí Osmanské říše, Francie, Spojeného království a Sardinie, která se vedla v letech 1853-1856. Car Mikuláš I. usoudil, že Turecko je „nemocným mužem Evropy“. Válka vypukla pod záminkou sporu o záležitosti pravoslavné církve v Turecku a svatá místa v Jeruzalémě.
„Válka v roce 1853 nebyla rozpoutána kvůli politické svobodě našich souvěrců, ale kvůli požadavkům na nadvládu samotného Ruska v Turecku. Naše nadvláda je mnohem víc než jejich svoboda, o to šlo! Gosudar sám se považoval za oprávněného podřídit si sultána jako monarchu monarchovi, a pak podle vlastního uvážení (podle uvážení Ruska jako velké pravoslavné mocnosti) dělat pro souvěrce to, co se nám líbí, a ne to, co si přejí oni sami,“ napsal diplomat Konstantin Leonťjev, který byl v té době v Turecku
Na stranu tureckého „slabého muže“ se ale postavila Anglie. Rusko v bojích ztratilo půl milionu mužů a bylo nuceno přijmout nevýhodné mírové podmínky, včetně demilitarizace Černého moře. Byla to pro prestiž a moc Ruska v Evropě velká rána. Car Mikuláš I. se konce války nedožil a jeho syn Alexandr II. pro uklidnění domácích poměrů zrušil nevolnictví, které ve skutečnosti bylo otroctvím, protože ruský nevolník na tom nebyl lépe než americký černý otrok, spíše hůře.
Další významnou válkou, kterou Rusko prohrálo, byla rusko-japonská válka, vedená mezi Ruským impériem a Japonským císařstvím v letech 1904 až 1905. V zásadě se vedla kvůli soupeřícím imperiálním ambicím v Mandžusku a na Korejském poloostrově. V tomto případě to nebylo Rusko, kdo „si začal“. Japonsko v únoru 1904 zaútočilo na Port Arthur a Vladivostok a potopilo velkou část ruské tichomořské flotily. Následovaly velké pozemní bitvy na poloostrově Liao-tung a Rusové byli poraženi. Protivníka Rusové podcenili a Japoncům se mezi vojáky přezdívalo „směšní makakové“. Po neúspěších vojáci začali reptat, proč je někdo poslal do takové dálky, a hledal se viník. Politická hnutí nespokojená se stavem monarchie ho našla v carovi a ministrech.
Portsmouthská smlouva podepsaná v roce 1905 přinutila Rusko odstoupit území a uznat nadvládu Japonska v Koreji. Byl to zlomový bod v ruských dějinách, který vedl k sociálním nepokojům a politickým otřesům. Domácí nespokojenost měl utišit slib zavedení ústavní vlády. V roce 1906 byla poprvé svolána duma. Konstituční vládnutí rozhodně nebylo pro cara Mikuláše II. a jeho okolí srdeční záležitostí. Vstup do první světové války skončil nakonec pro impérium katastrofou a bolševickou revolucí.
Takzvaná „Zimní válka“, která začala vpádem SSSR do Finska a trvala od konce listopadu 1939 do půlky března 1940, měla sice za výsledek zisk deseti procent finského území, ale celkový výkon ruské armády byl dost bídný. Moskva zaútočila vzdor tomu, že mezi Finskem a Sovětským svazem byl 21. ledna 1932 uzavřen pakt o neútočení. Ačkoli již byla připravena loutková vláda, která se měla chopit moci po očekávané porážce Finska, k moci se nikdy nedostala.
Od okamžiku, kdy se SSSR podařilo v druhé světové válce zarazit německý postup, se v historii zdálo, že se komunistickému režimu bude dařit. Válka se Západem se vedla jaksi zástupně na jiných územích. V korejské válce se ovšem nepodařilo podrobit komunistickému panství celou zemi. Ve vietnamské válce to dopadlo přesně naopak. Pak ale přišel vpád sovětských vojsk do Afghánistánu.
Afghánská válka z konce 20. století byla pro SSSR (který byl podle Putina „historickým Ruskem“) pohromou. V bojích, které trvaly od roku 1979 do roku 1989, bojovala sovětská vojska proti afghánským povstalcům na straně Sovětským svazem kontrolovaného režimu takzvané Afghánské demokratické republiky. Navzdory nasazení více než sto tisíc vojáků se Moskvě nepodařilo dosáhnout rozhodujícího vítězství. Válka nakonec skončila stažením sovětských vojsk a historici ji považují za významnou porážku Sovětského svazu. Konflikt měl dlouhodobé následky, včetně destabilizace afghánské vlády a vzestupu islámského fundamentalismu v regionu.
První čečenská válka, která se vedla v letech 1994 až 1996, vypukla poté, co Čečensko v roce 1991 vyhlásilo nezávislost. Rusko během války Čečensko intenzivně bombardovalo, ale čečenští bojovníci se ukázali jako silný protivník. Boje si podle odhadů vyžádaly životy jednoho až dvou tisíc ruských vojáků, většinou sotva vycvičených branců. Rusko nakonec podepsalo mírovou smlouvu, v níž se zavázalo opustit Čečensko a uznat jeho faktickou nezávislost. Byla to značná rána pro vojenskou a politickou moc Ruska.
Druhá čečenská válka na počátku 21. století mezi Ruskou federací a Čečenskou republikou Ičkerija byla opět střetem ruských sil proti čečenským separatistům.
Startovací událost války je dodnes záhadná. V Rusku (v Moskvě a ve Volgodonsku) a v dagestánském městě Bujnaksk došlo v září 1999 k sérii bombových útoků. Dne 4. září 1999 zahynulo 62 lidí v bytovém domě, kde bydleli členové rodin ruských vojáků a během dalších dvou týdnů došlo k explozím ve třech obytných domech a nákupním centru. Celkem bylo zabito přes 350 lidí. Tehdejší premiér Putin z útoků rychle obvinil čečenské ozbrojence, ačkoliv pro to nebyly žádné důkazy. Prohlásil, že teroristy „zarazí do hajzlu“, a jeho rating prudce stoupal. Došlo ovšem k jedné nemilé události, když byli agenti ruské Federální bezpečnostní služby (FSB) místní policií přistiženi, jak sami jednu bombu umísťují. Později byli na příkaz z Moskvy propuštěni a vydalo se prohlášení, že šlo o cvičení. Putin nařídil bombardování Čečenska a následný konflikt se vyznačoval značným násilím a porušováním lidských práv a zahynuly při něm desítky tisíc čečenských civilistů. Oficiálně válka skončila v roce 2009.
Boje měly dlouhodobé následky, včetně vzestupu militantních islamistických skupin v regionu. Čečensko je sice formálně součástí Ruské federace a jeho vůdce Ramzan Kadyrov dává neustále najevo oddanost Vladimiru Putinovi, ale jako odměnu za klid dostal možnost vybudovat si jakousi vlastní islámskou monarchii, kde se trpí porušování federálních zákonů. Kadyrov má také vlastní ozbrojené složky a jeho moc sahá za hranice vlastní „republiky“.
Bylo to vítězství Kremlu? Čečensko zůstalo na mapě Ruské federace a Moskva má „klid“. Málokdo ale pochybuje, že Ramzan Kadyrov zradí Putina okamžitě, pokud to bude potřebovat, a přikloní se v případě nějakého mocenského kolísání na stranu toho, kdo bude mít navrch.
Jak probíhá invaze na Ukrajinu, je dostatečně známé. Čím hůře se tam Moskvě vede, tím víc se pěstuje nekrofilní kult padlých a připomínají velké vojenské činy minulosti. Opakují se staré chyby. Podcenění protivníka, sázka na bezohlednost vůči napadenému i vlastním lidem, maskování mocenských zájmů úzké skupiny u vesla frázemi o národu a jeho obraně, vysávání zdrojů země a nakonec hledání údajných zrádců a agentů.
S válkou na Ukrajině spojil Putin svůj osud. Jakákoli zjevná porážka Ruska by znamenala jeho konec, a on to dobře ví.
