Vladimir Putin FOTO: Kremlin.ru / Wikimedia Commons / CC BY-SA 3.0
FOTO: Kremlin.ru / Wikimedia Commons / CC BY-SA 3.0
Je to tragédie na ruský způsob. Anton Fedosejev z Leningradské oblasti, kterému bylo 21 let, zemřel v květnu 2022 u Charkova. Fedosejev se narodil s vadou obličeje a snil o plastické operaci. Podepsal smlouvu s armádou, aby si na ni vydělal. Už se živý nevrátil.
Příběh Antona Fedosejeva přinesly Sever.Realii a server Meduza.io:
„Fedosejev vyrůstal v početné rodině ve vesnici Bolšoj Sabsk ve Volosovském okrese, měl dva bratry a sestru. Po smrti otce v roce 2004 vychovávala děti sama jeho matka. Během školní docházky strávil dva roky v centru sociálních služeb, kam byly umisťovány děti kvůli ‚obtížné životní situaci‘, jeho matka začala pít. Podle pracovníků centra byl Fedosejev na rozdíl od ostatních dětí v centru ‚velmi zodpovědný a ve škole se mu dařilo‘. Nikdy se neuchýlil k násilí a vždy se snažil konflikty zastavit, uvedli pedagogové.“
Anton žil od dětství s vadou nosu, protože se mu při porodu omotala pupeční šňůra kolem obličeje a on musel ihned po narození podstoupit urgentní operaci. Protože se za svůj vzhled styděl, bylo jeho snem podstoupit plastickou operaci. Po ukončení vojenské služby podepsal tedy smlouvu s armádou. Podle jeho sestry Aljony to byl jediný způsob, jak si mohl vydělat větší peníze. Zdá se, že mohl odmítnout odjet bojovat na Ukrajinu, ale on řekl, že není zbabělec, a s vysláním do bojů souhlasil. Ještě začátkem května telefonoval domů a mluvil o dobrém platu, díky kterému může matce pomáhat s penězi. Jenže pak 19. května zemřel při ostřelování v Charkovské oblasti. 25. května byl pak pohřben.
Můžeme dlouho uvažovat o tom, že jestli ten příběh nazvat tragédií. Tragédie totiž znamená neštěstí, kterému se nešlo vyhnout. Nebo nutnost volit mezi dvěma špatnými možnostmi, byť je každá špatná jinak. Narodit se s poškozeným obličejem člověka psychicky poznamená. Poškodí ho to i sociálně. Víme, jací jsou lidé. Pokud tomu lze uniknout, je legitimní se o to pokusit. To je jedna stránka věci.
Tou druhou je fakt, že jít si vydělat na řešení své obtížné situace tím, že způsobím (mírně řečeno) obtížnou situaci někomu jinému, není správné řešení. Vydělat si na nový nos střílením lidí není dobrá volba. My samozřejmě nevíme, jestli Anton Fedosejev stačil někoho zabít, nebo jestli někoho zranil, nebo něco ukradl. Netušíme, jestli by něco takového byl ochoten udělat a jestli si jen nemyslel, že bude chvíli „do počtu“ a pak se vrátí a povede lepší život. Stál ovšem na špatné straně. V našich končinách bychom řekli, že mu to muselo být jasné. Patřit k invazní armádě, která vraždí civilisty, je nemorální, pokud se tomu lze rozumně vyhnout. Co má ale v hlavě dnešní ruský mladík z vesnice Bolšoj Sabsk, je otázka. Možná jen obsah nalitý tam ruskou státní televizí.
Ve všech nejistotách máme ale jednu celkem velkou jistotu. Strůjcem válečných zločinů je Vladimir Putin, pak lidé kolem něj a nakonec ti, kteří válku vedou a režimu za různé výhody oddaně slouží. Na Ukrajině ale padnou vojáci, kteří nikdy žádný kremelský palác zevnitř neviděli. O život přijdou ti, kteří vraždili civilisty a vojáky, kteří jen brání svou zem. Zastřelí tam vojáky, kteří rabovali a kradli. Kromě nich tam padnou další, které tam Putin cynicky poslal jako potravu pro děla.
Kromě toho, že je zločinný ruský mocenský systém, jsou tu i docela konkrétní zločinci a u některých je jejich odpovědnost jasná už dnes. Ti ostatní se podíleli na celé té pohromě různým dílem. Tahle válka by neměla skončit nějakým bezzubým příměřím, ale trestem. Nejlepším trestem by byl ale ten, který by Rusové uložili svým vůdcům sami. Mechanicky z vnějšku uložená spravedlnost nemá takový efekt, i když je lepší usekat nestvůře hlavy vnější mocí, než to neudělat vůbec.
Je otázka, kolik lidí bude ochotno si připustit, v jakém marasmu Rusko většinu své historie žilo. A pak také pochopit, že padlé vojáky má na svědomí především ten, kdo je na Ukrajinu poslal.
