Vmyslit se do duše ruského velitele, který roky bojuje se separatisty proti Ukrajině, je pro nás poněkud obtížné. Velitel Alexandr Chodakovskij zřejmě tuší, že je to obtížné i pro některé Rusy, takže jim to vytrvale na Telegramu vysvětluje. Poslední srpnový den líčí, jak podle něj má vypadat skutečný vládce.
Velitel píše: „Když jsem se nechal vtáhnout do diskuse o Putinovi a byl jsem bombardován argumenty, reagoval jsem asi takto: Podívejte se na lidi, kteří se stali nejvyšší elitou země. Většinou jsou dost cyničtí, sobecky zaměření, silní, zákeřní a připravení kdykoli si utrhnout kus od úst a postavit se na nohy. Prošli selekcí a tvrdou školou přežití a nehledejte v nich idealismus. A v tomto prostředí musí Putin plnit svůj úkol – řídit složitou zemi v neuvěřitelně složitém vnějším prostředí. Jaký by měl být?“
Nás na dekadentním Západě by napadlo, jestli není na místě se pozastavit nad stavem Ruska, když ho v roce 2022 vedou lidé sobečtí, cyničtí, zákeřní a tak dále. Chodakovskij to ale bere jako fakt a jen konstatuje, že Putinovi nic jiného nezbývá než se podle toho zařídit.
Pak dojde na Gorbačova: „Gorbačov, který zemřel, byl příkladem toho, jaký by nejvyšší vládce neměl být, aby důsledky jeho vlády nebyly katastrofální. Když si vzpomenu na dobu, kdy jsme si osvojovali nové pojmy – glasnosť, pluralismus a podobně –, vzpomenu si na štěněčí radost z nepokrytého populismu, kterou pociťovala většina země. Jediní, kdo to nepocítili, byli ti, kdo připravili půdu pro vznik současné nejvyšší elity – prakticky smýšlející lidé, kteří pochopili, jak slabý je člověk, který málo rozumí podstatě svého druhu a příliš spoléhá na velkohubé řeči.“
Zajímavé. Glasnosť znamenala, že se nemělo o stavu země lhát. Pluralismus připouští soupeření myšlenek, aby se nakonec prosadila ta správná. Velitel Chodakovskij má ale zřejmě dojem, že to není nutné.
Nejspíš něco četl o francouzském filosofovi Descartesovi a tvrdí, že Descartes své „myslím, tedy existuji“ formuloval podle legendy někde na vsi, když se ukrýval před zimou jako voják ve válce. Pak následuje vlastní velitelova úvaha: „Pochopení vyšších významů, vědomí vlastního místa a smyslu – a pevný, praktický přístup k realizaci své zamýšlené cesty – jen takový člověk může být vládcem ostatních lidí.“
Takže otevřeně se mluvit nemá (přitom on sám často o postupech ruské armády píše kriticky), pluralismus není hodnota a správné je mít vůdce, který „chápe vyšší významy“.
Těmi vyššími významy snad Chodakovskij nemyslí bombardování měst, to je pro něj jen takový vedlejší produkt uvedení Ukrajinců na správnou cestu. Tedy ke sjednocení s bratrskými Rusy. Kdo se nebude chtít sjednotit, je pomýlený a ten má pak smůlu.
Klíčová je ale nejspíš ta poslední věta: „Jen takový člověk může být vládcem ostatních lidí.“ Vůbec přece nejde o to, kdo má být „vládcem lidí“. To je dost ztrouchnivělá představa jako z (ruského) 18. století. Politik má řídit, rozhodovat, to, co dělá, odůvodňovat. O moc se uchází u lidí a před nimi je odpovědný. Není ale vládcem.
V Rusku ale už roky nemají nic, co by se dalo nazývat volby. Že vyhraje putinovské Jednotné Rusko, je rozhodnuto předem. Zbytek se doplní satelitními stranami, které všechno odsouhlasí. Opoziční kandidáti se zavřou, nebo je jim znemožněno kandidovat. Svobodně už se psát nesmí. Putinovi se „prezident“ říká už jen ze setrvačnosti. Je jedno, jak se formálně nazývá „vládce“.
Velitel Chodakovskij má před sebou nejspíš ještě řadu životních zklamání. Buď padne, nebo uvidí neslavný konec vlastní armády a celého státu. Možná se dočká i pádu „vládce“, který údajně chápal „vyšší významy“.