NÁZOR / Politolog Andrej Nikulin si všímá, jak se i za ruského tažení proti Ukrajině uplatňuje známý jev, že lidé jsou schopni propagandě uvěřit tvrzení, která si navzájem odporují. Věří jim, i když jsou protikladné názory hlásány prakticky současně. Za války se to třeba týká toho, v jaké kondici je Západ. Je zřejmé, že pod vlivem propagandy už veškerá logika vzala za své.
„Ruská propagandistická a pseudoexpertní komunita už léta vnucuje televizním divákům a náčelníkům, z nichž podstatná část je vzhledem ke svému věku také televizními diváky, dvě protichůdné myšlenky. Že zákeřný Západ si na nás brousí zuby a připravuje hory zbraní a miliony vojáků k agresi – a že obyvatelé Západu jsou slabí a při první hrozbě přímého konfliktu a konfrontace se s pláčem odplazí a odhodí bílou vlajku,“ píše politolog Andrej Nikulin.
Teze jsou přímo opačné, ale Nikulin poznamenává, že cílovou skupinu to nijak neuvedlo do rozpaků. Důvodem je to, že taková tvrzení „příjemně dráždí“ dvě v lidu oblíbené myšlenky, že pod záminkou „obrany proti agresorům“ je možné dělat cokoli a že se za to útočníkovi nic nestane.
„Opakuji – ty teze jsou přímo protikladné a přinejmenším v jedné z nich by se měli autoři nesčetných zpráv a projevů trefit. Zdá se však, že je provází jakási zvrácená forma antigeniality a v obou případech sedli do louže.“
Dále pak politolog rozebírá, jak se Západ aktuálně chová. Konstatuje, že západní zbrojnice jsou dost vyprázdněné, což dokládá, že se žádný útok na Rusko nechystal. Evropa ale má vlastní zkušenost mnoha bojů na svém kontinentě, může se na to rozpomenout a zdá se, že k tomu už pomalu dochází.
„Ne, Západ se na agresi nepřipravil a prázdnota evropských arzenálů, počet vyhublých, zredukovaných armád to dokládá. Ne, Západ se neplazí pryč s vytím a pláčem, ale postupně, i když ani to ne, se rozhoupává a mobilizuje a připomíná si, že po staletí to byla Evropa, která byla centrem nejpočetnějších a nejkrvavějších válek na planetě. I oni si mohou hrát na dějiny a vzpomínat na militaristickou minulost. I oni mohou ze zaprášených truhel vytahovat staré mapy a vzpomínat, jak se účastnili závodů ve zbrojení a stavěli planetu na hlavu,“ soudí Andrej Nikulin.
Podle něj západní země postupují kupředu „neochotně, se skřípěním zubů, opatrně“ a posouvají červené linie. To vše se dalo předvídat a také bylo mnohokrát předpovězeno, ale bylo příjemnější si dopřát laskavou a příjemnou lež a budovat podle ní strategie.
„Inu, kameny jsme házeli – teď je budeme muset posbírat. A zároveň přemýšlet, kdo zaplatí za rozbité sklo a hrnce,“ končí svou úvahu.
Na to nemusí být člověk politolog, aby mu myšlenkové pochody tvůrců propagandy i běžných ruských občanů přišly zvláštní. Zažívali jsme to ostatně v dobách komunistické vlády. Dozvídali jsme se, jak na Západě vládne nesvoboda, což se dokládalo reportážemi ze západních zemí, kde tamní obyvatelé bez zábran spílali svým vládám. I prosťáčka napadlo, jestli by něco takového bylo možné u nás.
Potřeba věřit současně dvěma odporujícím si tvrzením má protějšek v podobě propagandy, která takto materiál publiku předkládá. Psycholožka Valentina Lichovša už v prosinci roku 2022 v Novoj Gazetě psala, že na jednu stranu režim zakazuje používat pro invazi na Ukrajinu slovo válka, ale na druhou stranu jeho agitace odkazuje na kult Velké vlastenecké války.
„Zběsilým zákazem toho slova (válka) se snaží změnit myšlení lidí,“ domnívá se psycholožka. „V psychologii existuje pojem jednoty vědomí a činnosti. Zaváděním slov s novým významem se snaží změnit vědomí, vnímání reality a následně i jednání. ‚Špion‘ nebo ‚rozvědčík‘, ‚rebelové‘ nebo ‚separatisté‘, ‚dobrovolníci‘ nebo ‚žoldáci – mluvíme o stejných jevech, ale v závislosti na volbě termínu získáme zcela odlišný emocionální efekt.“
Záměnou pojmů se režim snaží ovládnout emocionální složku lidské reakce na jevy a je v tom úspěšný. Slovo válka je v souvislosti s invazí zakázáno, ale stát v propagandě neustále používá obrazy Velké vlastenecké války, připravoval se na to už roky před vpádem na Ukrajinu. Pompéznost svátků, trestní kauzy, zatýkání za nevhodná selfie u válečných památníků, paragraf za urážku citů veteránů, přeměna války na jakýsi karneval s dětmi v uniformičkách, to všechno bylo přípravou.
„Jde o pokus zapojit jednoduché a všeobecně srozumitelné obrazy, z nichž mohou lidé čerpat. Velká vlastenecká válka byla kolosální ranou, která zastínila i (stalinské, pozn. red.) represe. Zasáhla každou rodinu a tato bolest je v každé rodině uložena na různých úrovních. Tato rána se dosud zcela nezhojila a bylo nejjednodušší ji rozdrásat. Kromě toho to byla válka, z níž Sovětský svaz vyšel jako vítěz. A vítězové nemají žádné hříchy,“ konstatuje psycholožka.
Nakonec dochází k závěru, že putinovská propaganda funguje efektivněji než sovětská, které zejména na sklonku Sovětského svazu nikdo nevěřil.
„Jedním z vysvětlení je výrazný pokles úrovně vzdělání a souběžný nárůst míry úzkosti. Jsme chudí a nevzdělaní, chodíme k věštcům a exorcistům, protože nedoufáme, že se nám dostane jiné ochrany před nadcházející hrůzou. Mechanismus důvěry v šamana na obrazovce a v šamana v tajze je přibližně stejný: lidé přicházejí k oběma dobrovolně, aby se přesvědčili o správném průběhu událostí.“
Za takových okolností a pod řízeným tlakem a kvůli mentalitě zmanipulované většiny pak lidé mohou věřit tvrzením vzájemně si odporujícím a takovým, která nemají nic společného se zjevnou pravdou.
To, co působí absurdně z hlediska zákonů logického a kritického myšlení, je zcela pochopitelné psychologicky. Lidé věří tomu, čemu věřit chtějí. Britský sociolog Anthony Giddens zmínil jeden průzkum, kde lidé dostali v dotazníku dva názory. 1. Židé dávají své židovství okázale najevo. 2. Židé své židovství skrývají. Respondenti souhlasili s obojím. Stačilo, aby byla na papíru ta tvrzení od sebe dostatečně daleko.
Vysvětlení je snadné. Pokud někdo nemá rád Židy, odsouhlasí všechno, co je vůči nim negativní. Místo Židů můžeme dosadit Ukrajince, Američany a celý Západ. Vášnivému konzumování západních produktů ale nijak nepřekáží, že vznikly v prohnilém světě bez pravých duchovních hodnot. Rusko prožívá demografickou krizi, vysokou rozvodovost má od 50. let minulého století, ale země hlásá posvátnost rodiny. Několikrát rozvedený spisovatel vyzývá, aby se ve školách učilo cudnosti. Putin „zachraňuje“ ruskojazyčné obyvatele Ukrajiny tím, že je vybombarduje. Národ je údajně semknutý za vůdcem, ale stejně je pořád potřeba někoho zavírat do lágrů.
Věčně se v takových rozporech žít nedá. Nelze ale Rusům upřít, že oni to dokáží neuvěřitelně dlouho.