Ve veřejné debatě často nastává chaos kvůli tomu, že všichni používají slovo dezinformace, ale vlastně tím každý myslí trochu něco jiného, varuje Dominik Presl, analytik Asociace pro mezinárodní otázky a vládní poradce pro strategickou komunikaci a boj proti dezinformacím na úřadu vlády. Před pár dny na svém twitterovém účtu popsal způsoby, jak se vypořádat s řešením dezinformací, které v rozhovoru pro deník FORUM 24 přiblížil. Popsal strategickou komunikaci státu a roli médií v boji proti nim. Zároveň se dotkl i tématu ruské propagandy, kterou podle něj u nás paradoxně šíří nejvíce Češi.

Jak je to s dezinformacemi? Je to tak, že neexistuje jejich právoplatná definice?

Definice dezinformací existuje. Problém je v tom, že se ve veřejné debatě definice spíše neaplikuje a označení se používá skoro na všechno. Konkrétní definice říká, že dezinformace jsou nepravdivé informace, které jsou úmyslně šířeny. Potom je pojem misinformace. Ten označuje nepravdivé informace, které se šíří spíše kvůli nedorozumění. Lidé, kteří je šíří, vlastně nevědí o tom, že to není pravda. Ve veřejné debatě často nastává chaos kvůli tomu, že všichni používají slovo dezinformace, ale každý tím myslí trochu něco jiného.

Zároveň se to občas používá například v politické sféře, aby se očernil názor někoho jiného. Používá se to spíš jako útok nebo nadávka a původní význam slova se úplně ztrácí.

Takže i mezi politiky, kteří by měli šířit povědomí o tom, kdo je dezinformátor a kdo je misinformátor, dochází k překrývání?

Přesně tak. V médiích je to často podobné. Na otázku, na kterou jste se teď zeptala, se většinou novináři neptají. Často dochází k tomu, že se bavíme o stejné věci, ale myslíme tím úplně něco jiného.

Dále čtěte

Svoboda potřebuje nezávislá média. Podpořte nás a buďme společně silnější

Pokud se médium nerozhodne zpoplatnit svůj obsah na webu, nezbývá mu než se alespoň částečně spoléhat na dobrovolnou podporu čtenářů.

Takže závažnost problému s dezinformacemi je ještě podporována faktem, že veřejnost vlastně neví, co doopravdy představují?

Ano. Je to částečně pochopitelné. Většina témat se ve veřejné debatě zjednodušuje, aby byla přístupnější široké veřejnosti. Dezinformace jsou ale hodně komplexní a složitý fenomén. To, že se o něm mluví tak zjednodušeně, debatě a jejím výsledkům úplně nepomáhá.

Navrhujete tedy nějakou osvětu? Pomohla by vůbec?

Bylo by dobré, kdyby se média – a v ideálním případě i politici – soustředila nejen na otázky týkající se aktuálních dezinformačních narativů a ruských dezinformací, což logicky všechny zajímá, ale také na debatu, v čem je hlubší příčina problému a co vlastně problém, o kterém se bavíme, představuje.

Co je podle vás tou hlubší příčinou?

Problém má několik rovin. Dezinformace mají bezpečnostní rovinu, na kterou se často zužují. Jde například o to, když Rusko nebo Čína svými aktivitami v tomto směru používají informace jako nástroj k zastrašení západu.

Zároveň ovšem existuje řada dalších rovin tohoto problému, které s tou bezpečnostní zase tolik nesouvisí. Například tu máme tedy Rusko, které určitě hraje v šíření dezinformací roli, ale není samo. Spousta dezinformací v Česku vzniká bez toho, aniž by na to Rusko nutně muselo mít nějaký přímý vliv. A tyto nuance často nerozlišujeme.

Také mi ve veřejné debatě často připadá, že se neustále bavíme o tom problému jako takovém, ale ne o řešení, což by mohlo být mnohem přínosnější.

Jako na jedno z možných řešení jste poukazoval na vzdělávání. Jak by podpora v tomto směru měla vypadat v praxi? Mediální gramotnost na školách?

To je dobrá otázka. Myšlenka je zatím taková, že ve chvíli, kdy má společnost schopnost sama rozpoznávat, které informace mohou být pravdivé, a zvládne posoudit, nakolik je důvěryhodný obsah na internetu, problém dezinformací je najednou mnohem menší. Říkáme tomu, že společnost má větší odolnost, v angličtině se používá pojem resiliance. Když to přirovnám k negativnímu působení dezinformací, je to taková pasivní imunita.

Co se týče konkrétního řešení, to v ideálním případě znamená přetvořit náš vzdělávací systém, aby aktivně učil mediální gramotnost. To je samozřejmě ohromně obtížné. V Národní strategii je již zadáno, že by ministerstvo školství mělo zařadit mediální gramotnost do vzdělávacích osnov. Myslím, že se to ještě nepřetvořilo v realitu, ale pracuje se na tom.

Podle mě by to mělo znamenat hlubší reformu vzdělávacího systému. Výsledky budou vidět v dalších generacích, které tím vzdělávacím systémem projdou.

Co můžeme dělat, je soustředit se na obzvláště zranitelné skupiny. Například na seniory. V tomto směru už aktivity probíhají ze strany neziskových organizací jako třeba Člověk v tísni nebo Altida, které se soustředí na mediální gramotnost seniorů. To je něco, co může enormně pomoci. Co by mohl udělat stát, je, že tyto organizace konkrétně podpoří.

Jak může mediální gramotnost ovlivnit reputace českých médií? Média nemusí být úplně důvěryhodná například z důvodu, že některá mají majitele v politickém střetu zájmů.

Nevím, jestli přímo mediální gramotnost. Může ale ovlivnit důvěru v média obecně a spolu s tím i důvěru v demokratické instituce nebo instituce, které jsou zásadní pro fungování demokratického státu, což média jsou. Nedůvěryhodnost části médií důvěru pravděpodobně narušuje.

Na druhou stranu si myslím, že na tom oproti jiným zemím nejsme zase tak špatně. Česká média se snaží o to, aby byla relativně vyvážená, a většina není názorově vyhrocená na jednu nebo druhou stranu. To trochu pomáhá ke snížení polarizace společnosti.

Dále čtěte

O fanatismu a autoritářském pokušení některých konzervativců

Občas to vypadá, jako by některým našim konzervativcům na Donaldu Trumpovi ze všech jeho četných chyb a nectností vadila jedině…

Například v Americe je jasná většina médií vyhraněna na jednu nebo druhou stranu. To vede nejen k polarizaci společnosti, ale následně informační zranitelnosti vůči dezinformacím dost nahrává.

Jak by měla probíhat strategická komunikace ze strany státu v praxi?

Řekněme, že přijde další krize, jako je covid, a stát bude schopný předávat informace s rozmyslem, včas a srozumitelně. V základní rovině tím předejde informačnímu chaosu, který nahrává šíření dezinformací. Ve chvíli, kdy lidé nemají informace od státu, který má být garantem informací, jsou mnohem náchylnější k tomu věřit dezinformacím.

To znamená zajistit jednoduchou efektivní koordinovanou komunikaci napříč všemi státními institucemi a představiteli státu, kteří si navzájem nebudou protiřečit a budou mluvit jednotným hlasem. Jedna ruka státu bude vědět, co dělá ta druhá.

Ve druhé rovině stát pochopí, že komunikace je jeden z nejefektivnějších a nejměkčích nástrojů, které má k dispozici. Opět bych použil příklad covidu. Pokud chci, aby se populace naočkovala, mohu ji donutit tresty a omezeními, nebo zvolím ten nejměkčí nástroj, komunikaci, a budu se ji snažit přesvědčit poukázáním na výhody. Myslím, že historicky stát takto komunikaci nevidí a nechápe ji jako nástroj, který má k dispozici. To se teď snažíme změnit.

Ve třetí rovině budeme komunikaci využívat k tomu, aby pomáhala naplňovat dlouhodobé strategické cíle státu, proto se jí říká strategická. Problém je v tom, že stát své cíle nemá rozmyšlené, a je tedy těžké ji naplňovat. Jednoduše by stát měl komunikaci ve smyslu kampaní a různých komunikačních výstupů využívat k tomu, aby budoval důvěru v demokratické instituce, demokracii obecně a vlastní brand státu jako instituce, které se dá věřit, je tu pro lidi a ke které mohou mít důvěru.

Jak tuto komunikaci mohou ovlivnit, narušit sociální sítě?

Je to realita, ve které se musíme naučit fungovat. Co se týká například twitteru, je důležité, aby oznámení od státní instituce píplo jako první nebo alespoň mezi prvními. Pokud se vám pak objeví zprávy od vládních politiků, tak aby zprávu státu nepopírali nebo si neprotiřečili.

Má například v porovnání s ostatními evropskými zeměmi Česko závažný problém s dezinformacemi ve společnosti?

V porovnání se Západem ano. Jsem v kontaktu s kolegy jak ze státních, tak z nestátních sektorů, kteří se tím zabývají v dalších zemích. V porovnání se západem, hlavně se Skandinávií, je u nás problém větší. Máme silnější dezinformační ekosystém z webů i více dezinformačních influencerů, dosah je tu tedy větší.

Myslím, že je to dané tím, že historicky je naše mediální gramotnost nižší a zároveň jsme blíž k ruskému vlivu, který v tom hraje roli. Na druhou stranu jsme na tom dobře v porovnání s východní Evropou. Záleží jak kde. V porovnání například se Slovenskem si myslím, že naše situace je o poznání lepší.

Dále čtěte

Spisovatel popsal zlo v Sovětském svazu. Kupte si slavné dílo v novém vydání!

Na e-shopu FORUM nyní najdete slavné dílo jednoho z nejvýznamnějších francouzských a evropských spisovatelů minulého století. André Gide odjel do…

Dezinformace jsou podle vás byznys, který potřebuje být demonetizován. Jak to uvést do praxe? Lidé, kteří šíří informace, za to zpravidla nemusí být placeni.

Ti, kteří je šíří omylem nebo o tom nevědí, za to určitě placeni nejsou. Část lidí, která je šíří z vlastních ideologických důvodů, taky ne.

Zároveň je tady skupina lidí, která si z toho udělala poměrně lukrativní byznys. Jeden dezinformační web je schopný vyprodukovat s minimálními náklady měsíční tržby v řádech vyšších desítek či nižších stovek tisíc korun. Dezinformační influenceři, kteří šíří dezinformace a mají hodně sledujících na sociálních sítích, zároveň často vybízejí k finanční podpoře.

Důležité je také zmínit, že většina příjmů provozovatelů dezinformačních webů pochází z placené kontextové reklamy. Tu mají jen z návštěvnosti.

Jak tomu čelit?

Existuje iniciativa Nelež, která posledních několik let vybízí soukromé firmy, aby neinzerovaly na dezinformačních webech, ohlídaly si to a zabránily tomu. Neinzerují tam schválně, ale dělá to mediální agentura, která rozhodí reklamu plošně, a tudíž i na dezinformační weby. Relativně to funguje a nějaké korporace se k tomu přidaly.

Paradoxní je, že stát ze své pozice tomuto nikdy nevyslovil jasnou podporu. Nikdy k tomu sám nevyzval, a hlavně proaktivně nezabránil tomu, aby státní firmy, instituce a firmy s významnou státní majetkovou účastí byly první, kdo inzerci na dezinformačních webech zabrání, aby státní peníze nepomáhaly nepřímo provozování dezinformačních webů a rozšiřování dezinformačního ekosystému v Česku.

Existuje v Česku zákon, který by dezinformátory sankcionoval?

V jednotkách případů lidé byli nebo jsou stíháni či odsouzeni za šíření dezinformací. Jsou trestné činy, u kterých šíření dezinformací může naplnit skutkovou podstatu. Jde o šíření poplašné zprávy, případně zákony typu šíření nenávisti vůči nějaké skupině obyvatel. Myslím, že se policie začíná aktivněji věnovat extrémnějším případům.

Zákony ovšem nebyly psány v době, kdy tento problém existoval, takže je možné, že ho nereflektují tak, jak by měly. Nejsem ale právník. Momentálně se posuzuje, zda by dezinformace nevyžadovaly novou právní úpravu.

Myslíte, že je aktualizace potřeba?

Popravdě si nejsem jistý, nejsem právník. V některých případech by to mělo být trestné. Myslím ale, že je důležité být v restriktivním přístupu co nejopatrnější a nespadnout do pasti, kdy se bude problém řešit primárně trestními zákony a stíháním lidí. Čím přísnější zákony budou, tím vyšší riziko je.

Jaká jsou hlavní témata ruských dezinformací?

To se mění. V současnosti jednoznačně vše, co souvisí s Ukrajinou, to znamená válka na Ukrajině, ukrajinští uprchlíci v Česku a energetická krize.

Dále čtěte

Žoldáci z Vagnerovy skupiny oceňují Ukrajince jako bojovníky a vedením ruské armády pohrdají. V moskevské elitě doutná nespokojenost

Na Ukrajině stojí proti tamní armádě zvláštní směs ruských bojovníků. Ruská armáda, která utrpěla na jaře fiasko, musela se stáhnout…

Jak byste zhodnotil boj s ruskou propagandou?

Od invaze na Ukrajinu byla díky iniciativě EU zakázána ruská státní média, jejich provoz a šíření jejich obsahu v členských státech EU. To byla vlajková loď ruské propagandy, přes kterou velká část ruských dezinformací šla. Nikdo ovšem nemohl čekat, že by to ruskou propagandu nebo dezinformace zastavilo úplně. Šíření začalo přes jiné kanály spíše neoficiálně, například sociální média. Konkrétně na Česko to ale úplně dopad nemělo. U nás paradoxně šíří ruskou propagandu nejvíce Češi a české dezinformační weby, facebookové skupiny, čeští dezinformační influenceři. Kdyby tu tato pátá ruská dezinformační kolona nebyla, ruská propaganda by měla o hodně menší efekt.

Takže ruská propaganda a šíření dezinformací o Rusku jsou závislé zejména na „obyčejných lidech“, uživatelích?

Hodně to závisí na lidech, kteří se tomu věnují takřka na plný úvazek a jejich životní náplní nebo byznysem v případě provozovatelů dezinformačních webů je vytváření a šíření dezinformací nebo replikace ruské propagandy. Pointou je, podle toho, co je veřejně známé, že jde o Čechy žijící tady a problém je spíše náš vnitřní.

Myslíte, že to dělají vědomě se záměrem šíření ruské propagandy?

Myslím, že lidé, kteří to aktivně vytváří a šíří, tomu asi věří a uvědomují si, že pomáhají prosazovat ruské zájmy. Většina z nich se na sebe nedívá jako na záporné postavy, z jejich pohledu je to správná věc. Vidí Rusko jako vzor hodný následování.

Ti, kteří to konzumují a v některých případech šíří, to tak vidět nemusí. Podle toho, co slyšíme na individuální úrovni, to bývá jen o naštvání, protestu, nebo o tom, že lidé nevěří mainstreamovým médiím. Nemusí nutně věřit ani dezinformacím, ale vlastně nevědí, čemu mají věřit. A toho právě dezinformační scéna a ruská propaganda umí využívat.

Ministerstvo vnitra chystá návrh zákona, který by umožnil českým úřadům odstavit do několika hodin weby šířící proruské lži. Je to dostatečné?

Tento zákon připravuje ministerstvo vnitra už poměrně dlouho. Myslím si, že by nemělo jít primárně o zákaz dezinformační webů nebo dezinformací jako spíš o zákaz obsahu, který by mohl potenciálně ohrožovat národní bezpečnost. To podle mě dává větší smysl než vysloveně zakazovat dezinformace, ale určitě to samo o sobě nestačí.

Proto s vládním zmocněncem pro média a dezinformace Michalem Klímou připravujeme detailnější strategii, která by měla obsahovat body, o kterých jsem psal na twitteru, plus hodně dalších a cílit na různé aspekty problému. Od vzdělávání, přes legislativu, bezpečnostní, preventivní a komunikační aspekty. Měla by představovat první ucelenější plán, jak omezit negativní vliv dezinformací.

Ty kroky se následně budou týkat jednotlivých ministerstev, která opatření začlení?

Některá z nich by měl na starosti vládní zmocněnec plus naše oddělení na úřadu vlády, které pod něj spadá, a některá další konkrétní ministerstva, která by za to byla zodpovědná.

Dále čtěte

ČSSD a KSČM umírají a za ně nastupují útvary vůdcovského typu

Na letošních komunálních volbách je nápadné, že se nestalo nic nápadného. Ano, došlo k mnoha jednotlivým triumfům i zklamáním. A…

O jaké konkrétní kroky se jedná?

Nechci jít do detailu. Materiál je pořád v přípravě, budou se k němu vyjadřovat ministerstva, bude jej muset schválit vláda. To znamená, že nevím, jaká bude výsledná podoba. Každopádně vše z twitterového vlákna by se tam mělo objevit.

Týká se zejména ruských dezinformací, nebo je to bráno v obecné rovině?

Je to bráno v obecné rovině. Je to přesně o tom, o čem jsem mluvil. Logika je v tom podívat se na příčiny, kde dezinformace vznikají, kdo je vytváří, jak se šíří, proč je lidé konzumují. Kroky by měly působit na jednotlivé úrovně problému.

Půjde pouze o prevenci, nebo i o sankce?

Nepůjde jen o prevenci. Měly by se tam objevit věci jako demonetizace. To znamená zabránit tomu, aby dezinformace mohly být nadále šmejdským byznysem.

Co se týče postihování dezinformátorů, to v jednom dokumentu, který připravuje ministerstvo obrany – Akční plán k Národní strategii pro čelení hybridnímu působení, začleněno je. Ministerstvo vnitra mělo posoudit, zda je současná legislativní úprava v tomto smyslu dostačující. Ten úkol ještě plní. Ministerstvo vnitra a ministerstvo spravedlnosti by měla přijít s tím, zda je úprava potřeba a jak by případně měla vypadat. Na základě jejich závěrů pak podnikneme další kroky.