Sledovací systém je v Rusku užitečným nástrojem státního aparátu, který jej hojně využívá k identifikování a monitorování obyvatel. Ať už to jsou lidskoprávní aktivisté, opoziční politici nebo jinak nepohodlné osoby, kvůli novým technologiím se před státní šikanou už nedá schovat. To, o čem dříve soudruzi v Sovětském svazu jen snili, má dnes prezident Putin plně k dispozici.
Dohled nad občany má v Rusku na starosti hlavně nechvalně známá tajná služba FSB a ministerstvo vnitra. Jejich hlavním prostředkem ke sledování telekomunikačních kanálů je takzvaný systém operativně pátracích opatření, který je funkční již od roku 1995. V průběhu času byl upravován, aby pokrýval veškeré spektrum komunikací, tedy od běžných telefonů přes mobilní zařízení, elektronickou komunikaci v různých formátech a na různých platformách až po podrobné informace a metadata od poskytovatelů připojení a údaje o zařízeních sledovaného. Není proto divu, že tento extrémní zásah do soukromí shledal v roce 2015 Evropský soud pro lidská práva jako porušení základního práva na ochranu osobních údajů.
Rusko ale nezaostává ani v další oblasti, která je důležitá pro každý policejní stát s autoritářským režimem – propracované síti kamerových systémů. Jen v Moskvě je téměř 200 tisíc kamer, přičemž část z těchto kamer je napojena na technologie rozpoznávání obličeje. Přestože v některých aspektech nejsou sledovací a cenzorní mechanismy v Rusku ještě natolik rozvinuté jako v Číně, není to rozhodně z nedostatku snahy. Podle některých údajů má být totiž ruský kamerový systém s rozpoznáváním obličejů ještě rozsáhlejší než ten čínský (více zde).
Při zavádění plošných šmírovacích technik to ale nejsou jen nepřátelé režimu, kdo čelí riziku zneužití osobních údajů. Naprosto obyčejní ruští občané, které třeba nemusí politika vůbec zajímat a rozhodně nejsou žádnými zločinci, jsou ohroženi úplně stejně. To nejlépe dokládá pokus ruského novináře, který na internetu objevil přístupy do moskevského kamerového systému na prodej (více zde). Podle jeho zjištění bylo možné v přepočtu za pouhých 11 tisíc korun získat na černém trhu neomezený přístup k celé kamerové síti. Přístupy měli nabízet přímo oprávnění příslušníci policie a úředníci.
U zavádění každého kamerového systému je třeba dbát na rovnováhu mezi veřejným zájmem na jedné straně a právem na soukromí na straně druhé. V autoritářsky řízených zemích, mezi které Rusko patří, ale není dodržen princip brzd a protivah. Zájmy jednotlivých občanů i občanské společnosti jako celku pak nejsou dostatečně chráněny, protože neexistuje nikdo, kdo by ohlídal hlídače.
Rusko je (stejně jako Čína) negativním příkladem, jak je dnes možné informační a komunikační technologie zneužívat v masovém měřítku k narušování soukromí. Jako Čech a Evropan takový přístup k právu na ochranu soukromí zcela odmítám. Politici, úředníci, policisté a další odpovědné osoby nesmí nástroje určené k ochraně veřejného pořádku zneužívat ve svůj prospěch nebo je přeprodávat za účelem zisku.
Autor je europoslanec za Českou pirátskou stranu.
