Obrovskou explozi, která postihla celý Bejrút, způsobil náklad, který přivezla kdysi do přístavu loď Rhosus. Ten tam byl zabaven a šest let ležel v přístavu. Loď patřila kyperskému podnikateli Rusovi Igorovi Grechuškinovi. Web Mediazona hovořil s tehdejším kapitánem lodi Borisem Prokoševem, který strávil zhruba rok na palubě lodi zadržené v bejrútském přístavu, aniž by měl právo jít na břeh.
Předáváme kapitánovo vyprávění podle toho, co řekl:
„Řekli mi, že (Igor Grechuškin) potřebuje kapitána na loď. Půjdeš? Půjdu… Podepsal jsem smlouvu na šest měsíců a šel.
Dostal jsem se na ni v Tuzle v Turecku. Náklad tam byl už naložen. Nákladem byl taky dusičnan amonný. Jeli jsme do Pirea, do Řecka. Tam nás natankovali, dostali jsme nějaké zásoby. Stáli jsme tam, pak (Grechuškin) údajně našel v Bejrútu nějaký další náklad a poslal nás do Bejrútu.
Přijeli jsme do Bejrútu, začali nakládat silniční vybavení, ale ukázalo se, že je to velmi těžké, téměř se zhroutila paluba. Odmítl jsem to vzít a pak se moje posádka vzbouřila. Když jsme přišli na loď (v Turecku), celá její posádka se změnila. Samozřejmě jsme měli podezření, proč během jednoho dne odešla celá posádka. To není normální, protože lidé přicházejí na palubu v různých časech a v různých zase odcházejí. Řekli mi, že nechtějí jet do Mosambiku na tak dlouhou plavbu. No, zdálo se to věrohodné.“
Kapitán se později díval do dokumentů a zjistil, že jim podnikatel Grechuškin poslední čtyři měsíce nevyplácel mzdu. Vyplatil je teprve předtím, než odcházeli. Také kvůli tomu stávkovali, jak kapitán objevil v počítači.
Kapitán tedy odmítl naložit těžký náklad, podnikatel vzkázal, ať plují na Kypr, do Larnaky, tam že se to vyřeší. Jenže v Bejrútu loď nenechali odplout, dokud se nezaplatí přístavní poplatky a penále za to, že nebyl převzat náklad. Loď byla tedy zadržena.
„Měli jsme dokumenty, že máme dusičnan amonný, přístavem určení je Mosambik. Byl zabalen do syntetických polypropylenových pytlů, každý po jedné tuně.“
Někteří lidé z posádky se mohli vrátit, čtyři tam zůstali jako rukojmí. Kdyby jim kdosi z Bejrútu nevozil jídlo, tak by tam podle kapitána umřeli. Kontaktoval konzulát, ale nepřišla žádná reakce. Úřady v Bejrútu mu řekly, že není diplomat. Odvolával se na to, že ho bolí srdce a musí domů se léčit. Nezabíralo nic. Konzul se neobrátil ani na právníky.
Kapitán psal každý měsíc Putinovi: „‚Vladimire Vladimiroviči, naše situace je horší vězňů, ti jsou jednak uvězněni za spáchání trestného činu, jednak vědí, kdy budou propuštěni. (…) Proti nám nebyla vznesena žádná obvinění a nevíme, zda nás někdy propustí, nebo vůbec.‘ Odpověď: ‚Vaše žádost byla předložena ministerstvu zahraničí k rozhodnutí.‘ A tak desetkrát. Tyto odpovědi jsem pak dal dohromady a poslal jedenáctý dopis – ticho.“
„Prodali jsme část paliva, našli libanonského právníka a ten podal u soudu dvě žaloby: jednu proti vládě, aby nás poslali domů, a druhou, abychom dostali výplatu.“
První soud dopadl dobře a za tři měsíce byli lidé z posádky volní. Peníze ovšem stále nedorazily.
Nakonec posádka odjela a náklad zůstal na palubě: „Všechny prostory jsme zamkli, klíče jsme předali migrační službě a odletěli. Právník pak vzkázal, že náklad byl vyložen na břeh, do skladu, za který odpovídá ministerstvo dopravy v Bejrútu. Věděli, že se jedná o nebezpečný náklad – v Libanonu hrozí terorismus a člověk by s takovým nákladem neměl přijet do přístavů. Jak Grechuškin zařídil, aby nás tam pustili, nevím. Když Grechuškin chtěl, abychom odjeli na Kypr, Libanonci, protože věděli, že máme nebezpečný náklad, by mu museli naopak zaplatit další peníze, protože by odstranil hlavní problém z přístavu. A oni loď zadrželi. Vidíte, chtěli ho odřít. No, zjevně ho chtěli odřít, ale ukázalo se, že nezaplatil ani jim, ani nám. Když byl náklad vyložen, mohl být prodán, přenesen na pole a zakopán do země, je to hnojivo. A proč ho uschovali, nevím. No už douschovávali.“