ROZHOVOR / Zatím nemůžeme říci, že Rusko prohrává, rozhodně ale nevítězí a není schopno zvítězit, říká v rozhovoru pro deník FORUM 24 ruský opoziční politik a ekonom Vladimir Milov. Ruská ekonomika se podle něj řítí k velmi vážným hospodářským potížím a Kreml už nemá dostatek rublů k vedení války na Ukrajině. „Ve skutečnosti jsou vojenské výdaje a celkový rozpočet signálem rostoucího nedostatku a problémů s financováním války,“ dodává.

Kreml plánuje v roce 2025 zvýšit výdaje na obranu na 13,5 bilionu rublů, což je o 25 procent více než v letošním roce. Dá se to chápat jako signál, že ambice prezidenta Vladimira Putina na Ukrajině jsou stejně pevné jako na začátku války na Ukrajině?

Ne, ve skutečnosti jsou vojenské výdaje a celkový rozpočet signálem rostoucího nedostatku a problémů s financováním války. Jde o nejnižší nárůst vojenských výdajů od začátku invaze. V letošním roce činil nárůst ve srovnání s předchozím rokem 60 procent. V letech 2022 a 2023, tedy v prvních dvou letech invaze plného rozsahu, činil roční nárůst vojenských výdajů 35 až 40 procent ročně. Nyní se snížil na 25 procent.

Když navíc odečtete nárůst o inflaci, která je velmi vysoká, oficiální odhady jsou 8 až 9 procent, v reálném vyjádření to znamená pouze 15 nebo 16 procent. To je téměř nic ve srovnání se skutečnými potřebami ruské armády a vojenského průmyslu.

Druhou věcí je, že vojenský průmysl není v dobré kondici. Jen Rostech (největší ruský obranný konglomerát, pozn. red.) je ve skutečnosti příjemcem asi třetiny celkového rozpočtu ruské armády a dodavatelem asi 80 procent zbraní a munice. Sergej Čemezov, generální ředitel Rostechu, však v nedávném rozhovoru řekl, že většina vojenských podniků pracuje s téměř nulovým ziskem a nemůžou takto dlouho vydržet. Nemůžou si půjčovat peníze kvůli extrémně vysokým úrokovým sazbám centrální banky a tak podobně, takže je také třeba vyčlenit mnohem více finančních prostředků na udržení vojenského průmyslu v chodu.

Další věcí je naprosto nefunkční systém zásobování. V poslední době se objevilo mnoho důkazů o tom, že ruští vojáci jsou extrémně špatně zásobení – vše od uniforem přes výstroj, komunikační prostředky až po potraviny si musí kupovat sami. Ve skutečnosti by tedy Putin, aby udržel současné válečné úsilí, musel zvýšit vojenské výdaje nejméně o 50, ne o 25 procent.

Ve skutečnosti by tedy Putin, aby udržel současné válečné úsilí, musel zvýšit vojenské výdaje nejméně o 50, ne o 25 procent.

Pokud se podíváte na návrh rozpočtu na příští rok, nedostatek finančních prostředků je tam jasně přiznán, protože federální výdaje se plánují zvýšit jen o pět procent. Letos činil růst federálních výdajů 22 procent, v příštím roce se sníží. Větší výdaje si Kreml nemůže dovolit, protože se tenčí finanční rezervy, současné deficity jsou tak razantní, že tento stav nemohou udržet. Každý se samozřejmě chytil toho, že vojenské výdaje budou příští rok větší, to je pravda, ale zpomalení růstu vojenských výdajů je také obrovské a je vidět.

Takže Kremlu po necelých třech letech docházejí peníze na vedení války?

Výrazně. Jen očekávaný schodek federálního rozpočtu na letošní rok se zvýšil více než dvojnásobně oproti tomu, co bylo přijato vloni při jeho schvalování. Deficit se tak skutečně vymyká kontrole. Za letošní rok se propadl na 3,3 bilionu rublů, to je více než 60 procent zbývajících hotovostních rezerv a likvidity takzvaného Fondu národního bohatství, vládních hotovostních zásob – tedy peněz a zlata ministerstva financí v centrální bance.

Více než 60 procent zbývajících hotovostních rezerv má být v prosinci letošního roku vydáno na financování deficitu za letošní rok. Nemluvě o tom, co se stane příští rok. Ano, docházejí jim finanční prostředky a to je vlastně důvod, proč nejsou schopni zvyšovat vojenské výdaje takovým tempem jako dříve.

Válka je ale i tak hnacím motorem ekonomiky. Výdaje na obranu a národní bezpečnost dohromady přesáhnou osm procent ruského HDP a představují 40 procent všech federálních výdajů. Jak dlouho je takový nárůst válečných výdajů udržitelný?

Vůbec to není udržitelné, protože většina těchto peněz jde na armádu, ale v zásadě dvě třetiny ruského armádního rozpočtu nejdou přímo na armádu, ale na vojenskoprůmyslový komplex, který vyrábí zbraně a munici. Vojenská výroba, jak si pamatujeme ze sovětských dob, má velmi malou nebo nulovou konvergenci s civilním průmyslem. Výdaje na zbraně a munici mají velmi malý ekonomický multiplikační efekt.

V podstatě vyrobíte bojové vozidlo, tank, dělostřelecký granát nebo raketu, vystřelíte ho na ukrajinské území nebo tank přesunete k boji a dojde k jejich zničení. To nevytváří žádný další řetězec tvorby hodnot pro zbytek ekonomiky, protože každý další dolar, který se utratí, jde v podstatě do investiční spotřeby a všeho, co souvisí s pozitivní ekonomickou aktivitou.

Peníze vynaložené na válku jsou v podstatě vyhozené z okna. To je vlastně důvod, proč všechny zvýšené vojenské výdaje budou mít nulový nebo velmi malý ekonomický multiplikační efekt, který by v budoucnosti držel růst ekonomiky.

Dá se říci, že v podstatě ztrácí více než třetinu federálního rozpočtu na neproduktivní činnost, která nevytváří žádnou další hodnotu. To už jsme zažili za sovětských dob, kdy toto pálení vojenských strojů bylo faktorem, který ekonomiku výrazně táhl dolů, a vzpomeňte si, jak se Sovětský svaz rozpadl.

Přesně k tomu jsem se chtěl dostat. Těch 40 procent všech federálních výdajů mířících na národní bezpečnost je nejvyšší hodnota od rozpadu Sovětského svazu. Vy jste zažil obojí – Ruskou federaci i SSSR. Kdybyste měl srovnávat, blíží se ruská ekonomika ke špatnému stavu ekonomiky Sovětského svazu před jeho rozpadem?

Směřuje tam, ale Putin má výhodu v tom, že ruská ekonomika je stále výrazně soukromá, což znamená, že je odolnější než ta sovětská, protože jejím klíčovým problémem nebyly ani tak vysoké vojenské výdaje, ale skutečnost, že byla zcela centralizovaná, plánovaná a řízená byrokraty. Nic takového jako soukromé podnikání neexistovalo, vláda regulovala všechno od cen po smluvní vztahy a to, kdo co a kam dodává a tak dále. Neexistovala žádná svoboda trhu.

Ta v současné době existuje, což dává ruské ekonomice ve srovnání s ekonomikou Sovětského svazu jisté výhody, existují však i nevýhody, protože Sovětský svaz od začátku Gorbačovovy perestrojky aktivně obchodoval se Západem a půjčoval si peníze. Sovětský svaz by se zhroutil daleko dříve, kdyby si Gorbačov nepůjčoval peníze od západních vlád. Dluh v posledních letech existence Sovětského svazu prudce vzrostl, protože Evropa a Spojené státy mu půjčovaly peníze poměrně štědře.

Ekonomický model, který je založen na izolaci, nahrazování dovozu a soběstačnosti, trpce selhal. Rusko spotřebovává rezervy a zdroje.

Nyní se to neděje. Rusko je v současné době odpojené od západních trhů a finančního systému. Nemůže si půjčovat, nemá přístup na finanční trhy, Čína mu neposkytuje žádný kapitál, a proto se spoléhá pouze na vlastní zdroje, které jsou, jak jsem řekl na začátku, nedostatečné.

Myslím, že nyní po téměř třech letech války v plném rozsahu je možné říci, že ekonomický model, který je založen na izolaci, nahrazování dovozu a soběstačnosti, trpce selhal. Rusko spotřebovává rezervy a zdroje, které nashromáždilo před válkou, ale není schopno samo vytvářet žádné hodnoty a cokoli produkovat. Ekonomická aktivita velmi prudce zpomaluje, HDP a průmyslová výroba, služby – pokud jde o tempo růstu – prudce klesá. Bez přístupu na západní trhy a do finančního systému nemůže Rusko udržet vlastní nezávislou ekonomiku. To myslím dokazuje několik po sobě jdoucích let.

Dalším problémem ruské válečné ekonomiky je i klesající počet pracovních sil, ekonomická nerovnováha a vysoká inflace, kterou jste již zmiňoval. Elvira Nabiullinová, šéfka ruské centrální banky, nedávno oznámila, že již vidí známky stagflace (stav, kdy ekonomika neroste, ale má vysokou inflaci, pozn. red.). Existuje pro Rusko ještě nějaké východisko, nebo je ekonomický kolaps v určitém okamžiku nevyhnutelný?

Řekl bych, že Rusko směřuje k velmi vážným hospodářským potížím. Dávám přednost tomuto termínu, protože ekonomický kolaps lidé chápou doslova tak, že se všechno začne hroutit. V mnoha ohledech je už ruská ekonomika ve velmi hluboké krizi.

Má přetrvávající vysokou inflaci, kterou centrální banka nedokázala snížit ani více než rok od zavedení velmi přísné měnové politiky a vysokých úrokových sazeb. Ty mají současně velmi negativní účinky na ekonomiku. Ta se ochlazuje, ale inflace nikoliv. Zatím nejsme ve stagflačním scénáři, ale stačí jen chvíli pokračovat v současném trendu a budeme tam velmi brzy.

Velmi výmluvné je samo o sobě i to, že nejvyšší vedení centrální banky začalo veřejně přiznávat, že je tento stagflační scénář reálný. Upřímně řečeno nevidím žádný důvod, proč by se tyto poměry měly brzy zlepšit, protože centrální banka v podstatě pojmenovává klíčové faktory, které jsou hnacím motorem všech těchto problémů. Výrobní kapacity jsou vyčerpány a je obrovský nedostatek pracovních sil kvůli mobilizaci a masové emigraci.

Problém s nedostatkem pracovních sil se zřejmě nevyřeší a kvůli sankcím, nedostupnosti investic a technologií nemohou ruští výrobci stavět nové výrobní linky, nemohou expandovat, a proto se problém s kapacitou v dohledné době také nevyřeší. To znamená, že ano, reálně můžeme hovořit o tom, že se scénář stagflace v nadcházejících měsících a na začátku roku 2025 stane velmi reálným.

S rostoucími vojenskými výdaji se snižují výdaje v jiných oblastech rozpočtu, což se s pokračující válkou pravděpodobně ještě zhorší. Bude docházet k podfinancování školství, zdravotnictví, vědy a veřejných služeb. Dokdy Rusové budou smíření s tím, že se jejich životní podmínky a úroveň zhoršují? Kdy jim dojde trpělivost a uvidíme například nějaké formy protestů?

Měli bychom si uvědomit, že hlavním faktorem, který ovlivňuje chování Rusů, jsou extrémní represe, kterým čelí za nesouhlas s vládou. Takovou míru masových represí jsme tu neměli, a to nepřeháním, od roku 1950. V pozdějších desetiletích Sovětského svazu byly represe namířeny jen proti několika stovkám disidentů. Já si tu dobu pamatuji, žil jsem v ní za Brežněva a Antropovova a všichni v soukromí kritizovali sovětský systém a nic se nedělo.

Nyní však lidé dostávají skutečné tresty, 12 let vězení za vypuštění balónků v barvách ruského odboje nebo za 50 dolarů poslaných na ukrajinskou charitativní organizaci. V Rusku je nyní přes tisíc politických vězňů, mnozí z nich jsou úplně obyčejní lidé, kteří nemají nic společného s politickým aktivismem.

Hlavním faktorem, který ovlivňuje chování Rusů, jsou extrémní represe. Takovou míru masových represí jsme tu neměli, a to nepřeháním, od roku 1950.

Samozřejmě že se Rusové bojí, protože ruské vězení je v podstatě měkčí ekvivalent trestu smrti – definitivně přijdete o zdraví, nebudete moci získat normální práci, váš život je zničený.

Bojí se, ale to se časem změní. Vychází to z našich historických zkušeností. Systém bude pomalu ztrácet kontrolu, a to i kvůli ekonomickým potížím a problémům na bojišti, lidé přestanou mít strach a budou se čím dál víc ozývat. Stále jsme ve druhém nebo třetím roce extrémních represí a masového věznění obyčejných Rusů, což jsme za posledních 70 let nezažili. V určitém okamžiku uvidíme stejný proces, jaký jsme viděli v 80. letech, kdy Rusové mlčeli, ale pak vláda oslabila a lidé se začali ozývat.

Takže režim Vladimira Putina podle vás není ve skutečnosti tak silný, jak se na první pohled může zdát?

Ne a existuje jedno kritérium, podle kterého to můžete posoudit. Kdyby byl tak silný, jak se chce prezentovat, nebylo by zapotřebí tak extrémních a brutálních represí proti naprosto obyčejným Rusům, kteří nejsou nijak politicky angažovaní, proti vrcholným představitelům moci, kteří jsou zavíráni a jsou proti nim vedena trestní řízení. Od stalinismu jsme neměli takový rozsah čistek ve vrcholných orgánech režimu. To nejsou známky síly, to jsou známky slabosti. Toho, že Putin se drží u moci jen díky těmto extrémním represím, a kdyby jich nebylo, lidé by se už ozvali.

Ruská ekonomika je pod tlakem sankcí už od roku 2014. Po začátku války na Ukrajině na ni byly uvaleny další bezprecedentní sankce. Lze s konečnou platností říci, že nemají účinek, který jsme očekávali?

Největší otázkou je, co lidé očekávali, když se zaváděly sankce.

Že ruská ekonomika pod jejich tlakem zkolabuje.

Jsme svědky krize očekávání, nikoli krize samotných sankcí. Sankce skutečně ve velké míře fungují. Rusko za posledních 15 let nezaznamenalo výrazný hospodářský růst. Je to také proto, že sankce byly zavedeny před deseti lety. Před plnohodnotnou invazí na Ukrajinu sílil politický tlak volající po změně Putinova režimu. Existovalo hnutí Alexeje Navalného a jeho prezidentská kampaň, která byla poměrně silná. Nikdo nebyl za posledních 30 let schopen shromáždit tak velká protestní shromáždění po celé zemi. To už tehdy kvůli ekonomickým potížím způsobeným sankcemi vytvářelo značný tlak.

Kdyby se Putin nerozhodl pro extrémní brutalitu a represe, byli bychom již nyní svědky politických změn v Rusku. Tím, že se ale rozhodl pro extrémní brutalitu, pouze oddaluje svůj konec.

Pokud jde o sankce zavedené od února 2022, to, co vidíme právě teď – inflační krizi, krizi úrokových sazeb centrální banky, krizi federálního dluhu, krizi na straně nabídky, neschopnost rozšířit výrobu, nedostatek pracovních sil a všeho dalšího, nedostatečný přístup k investicím a technologiím, zpomalení ekonomiky – to vše je produktem sankcí.

Někteří lidé chtějí, aby sankce přinesly nějaký okamžitý, zázračný efekt, který se nikdy nedostavil, a proto říkají, že sankce nefungují. Ve skutečnosti fungují, navíc v průběhu času přinášejí ještě větší efekt. Právě teď, na podzim roku 2024, jasně vidíme, že jejich účinky jsou viditelnější než před rokem, protože narůstají celoplošné ekonomické problémy. Musíme být trochu trpělivější, mírnit svá velká očekávání a sledovat více ukazatelů, které potvrzují, že sankce přinášejí velmi významný, ale možná ne okamžitý efekt.

Rusko utrpělo na Ukrajině obrovské ztráty. Jak dlouho bude schopno nahrazovat zničené tanky a těžkou techniku novou výrobou?

Moc dlouho ne, ale nějakou dobu ano, déle než rok. Už nyní vidíme, že nedochází k jejímu nahrazování. Můžeme tak usuzovat z toho, že se některé opravdu staré exempláře bojových vozidel objevují na frontě. Kdyby byla současná výroba efektivní, nerozhodli by se používat tak extrémně staré tanky, jako je T62, což je v dnešní době na bojišti velmi oblíbený tank, jehož výroba v Sovětském svazu byla zastavena v roce 1975.

Pokud se podíváte na ruské statistiky, z nichž některé jsou tajné, ale některé stále ne, jasně uvidíte, že výrobní tempo ve vojenském průmyslu klesá. Stále vyrábějí spoustu věcí, ale nedokážou udržet 30 nebo 40procentní meziroční nárůst výroby, který měli v prvních dvou letech války. Dochází k výraznému zploštění produkce. Hodně to souvisí s dopadem sankcí a s tím, že byly přerušeny hlavní dodávky technologií ze Západu.

Zároveň je Rusko v podstatě závislé na dodávkách dělostřeleckých granátů ze Severní Koreje.

Skutečnost, že Rusko používá tolik nábojů ze Severní Koreje, opět svědčí o tom, že nedokáže samo udržet významnou produkci. Musí o dodávky žádat vnější hráče. Zdroje nejsou nekonečné a i severokorejské muniční sklady nejsou nekonečné. Rusko žádá o vojenské dodávky i další země, jako Írán a Myanmar. To je další ukazatel toho, že jeho vlastní vojenský průmysl nezvládá pokrýt válečné potřeby.

Pokud si vzpomenete, když byl v květnu odvolán z funkce bývalý ministr obrany Šojgu, tak v předchozích měsících opravdu velmi aktivně objížděl vojenské podniky a nadával jejich vedení, že nedodávají zbraně a munici včas. I to svědčí o obrovských problémech ve vojenskoprůmyslovém komplexu. Navíc vidíme oficiální statistiky, které ukazují výrazné zpomalení tempa výroby. Pod povrchem se skrývá více problémů. To je důvod, proč Rusko žádá Severní Koreu o pomoc, protože ruský průmysl nedokáže dodat nic, co je potřeba pro válku v plném rozsahu.

Válka na Ukrajině trvá již déle než dva a půl roku. Na začátku si Vladimir Putin pravděpodobně myslel, že získá kontrolu nad územím Ukrajiny velice rychle, že získá Kyjev. Poslední vývoj však spíše ukazuje na dlouhý a vleklý konflikt, který pravděpodobně v dohledné době neskončí. Je to pro Kreml prohra?

Ano, ale zatím nemůžeme říci, že Rusko prohrává, rozhodně ale nevítězí a není schopno zvítězit. Rusko nedokáže vést efektivně útočné operace, s výjimkou extrémních způsobů, jako jsme viděli v posledních několika letech, kdy útočí taktikou lidských vln. Nějakým způsobem postupuje. Všechna města, která v poslední době Rusko dobylo, jako je Vuhledar nebo Pokrovsk, o který v současné době bojuje, jsou vzdálená tak 50 kilometrů od Doněcku. A Doněck byl v držení Ruska od roku 2014. Jde v podstatě stále o boje na okrajích dlouhodobě okupovaného Doněcku.

Navíc je zřejmý nedostatek a deficit personálu vojenských sil. Podle ministerstva obrany – a to jsou údaje z loňského roku, nyní je to ještě horší – je průměrný věk mobilizovaných vojáků 35 let. To znamená, že zhruba polovina osob, které jsou přítomny na bojišti, je starší 40 let.

Rusko nemůže vést útoky většího rozsahu. Viděli jsme to na začátku letošního roku, kdy v květnu a červnu zahájilo velkou ofenzivu v Charkově a četli jsme spoustu titulků, jak Charkov padne, ale tento pokus o ofenzivu nepřinesl absolutně žádný úspěch kromě velmi značných ztrát. Rusko rozhodně nemůže vyhrát, je to stále jasnější, protože omezení lidských zdrojů a vojenské výroby je stále více viditelné.

V rozhovorech často říkáte, že i když jste z Ruska emigroval, máte kontakty mezi tamní elitou. Jaká je tam nyní nálada?

Snaží se být optimističtí, protože nemají jinou možnost a jsou tak trochu v pasti, chápou všechny následky a to, že ponesou odpovědnost za to, co Rusko udělalo. V poslední době se optimismus hodně vytrácí, a to z několika důvodů. Na jaře a možná v polovině léta by vám většina lidí v Moskvě řekla, že Donald Trump bude příštím prezidentem Spojených států. To se nyní změnilo.

Druhou věcí je, že ekonomická situace nebyla moc dobrá, ale určitě lepší než dnes. Právě jsme se bavili o tom, že mají několik krizí na mnoha frontách. Nálada je mnohem horší než před několika měsíci. Očekávám, že se bude dále zhoršovat, protože opět nevidím, odkud by mohlo přijít zlepšení a jaké okolnosti by mohly tuto pro Rusko nepříznivou situaci dramaticky změnit.

Vladimir Putin v posledních dvou a půl letech opakovaně vyhrožoval jaderným útokem. Nedávno oznámil změny v ruské jaderné doktríně. Myslíte si, že může rozpoutat tento pomyslný jaderný armagedon?

Ten příběh má dvě části. První je použití taktické jaderné zbraně, která vám na bojišti nedává žádnou výhodu. Dalo by se říci, že to je jen větší bomba. Rusové už používají klouzavé bomby a rakety, aby zničili část důležité ukrajinské infrastruktury. Taktické jaderné zbraně jim nedávají žádnou výhodu kromě toho, že je použijí k tomu, aby někoho zastrašili. Mělo by to však negativní důsledky, protože půjde o zásadní zlom ve vztazích mezi Ruskem a zeměmi globálního Jihu.

Když se blíží třetí výročí plnohodnotné invaze na Ukrajinu, je jasné, že Čína, Indie a další země nestojí o používání jaderných zbraní na Ukrajině. Je to velmi důležitá červená linie a tabu v mezinárodních vztazích. Pokud země začne volně a svobodně používat jaderné zbraně tu a tam pro regionální konflikty, tak proč neočekávat malou jadernou válku mezi Čínou a Indií, Indií a Pákistánem a tak dále. To je tabu, které, jak jasně vidíme, země globálního Jihu nejsou ochotny překročit.

Pokud jde o strategické jaderné zbraně, myslím, že je otázka, zda je sebevrah, nebo ne. Je zcela jasné, že Rusko by jadernou konfrontaci s USA prohrálo.

Důsledkem by bylo i přesunutí hlasů na mezinárodní scéně a v OSN, kde byly některé ze zemí neutrální vůči ruské agresi na Ukrajině. Nyní by začaly ruské akce odsuzovat. To si Kreml nepřeje. Mohl by také riskovat něco vážnějšího, tvrdší reakci ze strany NATO včetně konvenčních úderů na ruské síly. Myslím, že je téměř nulová šance, že by Putin použil taktické jaderné zbraně.

Pokud jde o strategické jaderné zbraně, myslím, že je otázka, zda je sebevrah, nebo ne. Je zcela jasné, že Rusko by jadernou konfrontaci s USA prohrálo. Existuje slavný projev Dmitrije Rogozina, který byl místopředsedou vlády odpovědným za vojenský průmysl. V roce 2013 měl přednášku, kde přiznal, že Rusko by válku s Amerikou prohrálo za šest hodin, protože ruský jaderný potenciál se nemůže rovnat tomu americkému. To dává tušit, že Rusové jsou si plně vědomi toho, že pokud dojde k jaderné konfrontaci, tak velmi rychle prohrají. Je to jen rétorika.

Spolupracoval jste s Alexejem Navalným i Borisem Němcovem, dvěma největšími kritiky Kremlu a zároveň vůdci ruské opozice. Může je v jejím čele někdo nahradit?

Oba byli dost unikátní, takže je opravdu hodně těžké najít někoho, kdo je nahradí. Byli to aktivisté, kteří říkali pravdu a prosazovali své hodnoty. Nikdo je neznal, ale později se z nich stali vůdci. Právě to ukazuje, že ruské prodemokratické kruhy jsou schopné generovat takový druh vůdců. Řekl bych, že zatím je těžké, aby Navalného někdo doslova nahradil. Musíme tomu dát čas. Ztráta Navalného jako nezpochybnitelného vůdce ruské opozice je opravdu strašná rána. Musíme ji nejprve překonat.

Představuje současná ruská opozice skutečnou hrozbu pro Vladimira Putina a jeho režim?

Rozhodně, můžeme to snadno posoudit podle represí, které jsou proti nám denně vedeny. Já jsem v Rusku v nepřítomnosti odsouzen k osmi letům vězení za kritiku Putinovy války proti Ukrajině. Stále proti mně otevírají nové trestní případy. Každý den, když je někdo prohlášen za zahraničního agenta, jsou otevírány nové trestní případy. Kreml na ruskou opozici v exilu vynakládá opravdu hodně prostředků.

Má to svůj důvod, protože rozsah našeho vysílání dovnitř ruské společnosti prostřednictvím sociálních sítí je řádově významnější než dosah západních rozhlasových stanic na sovětský lid v době studené války. Nyní máme tisíce posluchačů uvnitř Ruska. Jen Navalného videa na YouTube mají 10 až 15 milionů zhlédnutí uvnitř Ruska.

Pokud mluvíme o dosahu, můj odhad je, že celkový počet unikátních diváků, které ruská nezávislá média v exilu oslovila, je někde mezi 30 a 35 miliony lidí. To je poměrně významné publikum. Kreml se už 25 let Putinovy vlády snaží umlčet veškerý disent a umlčet všechny nezávislé hlasy, ale nepodařilo se mu to, protože stále vysíláme. To je pro režim velká hrozba.

Existuje tedy po smrti Alexeje Navalného nějaká šance, že dojde k pádu Vladimira Putina?

Ano, ale není to snadné, protože musíme mít na paměti strach lidí z extrémních represí, což je novinka právě posledních několika let. Putin se drží u moci pouze díky strachu. Když se podíváte na ruskou společnost, neexistuje žádná masová politická strana nebo hnutí, jako tomu bylo za monarchie nebo za komunismu. Stejně tak koncerty nebo filmy, které propagují agresi na Ukrajině v nové vlně imperiálního patriotismu – sotva se na ně prodají lístky. Někteří zpěváci, kteří jsou součástí kremelské party a zpívají ultrapatriotické a imperialistické písně, nedokážou prodat vstupenky na své koncerty. Páteří Putinova systému je represe.