Lídr Komunistické strany Ruské federace Gennadij Zjuganov (vpravo) na mítinku v Moskvě 1. května 2012. FOTO: commons.wikimedia.org/Bogomolov.PL/CC BY-SA 3.0
FOTO: commons.wikimedia.org/Bogomolov.PL/CC BY-SA 3.0
NÁZOR / Český a ruský komunista, Roman Blaško a poslanec Státní Dumy Denis Parfenov, si spolu popovídali a byla to družba jak za starých časů. Je zjevné, že by návrat starých časů nejspíš přivítali. Čeští komunisté stále hledí k Moskvě a ti ruští mají hodně řečí, pokud jde o svobody na Západě, doma ale jejich revolučnost už není, co bývala.
Už úvod rozhovoru na webu iportal24, kde se to komunisty jen hemží, má v sobě kolorit socialistických filmových týdeníků.
„Poprvé jsme se setkali v Praze 6 Bubenči na náměstí Interbrigády. Denis Andrejevič přijel autem přímo z pražského letiště a hned spolu se zástupci pražského městského výboru KSČM položil velkou kytici květů k úpatí bronzové sochy v nadživotní velikosti velkého vojevůdce Rudé armády a osvoboditele maršála Ivana Stěpanoviče Koněva. Od samého počátku vzbuzoval mé sympatie,“ píše soudruh Roman Blaško.
Blaško není jen tak ledajaký soudruh, jak se dozví každý, kdo se trochu pídí. Býval šéfredaktorem Haló novin, když ještě existovaly. Kromě toho je generálním tajemníkem ÚV KSČ. Tady by mohl být čtenář trochu zmaten, kolik u nás máme komunistických stran. Ano, je jich víc. Tuhle KSČ založil již zvěčnělý soudruh Miroslav Štěpán, když ho z té původní ve zbytečné panice vyhodili a pak se přetransformovala v KSČM. Protože stalinisté-brežněvisté považují dnešní KSČM za měkkou a revizionistickou, udělali se pro sebe. To ovšem nijak nebrání vzájemnému prolínání těchto útvarů. Nezaměňovat s Komunistickou stranou českou 21, ale ta loni v prosinci zanikla, protože nevyvíjela nejen revoluční činnost, ale vůbec žádnou, tak se zas tolik neděje.
Je pravda, že ruský komunista si tomu českému trochu postěžoval, že to v Rusku není ohledně svobod úplně ideální. Celkově se tam soudruhům nelíbí, jak všechno dopadlo. Rozpadl se Sovětský svaz a byl nastolen oligarchický kapitalismus a komunisté jsou odsunuti na druhou kolej. Sami se považují za opoziční stranu.
„Faktem je, že zhruba od začátku covidové éry nemůžete v Rusku pořádat mítinky. Nejprve byla pod záminkou boje proti koronaviru zavedena omezení, která znemožnila pořádání masových akcí. Pak se úřadům zdálo velmi výhodné, že mohou potlačit jakoukoli společenskou a politickou aktivitu. A nyní, pod záminkou tíživé situace, se zavádějí omezení pro pořádání masových společensko-politických akcí atd. To vše samozřejmě vypadá poněkud kuriózně, zvláště když provládní shromáždění jsou povolena, konají se, a pokud chcete uspořádat akci na podporu například prezidenta, pravděpodobně nenarazíte na žádné překážky,“ vyjádřil Parfenov nespokojenost.
Záhy se ale dozvíme, že to není nic proti hrůzám, jaké dnes panují na Západě.
„Na Západě už dávno existuje poměrně přísná cenzura, vidíme, že jsou obrovské problémy se svobodou médií, vidíme, že buržoazní demokracie se stále více ukazuje v celé své kráse a že, jak opět říkali klasikové marxismu, demokracie je jen pro ty, kteří mají kapitál, a všichni ostatní jsou nuceni hrát roli statistů nebo se ocitají v nějakém závislém postavení. A vidíme, že prvky fašismu v politických režimech jsou stále rozšířenější. Ty rysy, které jsou obvykle zdůrazňovány ve fašistických režimech, se stále častěji objevují ve Spojených státech a v mnoha zemích, zejména v západní Evropě,“ míní soudruh z Východu.
O válce také mluvil, ale v jeho podání v Kyjevě vládne moc, která se tam dostala převratem, za Ukrajinu bojují jednotky pod nacistickými symboly a Krym a Donbas patří přirozeně k Rusku. „Vítali jsme návrat Krymu do jeho rodného přístavu, ale na rozdíl od ruských úřadů jsme byli pro to, aby se podle podobného scénáře vrátila Rusku i původní ruská území Doněcké a Luhanské lidové republiky.“ Že pro samostatnost byla kdysi nadpoloviční většina i v ruskojazyčných oblastech a že Rusko porušilo mezinárodní právo, o tom nepadne ani slovo. Pro jistotu nezazní ani jednou jméno Putin.
Pokud jde o podobu společnosti, je třeba ruským komunistům přiznat kontinuitu idejí. Chtěli by to dělat jako kdysi.
„Domníváme se, že hlavní otázkou ekonomiky je otázka vlastnictví, protože nyní u nás převládá soukromé vlastnictví, vládne státně-monopolní kapitalismus. Samozřejmě by mělo existovat státní a kolektivní vlastnictví a mělo by být spravováno podle přísného plánu, nikoli na základě tržních vztahů,“ sdělil soudruh Denis Parfenov. Proč jim to nefungovalo, když měli monopol na moc a k dispozici celkem 70 let času a od války přes 40 let, nevysvětluje. Nejspíš by to ale svedl na občanskou válku, druhou světovou válku, studenou válku a vnitřního nepřítele.
Poučení je celkem jednoznačné, komunisté v Rusku i u nás se nijak podstatně nezměnili. Tím dalším je poznání, že nářek nad tím, že jsme komunistickou stranu v roce 1990 hned nezakázali, je poněkud zbytečný. Boris Jelcin totiž KSSS zrušil, ale soudruzi se zase dali dohromady. Nechybělo mnoho a mohli se zase dostat k moci svobodnými volbami, protože Boris Jelcin očekávání občanů v mnoha ohledech zklamal.
Vlastně je možná paradoxem, že kdyby tehdy američtí PR poradci zázračně nevzkřísili jeho preference v prezidentské volbě, měli bychom v Rusku nějaký vypočitatelnější režim, než nakonec přišel s Vladimírem Putinem. Možná ale ne, kdo to má vědět. Dějiny už znova v nějaké paralelní verzi přehrát nemůžeme.
Jedna věc by nás ale mohla zaujmout. Patriarcha ruské pravoslavné církve Kirill v roce 2014 vyznamenal předsedu komunistů Gennadije Zjuganova Řádem slávy a sdělil, že je to „jeden z nejznámějších ruských politiků, který projevuje zájem o prospěch národa a ochranu tradičních morálních hodnot“. Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina, chtělo by se říci.
Současné ruské elity ale představují rodinu mafiánského typu, takže pokud vidíme, že se s příslušníky této rodiny někdo velmi přátelí, měli bychom být poněkud ostražití.
