REPORTÁŽ / Tento týden jsem trávil v Lotyšsku a Litvě, totiž v jejich sebevědomých metropolích Rize a Vilniusu. Baltské země včetně Estonska jsou vděčné, že se staly členy EU a NATO, čili plnohodnotnou součástí Západu, na jehož nebezpečné východní periferii se nacházejí. Z jejich historické paměti nelze vymazat genocidní sovětskou okupaci, která skončila až roku 1991 rozpadem sovětsko-ruského impéria.

Zároveň nám varovně připomínají, že problém není jen Putin a postsovětská nostalgie v Rusku, nýbrž prastará tradice agresivního ruského imperialismu.

I proto Litevci, Lotyši a Estonci spontánně a systematicky podporují Ukrajinu v jejím boji proti ruské válečné agresi. Ukrajinské vlajky a symboly solidarity s napadenou zemí najdete všude – na státních úřadech, ve veřejné dopravě, v kavárnách a restauracích, na soukromých budovách.

Otevřít galerii (61)

Taxikářova zpověď

V Rize a Vilniusu jsem měl možnost rozprávět s řadou lidí, od kolegů akademiků přes číšníky až po taxikáře. Právě řidiči taxíků jsou pro mne v každé zemi zajímavým lakmusovým papírkem – ať už jde o místní obyvatele, anebo cizince či migranty.

Z těch zhruba deseti, jejichž služeb jsem využil ve zmíněných metropolích, všichni měli jasno, že podpora Ukrajiny přispívá i k obraně jejich svobody a suverenity. Nikdo na mne nevytáhl alibistickou vytáčku, že se „nezajímá o politiku“. Z ruského útoku mají sice velké obavy, ale ve 20. století zažily tyto národy horší situace – dnes jsou na tom díky členství v EU a NATO nejlépe ve svých dějinách, poněvadž nejsou osamocené.

Až na konci letošní baltské mise jsem měl velmi zvláštní zážitek. Z hotelu mne na vilniuské letiště vezl postarší taxikář Michail, narozený ve Vilniusu a kdysi studující na univerzitě v Leningradu (obor mi neprozradil). Už má i litevské občanství, ale považuje se především za Rusa. Když viděl, že mám na klopě saka ukrajinskou vlaječku a dozvěděl se ode mne, že jsem z Prahy, a navíc historik, začal mi přednášet a skoro mne nepustil ke slovu (což se mi stává jen výjimečně).

Pozor na ďábelské mocnosti

A co jsem si od šedesátníka Michaila, milovníka ruské kultury, který pohrdá dekadentní Evropou a Amerikou čili „kolektivním Západem“ a nevěří ani Putinovi, vyslechl? Nestálo by to za řeč, pokud bych to už neznal jako typický postoj řady Rusů, který se nám významně ujímá i v Česku (a výrazně třeba na Slovensku) – pravdu prý nelze zjistit, svět řídí jakési tajemné osoby, které štvou především „slovanské národy“ do bratrovražedných válek. Zkrátka, vítejte v post-faktickém světě plném konspiračních teorií.

Podle Michaila není dobrý ani Putin, ani Zelenskyj, oba jsou nástroji globálního kapitálu. Nikdy se nedozvíme, kdo řídí svět, ale je to jakási ďábelská entita, která rozvrací tradiční hodnoty, takže se v Evropě rozpadají rodiny a vládnou pederasti, jak jsme viděli nedávno na Eurovizi – pravil Michail, který se prý na to ani nemohl dokoukat a divil se, že mne Eurovize nezajímá.

Za všechno vděčíme Rusku

Putin není skutečný vůdce, to je pouze pohádka pro ruské obyvatelstvo, vždyť také v Rusku vládne propaganda. Prostě loutka v Kremlu prý dostala od „globalistů“ příkaz zaútočit na Ukrajinu a rozpoutat válku mezi Slovany. Je to samozřejmě občanská válka, jak Michail dobře ví, neboť Rusové a Ukrajinci jsou jednoznačně jeden národ – kdo si myslí, že je Ukrajinec, je pod vlivem propagandy. A přitom všechno dobré přišlo do Evropy z Ruska – včetně oceli na Eiffelovu věž, vysoké vzdělanosti, umění a kultury, ehm…

Řeči o západní civilizaci jsou podvod, protože latinou, která byla ve středověku jejím jazykem, nehovořil žádný „národ“, jen zkorumpované elity. Když jsem mu oponoval a ptal se jej jakožto litevského občana na loajalitu ke státu, v němž žije, vyhnul se přímé odpovědi a opět začal „historizovat“: obecně prý platí, že podivné malé národy, jako Litevci, Lotyši a Estonci, vděčí za svůj jazyk a kulturu vstřícnosti Ruského impéria i Sovětského svazu, jenže ďábelské mocnosti ovládající Západ nakazily baltské národy zlem rusofobie.

Vykořeněný „sovětský člověk“

Onen „hodný“ a laskavě upovídaný muž mi takřka se slzou v oku tvrdil, že Evropa mohla být jeden velký národ – včetně Sovětského svazu. Ovšem satan způsobil zničení tohoto jinak stabilního a velkého státu, vynutil si též vytyčení umělých hranic mezi národy a začal je štvát proti sobě.

Ukrajinci, kteří se brání Rusku, jsou samozřejmě také pod vlivem masivní propagandy. On to ví, protože se tady ve Vilniusu baví s ukrajinskými dělníky, kteří jsou v podstatě Rusové a nechtějí umírat v bratrovražedné válce. Michail se dle vlastních slov nehlásí k „žádné vlajce“, ale tam, kde se mluví rusky, je prostě „ruský svět“, což se týká i Litvy. Zkrátka, byť to zní paradoxně: Rossija nět – russkij mir da!

Žádný politik není dobrý, všichni jsou zkorumpovaní a řízení satanem, především Ursula von der Leyenová. Ale nejhorší jsou prý historikové (asi mi chtěl udělat „radost“), kteří manipulují dějinami a slouží tak válce a satanovi, pravil Michail, aby mne ponouknul k sebereflexi, když jsem se mu celou cestu snažil vysvětlit, že říká nesmysly.

Ať žije slovanská Praha!

Slovanská Praha je však podle Michaila nádherná, byl u nás dvakrát a vždy s růžemi, jež položil na hroby rudoarmějců, kteří nám přece přinesli svobodu, a přestože jim za to máme být navěky vděční, nevážíme si toho. Ale k Nočním vlkům nepatří, on je „mírumilovný“. A nakonec mi Michail při rozloučení naznačil, že už tuší, kdo stojí za rozvratem světa a nynější válkou. Američané? Ti prý nikoliv, vždyť i oni jsou manipulováni. Nejspíše to budou Židé, jak jinak!

Jistě nelze generalizovat, jenže Michail je opravdu typickým zástupcem zcela vykořeněného „sovětského člověka“. Onen „homo sovieticus“ nevěří ničemu a nikomu, individuální svoboda podle něj není vůbec možná, vždy jsme manipulováni a pravdu se nikdy nedozvíme.

Pozor na ruský kolonialismus

Abych nezapomněl: ve Vilniusu jsem byl na kongresu Platformy evropské paměti a svědomí. Litevská politoložka Dovilé Sagatiené zde jasně hovořila o tom, jak Rusové, včetně těch „liberálních“, aplikují na východní a střední Evropu koloniální optiku, když například Litvu, Ukrajinu a Česko zcela přehlížejí, nejsou pro ně totiž autonomním hráčem, pouze „předmětem zájmu“. I na to jsem myslel v kavárně v hale vilniuského letiště, kde měla obsluha na baru ukrajinskou vlajku.

Naštěstí nejsou všichni jako taxikář Michail, byť i v Česku podobně vykořeněných lidí přibývá. Jsou jen zdánlivě zmatení, v mnohých z nich je silně usazena nenávist – ke svobodě a jakékoliv jinakosti. A pokorně čekají na svého (falešného) mesiáše, jemuž by mohli sloužit. Pokud takovou možnost dostanou, nebudou váhat ani minutu: s každým, kdo nebude souhlasit s jejich pohledem na svět, nemilosrdně zatočí.

Demokracie je křehká a svoboda není samozřejmost. Pečujme o ně s občanskou odvahou. „Russkij mir“ není daleko, je to jiná (barbarská) civilizace, která si však nepokrytě brousí zuby i na nás.