Právník a bývalý politik Jiří Vyvadil komentoval v Parlamentních listech hladovku v Rusku souzené ukrajinské občanky Naděždy Savčenkové. Ta se už druhým rokem marně brání tím, že byla na území Ruské federace zavlečena a skutků, za něž je souzena, se nedopustila. Vyvadil nicméně „pochopil“, že by po propuštění pokračovala do Moskvy a pokusila se tam zavraždit ruského prezidenta Putina a jeho spolupracovníky. 

Poté, co s neochvějnou jistotou uzavřel článek tvrzením, že by Savčenková na svobodě někomu prořízla hrdlo, neodolal a svoje dílko zveřejnil ve facebookové skupině „Přátelé Ruska v České republice“. S dovětkem a přáním v jednom: „Aby se jí to povedlo“. Zemřít hladem a žízní, jak zní titulek jeho následujícího publikovaného komentáře z Parlamentních listů.

Vyvadilovo přání dokonané sebevraždy neušlo pozornosti velkého počtu uživatelů facebooku. Členové skupiny „Přátelé Ruska v České republice“ nebo „Pozvánka pro prezidenta Putina“ řičeli nadšením, jak výstižný a vtipný komentář se panu doktorovi povedl a přidávali další osvícené návrhy jako „Upalte ji!“ V mírnějším případě chtěli provést lobotomii, eventuálně „nechat tu banderovskou svini houpat“.

Opačnou částí názorového spektra cloumaly emoce také: Vyjádření muže zralého věku a vysokoškolského vzdělání, který přeje skon mladé ženě v zoufalé situaci, evokovalo k expresivnímu vyjádření, kterým bývá označen zbabělec, případně ke srovnání se zvířaty, které sice přinášejí užitek, nicméně si libují v nečistotě. Především ale diskutérům přišlo tristní až otřesné, že se takto vyjadřuje někdejší soudce a senátor.

Bývalý soudce vyhrožuje popravou ještě před rozsudkem

Právě na svoji praxi soudce ve věcech trestních se Vyvadil ve svém článku odvolává a uvádí, že má být Savčenková ráda, že stojí před ruským soudem, nikoli přes soudem Spojených států, kde se popravuje. Pominul ale, že v demokratických státech, včetně USA, platí presumpce neviny a všechny rozsudky, zejména rozsudky k trestu absolutnímu, musí být podepřeny nezvratnými důkazy.

Připomeňme, že v případě Savčenkové stojí proti sobě tvrzení ruských žalobců a soudu, že se na území vlastní země dopustila vraždy, když navedla minometnou palbu na dva ruské novináře, a po této akci, kde je její vina zpochybňována i z časového hlediska, se měla jít procházet na ruské území. Obviněná svůj podíl na smrti novinářů odmítá a tvrdí, že byla zajata separatisty a do Ruska zavlečena proti své vůli.

Právník Vyvadil ale tyto projednávané skutečnosti vůbec nezmiňuje. Aniž by měl k dispozici jakékoli důkazy o spáchané vraždě, na kterou Rusové úmrtí novinářů během bojů na Donbasu překvalifikovali, vynáší z pozice bývalého soudce verdikty o výši trestu a dává najevo, že mladé ženě přeje, aby po vynesení rozsudku na důsledky protestní hladovky zemřela.

Vyvadil tak zdaleka překonává ty představitele veřejného života, kteří posouvají hranice vkusu i morálky do sfér, kde neplatí žádná pravidla slušnosti, ale ani práva. Proces se Savčenkovou dosud neskončil a i kdyby tomu tak bylo, již teď se vyrojila řada výhrad zpochybňujících jeho regulérnost, které budou pravděpodobně projednávány i na mezinárodní úrovni. Do té doby je povinností, a to zejména lidí honosících se právním vzděláním, pohlížet na Savčenkou jako na nevinnou.

To, že Vyvadil dělá pravý opak a při přání trýznivé smrti hladem a žízní se zaštiťuje svým právnickým vzděláním, je stejně bizarní jako fakt, že se tento člověk v roce 2000 ucházel o post veřejného ochránce práv. Toho sice nedosáhl, ale prezident ho v témže roce jmenoval soudcem Okresního soudu v Sokolově, od roku 2001 soudil u Obvodního soudu pro Prahu 3 a v letech 2003–2005 působil na Městském soudu v Praze.

Vyvadil v roli politika a zákonodárce

Jmenování soudcem ale u Vyvadila předcházela dlouhá politická kariéra. Třináct let působil v řadách Československé strany socialistické, v letech 1984–1990 pracoval jako tajemník poslaneckého klubu ČSS ve Federálním shromáždění a České národní radě. V roce 1990 po krátkou dobu ČSS i předsedal. Strana ale ve volbách v roce 1990 propadla a nedostala se do parlamentu. Počátkem roku 1991 Vyvadil na svou funkci rezignoval. Ve volbách v roce 1992 byl zvolen do České národní rady na kandidátní listině koalice Liberálně sociální unie (LSU), do níž patřila i Československá strana socialistická. Po vzniku samostatné České republiky v lednu 1993 setrval Vyvadil v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky až do konce funkčního období v roce 1996 a byl členem jejího ústavně právního výboru. Již v září 1992 ale opustil poslanecký klub LSU a od listopadu zasedal spolu s Pavlem Hiršem a několika bývalými členy republikánské strany v Liberálním klubu, později klubu Liberální strany národně sociální.

Tehdy nesouhlasil s levicovou orientací LSU a byl vstřícnější vůči koncepci ekonomické reformy prováděné tehdejší pravicovou vládní koalicí.

V říjnu 1993 pak přestoupil do klubu ČSSD. Jejím členem byl od roku 1993 do roku 2010 a v roce 1996 byl za ČSSD zvolen senátorem za senátní obvod č. 2 v Sokolově. V Senátu byl místopředsedou a poté předsedou ústavně právního výboru. V roce 2000 mu vypršel čtyřletý mandát člena horní komory, který již neobhajoval. V témže roce ho prezident Václav Havel jmenoval soudcem.

Kárné řízení a konec soudní praxe: počátek nové angažovanosti

V březnu 2005 přidělil Vyvadila tehdejší ministr spravedlnosti Pavel Němec k Nejvyššímu správnímu soudu. Vyvadil pak od září 2005 pobýval na roční stáži na ministerstvu spravedlnosti, kde zastával pozici náměstka. Po tuto dobu mu byl pozastaven výkon soudcovské funkce. Tuto stáž musel v únoru 2006 předčasně ukončit, protože jej předseda NSS Josef Baxa odvolal zpět s odůvodněním, že se vyjadřoval k politickým kauzám, a ohrozil tak nezávislost justice.

V té době se Vyvadil sešel s trestně stíhaným Tomášem Pitrem, o této schůzce nikoho neinformoval a svůj postup koordinoval pouze s tehdejším premiérem Jiřím Paroubkem. Baxa tehdy proti Vyvadilovi zahájil kárné řízení, jemuž se Vyvadil vyhnul tím, že se sám vzdal soudcovského mandátu. Paroubek jej vzápětí jmenoval poradcem pro soudnictví a spravedlnost. Vyvadil mu například radil, a dlužno říci, že úspěšně, jak zabránit umístění amerického obranného radarového systému na našem území.

Neformální spolky progresivně spojené s Ruskem

Po odchodu do advokátní praxe pokračuje Vyvadil ve snaze torpédovat cokoli, co souvisí s naším členstvím v Severoatlantické alianci a spojeneckými vazbami, a touží společně se svými příznivci obrátit kormidlo naší země, nepříliš pevně plynoucí ve vodách západního společenství, směrem k Rusku. Bývalý důstojník Bezpečnostní informační služby (BIS) a veterán třetího odboje Vladimír Hučín o Vyvadilovi předloni řekl, že mu byl podezřelý svými vazbami na Rusko už bezprostředně po roce 1989.

Stejného názoru je i teď: „V době, kdy jsem pracoval u BIS, byly k osobě Jiřího Vyvadila získávány závažné informace, že jde o občana s vysokým bezpečnostním rizikem. Svoje vazby k Rusku rozvíjel aktivně a byly spojeny i s činností KČP (Klubu českého pohraničí – pozn. red.),“ říká Hučín a dodává, že po nástupu sociální demokracie k moci byla ze strany jeho tehdejších nadřízených snaha šetření rozkrývající vazby Vyvadila a dalších osob na Rusko tlumit. „Byl jsem převáděn na jiné úkoly, abych se tomuto nevěnoval,“ upozorňuje Hučín.

Tomu, že měl Hučín ohledně Vyvadilových vazeb na Klub českého pohraničí (KČP sdružuje zejména bývalé příslušníky a pomocníky Pohraniční stráže a dalších podobných složek komunistické ČSSR a jejich sympatizanty. Hlavní ideologií sdružení je vyhraněně komunistický nacionalismus – pozn. red.) patrně pravdu, nasvědčuje to, že Vyvadilův souputník Marek Obrtel založil před časem iniciativu „Českoslovenští vojáci v záloze proti válce plánované NATO“, která nese znaky nelegální domobrany.

Tento spolek uvádí na svých webových stránkách jako spřátelenou organizaci právě Klub českého pohraničí, přičemž mnozí bývalí příslušníci Pohraniční stráže jsou na stránkách „záložáků“ uvedeni jako členové. Základnu této skupiny přitom tvoří lidé, jejichž profily se kromě „záložáků“ zobrazí i v již zmíněných facebookových skupinách „Přátelé Ruska v České republice“ či „Pozvánka pro prezidenta Putina“, k nimž má Jiří Vyvadil obzvláště niterný vztah.

Dokázal ho i osobním dopisem, v němž prezidenta Ruské federace oslovuje „Drahý Vladimire Vladimiroviči“ a který byl v době jeho napsání označen jako „nový zvací dopis“. Svobodné forum ho 31. 3. 2015 v nezkrácené podobě otisklo, včetně rozboru pravopisných chyb a s originálním záhlavím „PŘÁTELÉ RUSKA V ČESKÉ REPUBLICE, neformální progresivní skupina“. Dopis v hojné míře citovaly ruské zpravodajské servery jako důkaz nesouhlasu české veřejnosti s ukrajinským Majdanem a podpory režimu prezidenta Putina.

[ctete]5082[/ctete]

O tom, že se nestačí mluvčím veřejného mínění pouze neformálně prohlásit a opatřit si internetovou platformu s příslušnou členskou základnou, se ale Vyvadil přesvědčil záhy po napsání zmíněného dopisu. Loni na jaře účelově založil skupinu deklarující odpor proti průjezdu amerického vojenského konvoje Českou republikou a do světa vyhlásil heslo „Neprojdou!“. Navíc patrně cítil deficit, že se kromě moci zákonodárné a soudní dosud příliš neuplatnil coby příslušník moci výkonné, a sám sebe prohlásil „velitelem“.

Tomu neodolali recesisté v čele s Jaroslavem Cermanem a Robinem Kvapilem, kteří se Vyvadilovi do facebookové skupiny infiltrovali a počínali si tak přesvědčivě, že je sám velký velitel  jmenoval svými zástupci, a to dokonce dvakrát. Vyvadil sice později tvrdil, že tuto aktivitu prohlédl a využil ji ve svůj prospěch, ale tomu lze věřit jen v případě, že se chtěl zbavit všech svých věrných, které recesisté vyhodili a místo nich do této „neformální“ a „progresivní“ skupiny určené k podpoře Vladimira Putina zaregistrovali své kamarády.

Virtuální hrátky všeho druhu ale stejně vzaly za své ve chvíli, kdy se na hranicich s Polskem objevily první vozy konvoje americké armády a doktor Vyvadil si pod žádný z nich nejen nelehl, ale ani k tomu nevyprovokoval žádného jiného nešťastníka. „Někde jsou a přiznám, že nevím vlastně kde, to mě netrápí,“ přiznal tehdy zpravodajství FTV Prima Vyvadil, na něhož lidé zdravící americký konvoj v pražské Ruzyni pokřikovali „Ruskej švábe“.

Úsilí o Putinovu přízeň

Pokud ale někdo čekal, že se pan doktor Vyvadil z této blamáže poučí a alespoň konfrontuje počet občanů vítajících americké spojence s virtuální skupinou svých blízkých na sociální síti, spletl se. Jiřímu Vyvadilovi je nutné přiznat jedno: urputnost, s níž společně se svými spolupracovníky hledá stále nové příležitosti, jak dokázat Rusku a Vladimiru Putinovi svou loajalitu.

Ruku v ruce s tím jde i okázalá podpora Miloši Zemanovi, který se sice k aktivitám facebookových skupin spravovaných Vyvadilem a jeho přáteli nehlásí, nicméně se jich ani nezříká. Vzhledem k tomu, že členem všech těchto skupin je prezidentův mluvčí Jiří Ovčáček (jinak státní úředník), je zřejmé, že je Zeman o těchto virtuálních aktivitách, které ale nabývají stále častěji podobu reálných demonstrací či psaných prohlášení, pravidelně informován a s některými protaganisty, jako například s Jelenou Vičanovou, se i pravidelně osobně stýká.

Právě aktivity paní Vičanová jsou vedle Jiřího Vyvadila dokladem toho, jak lze zlobu a nenávist prostřednictvím sociální sítě přenášet do reálného života. Ani ne před dvěma týdny zorganizovala petici, v jejímž záhlaví lživě uvedla, že učitelka Petra Štěpánová z Brna, která vystoupila 25. února v diskusním pořadu České televize „Máte slovo“, zneuctila padlé sovětské vojáky. Vičanové přitom vůbec nevadilo, že Štěpánová jednak nic takového neřekla, a jednak že jí bylo kvůli této lži vyhrožováno fyzickou likvidací.

[ctete]49601[/ctete]

Ve výrocích na adresu v Rusku souzené důstojnice ukrajinského letectva a poslankyně ukrajinského parlamentu Naděždy Savčenkové si Vičanová nezadá s Vyvadilovými prohlášeními, neboť veřejně uvedla, že podpora vězněné ženě, kterou ruskému prezidentovi Putinovi minulý týden adresoval český vicepremiér Bělobrádek, Putina pobaví a je podle ní trapná. Jí samotné ale není trapné stylizovat se do role virtuální Salome, která se pokouší získat pro vysněného vládce a cara stále nové oběti: po politicích i hlavy mladých žen, které by ráda viděla vyhozené z práce, zavřené v ruských lágrech, případně mrtvé v důsledku hladovky při protestu proti justiční zvůli Kremlu.

Způsob, jakým tak činí, může působit směšně. Avšak účel, který tím Vičanová, Vyvadil a jejich spolupracovníci sledují, k smíchu v žádném případě není.