Na ruské klasice je hezké to, jak je pořád současná. Zábavné také je, že když se někdo vyzná z lásky k Rusku a mluví o velké ruské kultuře a zmiňuje i literaturu. Kouzlem nechtěného zrovna nejlepší ruská klasika popisuje, jak je Rusko příšerné. Ne že by to v Americe fungovalo jinak, ale stačí porovnat obojí a je jasné, které místo spíš připomíná pozemské peklo.
Je tedy na čase ocitovat Dostojevského, Zápisky z mrtvého domu, aby se neřeklo, že jsme rusofobové. Naopak, dobré ruské kultury není nikdy dost! Takže o jedné trestnici. V trestnici byly peníze, ale protože je dozorci často zabavili, proměňovali je trestanci raději ve vodku.
„To je také jedna z příčin, proč se jich nešetřilo, nýbrž co možná rychle se propíjely. Proto také opatřovali si v trestnici vodku. Po každé prohlídce býval vinný, kromě toho, že přišel o všechen svůj majetek, obyčejně ještě citelně potrestán. Ale po každé prohlídce ihned se zase doplňovaly mezery, bez prodlení se opatřovaly nové věci a všechno šlo podle starého pořádku. Představenstvo o tom vědělo a provinilci na tresty nereptali, ačkoli takový život byl podoben k životu lidí, kteří se ubytovali na hoře Vesuvu.“
Provoz šel dál za všeobecné relativní spokojenosti.
„Byli u nás krčmáři, kteří prodávali vodku a rychle bohatli. O tomto obchodě budu někdy vypravovati zvláště; je dosti pozoruhodný. V trestnici bylo mnoho lidí, kteří tam přišli pro podloudnictví, a proto se není čemu diviti, jak za tak přísného dozoru a za stálé přítomnosti vojenského průvodu mohla se vodka přinášeti do trestnice. Poznamenávám při té příležitosti, že podloudnictví je dle své povahy jakýmsi zvláštním zločinem.“
Tady upozorňuje Dostojevský na známý fakt, že něco je zločin, ale tato klasifikace celkem nehraje žádný vliv, protože společenské dění jde dál svým vlastním životem. Kromě toho je tu také úloha osobnosti, což je věc dosti záhadná. Existují zločiny, které se nedají vysvětlit jen racionálním kalkulem typu něco za něco ohledně hmotného zisku.
„Uvěřil by například někdo, že peníze a výhoda hrají u některého podloudníka vedlejší úlohu, že stojí teprve na druhém místě? A přece tomu bývá tak! Podloudník pracuje z lásky, z povolání. Je to svého druhu básník. Všechno sází do hry, kráčí strašnému nebezpečí vstříc, pomáhá si lstí, je vynalézavý, umí se vykličkovati; někdy jedná dokonce pod vlivem jakéhosi nadšení. Je to vášeň taktéž mocná, jako hra v karty.“
A dokládá to zábavným osobním příběhem.
Znal jsem v trestnici jednoho vězně, člověka obrovských tělesných rozměrů, ale při tom tak tichého, mírného, pokorného, že nebylo možná si představiti, jakým způsobem se ocitl v káznici. Byl tak trpělivý a shovívavý, že za celou dobu svého pobytu v trestnici se žádným se nepohádal. Ale pocházel od západních hranic, byl sem poslán za podloudnictví a rozumí se, že se nezdržel a dal se do pašování vodky. Kolikrát byl za to trestán a jak se bál prutů! A vždyť mu přinášení vodky opatřovalo hrozně nepatrný důchod. Z vodky bohatl pouze podnikatel. A on, blázínek, miloval umění pro umění. Byl plačtivý jako baba a kolikrát se po výprasku zapřísahal a zaříkal, že nebude více přinášeti kontrabandy! Mužil se a vydržel někdy celý měsíc, ale nakonec přece neodolal… Díky takovým osobám nikdy nebýval v trestnici nedostatek vodky.“
Vzhledem k tomu že Rusko samo je taková jedna velká trestnice, i když dočasně opět nedůsledná, dá se to asi vztáhnout i na největší zemi světa jako celek. Jak historické studie ukazují, od carských dob přes Brežněva až po dnešek stát celkem toleroval ohromnou konzumaci tvrdého alkoholu. Jednak na tom vydělával peníze, jednak byli lidé příslušně přihlouplí, aspoň masy, takže se jim lépe vládlo. Dokud se dají peníze inkasovat za vývoz přírodních surovin a svět se bojí, když máte dost zbraní a vojáků, tak takový model funguje.
Je otázka, jestli na počátku 21. století už systém nenarazil na jisté limity.
