Alexandr Chodakovskij FOTO: Andrej Butko / Wikimedia Commons / CC BY 4.0
FOTO: Andrej Butko / Wikimedia Commons / CC BY 4.0
NÁZOR / Velitel separatistického batalionu Vostok Alexandr Chodakovskij bojuje proti Ukrajině už od roku 2014. Na rozdíl od některých jiných vojáků pořád o něčem přemýšlí. Dělá to až tolik, že některým ruským nacionalistům leze na nervy. Představy má sice celkem stejné jako oni, ale chybí mu jednoznačnost moderátorů ruské státní televize. Možná je to tím, že bojuje už tak dlouho. Také byl před rokem 2014 náčelníkem oddělení Centra speciálních operací „A“ Služby bezpečnosti Ukrajiny v Doněcké oblasti, tak netrousí pořád poznámky o potřebě většinu Ukrajinců zlikvidovat.
Dlouhý pobyt na bojišti má také za následek, že velitel nepíše o tom, že jde všechno podle plánu. Z toho mu zůstává, že nejde, ale že to snad všechno dopadne. Občas mu uklouzne nějaká zajímavost. Tuhle si třeba vzpomněl, jak mu do oddílu dorazil v roce 2014 nějaký mladík, co byl potetován nacistickými symboly, a zamyslel se nad tím, že takoví lidí se v armádách objevují.
Teď zrovna věnoval čas úvahám o tom, co je to vítězství. Podle něj se o něm stále mluví, ale situaci vyjadřuje slovy „odvážně se bráníme ve strategických směrech“.
„Když uděláme paralelu s druhou světovou válkou, Vítězství je chápáno jediným způsobem: vlajka nad Říšským sněmem. Ale jsme přece rozumní lidé, nebo ne? Chápeme moderní realitu a náš stav, který se od počátku SVO (speciální vojenské operace, pozn. red.) stal zcela průhledným, že? Nestává se z toho trik pro práci s masami? Říkáme, že víme, že to nebude jako v pětačtyřicátém, žádné politické přerozdělení světa za účasti Ruska se nepředpokládá, ale ty, člověče v zákopu, bys měl v sobě vzbudit vysoké motivace, srovnávat se s dědečky, jinak se smysl pro boj ztenčí a opotřebuje,“ rozvíjí velitel svou úvahu.
Vzápětí se uvědomí, že není úplně jasné, jak by ta výhra měla konkrétně vypadat, protože se zdá, že Ukrajinci by se nenechali převychovat, ani kdyby Rusko všechno obsadilo.
„Jak budeme v našich podmínkách nazývat Vítězství? Svržení kyjevského režimu? Zdegenerovaného Porošenka vystřídal zdegenerovaný Zelenskyj – a tato radioaktivní země už jiné rodit nebude. Ani elity neporodí adekvátní elity, ani lid… Proč bychom měli někoho svrhávat s nasazením životů našich lidí? Tedy smysl Vítězství je třeba hledat v nelineárních důsledcích? Lidé v masách to nepochopí. Dovolte mi, abych se podělil o to, jak na tyto otázky sám odpovídám. Hlavní smysl toho, co se děje, je pro mě samozřejmě v duchovní sféře. Zde dojde buď k velkému Vítězství, nebo k rozhodující porážce,“ najde nakonec Chodakovskij východisko. „Boj se sebou samým je nejtěžší ze všech bojů.“
Chvíli se cítíme stejně jako ten zmíněný „lid v masách“, protože to taky nechápeme. Jak se z toho vraždění, mučení, únosů a krádeží praček zrodí cokoli duchovního? U toho se velitel zas moc nezdržuje a zjišťuje, že je třeba tak jako tak to reálně vyhrát.
„Ale bohužel člověk si nevystačí jen s duchovním vítězstvím – potřebujeme vítězství i na zemi. Cíl demilitarizace Ukrajiny byl stanoven správně… Proto potřebujeme drastická opatření. Před SVO jsem si myslel, že v první fázi stačí odebrání průmyslového a hustě osídleného jihovýchodu, což připraví zbytek Ukrajiny o potřebný potenciál. Pak by už to byla jen otázka času. Nyní jsem svůj názor v zásadě nezměnil – změnily se podmínky pro splnění tohoto úkolu,“ konstatuje myslitel.
Tím se pořád neřeší, jak zvládnout nezvládnutelné Ukrajince. Hned se ale ukáže, že se to vlastně vyřeší samo.
„Část problému je již vyřešena: nechci tento morovou nákazou prolezlý národ vyhubit, ale on se rozhodl sám sebe eliminovat na hranici možností – a to je hlavní faktor. Zároveň tam začaly zatím skryté destruktivní procesy takové síly, že není šance. V Rusku se následky války projeví za dlouhou dobu, ale na Ukrajině byl spuštěn mechanismus sebelikvidace a s tím se nedá nic dělat: tato společnost není životaschopná,“ míní Alexandr Chodakovskij. Jak se společnost, která „není životaschopná“, může už rok a půl bránit udatné ruské armádě a ještě ji v této době vytlačit z poloviny dobytého území, je obtížné vysvětlit. Pokud na to stačí americké peníze a údajný kokain „kyjevské junty“, o které ruští propagandisté tolik mluví, fungují ty národní mechanismy nejspíš jinak, než celou dobu sami tvrdí.
Pak dochází ke konečnému závěru, aspoň si to myslí.
„Nyní musíme dosáhnout trvalé a konečné nadvlády a musíme se také naučit využívat svůj plný potenciál. A protože náš potenciál je obrovský, máme důvod věřit ve vítězství. A tím vítězstvím bude odstranění hrozby na našich hranicích a důsledná obroda země. Víte, co budou chtít ti, kteří viděli tolik smrti, až se vrátí domů? Budou chtít více dětí. A budou chtít, aby tyto děti žily v normální zemi a vyrostli z nich normální lidé. A stát by pro to měl udělat všechno, a především by měl těm, kteří se vrátili z války, zajistit střechu nad hlavou, aby měly tyto děti kde vyrůstat, a normální vzdělání, kde výchova nebude méně důležitá než znalosti,“ je velitel pln naděje.
Nevím, jestli mu naději kazit, ale Rusko zatím udělalo všechno pro to, aby žádná naděje nebyla v dohledu. Asi čtvrt milionu občanů Ruska už bylo vyřazeno z bojů a to všechno ještě neskončilo. Asi tak 30 až 40 tisíc je jich po smrti. Těch dalších zhruba dvě stě tisíc je na tom zdravotně tak, že bojovat už nebudou. Nejspíš jim chybí ruka, noha, oko nebo něco jiného. Mají za sebou trénink ve zločinné činnosti. Kromě toho se do společnosti vrátí v počtu desítek tisíc wagnerovci, kteří byli puštěni z lágrů, kde seděli za vážné zločiny. Naučili se zacházet se zbraněmi a budou se chtít nějak uplatnit. Jak budou všichni ti mrzáci a propuštění zločinci žádoucí na „partnerském trhu“, si můžeme domyslet.
Krom toho mezitím do zahraničí utekli mnozí kvalifikovaní lidé, protože se nechtěli nechat odvést. Za tohoto režimu se jim nejspíš nebude chtít zpět.
Rusko nejen neovládne celou Ukrajinu, ale nejspíš ani to, co si zabralo dnes. Bude třeba ten chabý výsledek nějak lidem prodat jako vítězství. To bude dost obtížné, protože tím budou naprosto zklamáni fanatičtí stoupenci války a otráveni její pasivní podporovatelé, co si myslí, že válku začít byla blbost, ale aspoň by se měla vyhrát. Bude vůbec někdo, koho to nadchne? Leda někoho, kdo je úplně padlý na hlavu, a to nejsou zrovna lidé, kteří by byli nějakými tahouny k lepším zítřkům.
Mládež zjistí, že přišla o budoucnost. Rusko je na tom ekonomicky velmi špatně, ale zatím se to povedlo trochu maskovat, protože byly nějaké rezervy, které se daly vyjídat. Polovina ruských rezerv byla na Západě zmrazena a ta druhá se rozplývá. Rusko přišlo o možnost prodávat do Evropy plyn. Nejdřív nízký export vylepšovaly vysoké ceny, jenže ceny klesly. Vyváželo se do Číny a Indie, jenže za směšné peníze, a navíc Moskva dostala zaplaceno v čínské a indické měně, což je Rusku celkem k ničemu. Soudruzi v Pekingu dostali Putina do podřízeného postavení a užívají si to.
Rusko prožívá vleklou demografickou krizi, o které se dokonce otevřeně mluví. Bylo to už před válkou a válka je sotva recept, jak něco změnit k lepšímu. Trend vysoké rozvodovosti trvá desítky let. Pár stovek tisíc mužů na frontě není faktor, který posiluje partnerský život.
Putinovo dědictví je po skoro čtvrt století autoritativního vládnutí v troskách. Prigožinovým pučem se aureola vůdce narušila. Nikdo se za něj masově a spontánně ve chvílích nejistoty nepostavil. Car selhal. Násilím může samozřejmě držet své panství ještě nějakou dobu, ale když už musí pronásledovat i fanatické nacionalisty, je zřejmé, že mu nezůstal z přesvědčení skoro nikdo. Má jen ty, co jsou s ním na jedné lodi a nemají kam utéct.
Rusko ztratilo budoucnost. Pokud se velitel Chodakovskij někdy živý vrátí, zjistí, že žije ve společnosti, kde se o něj a jeho názory nikdo nezajímá a kde ničemu nerozumí.
