REPORTÁŽ / Všude okolo duní artilerie. Vzduchem létají desítky ruských dronů. Čas od času některý zaútočí na naši pozici. Ukrajinci je sestřelují puškami. Půltunové klouzavé pumy dopadají nedaleko nás. Sousední vesnici devastuje salva z raketometu Grad. Uprostřed všeho toho pekla trůní jako zenový mistr ukrajinský operátor FPV dronů s brýlemi na očích. „Tohle je nová válka. Tohle zatím nikdo nezažil,“ říká mi ukrajinský voják. Pokud jde o mě, má pravdu.

Reportér Ray Baseley a český dobrovolník Mac vyrazili na válečnou linii v Doněcké oblasti po boku elitní ukrajinské dronové jednotky „Hostri Kartuzy“, aby zprostředkovali čtenářům deníku FORUM 24 realitu moderního bojiště. Uprostřed bezejmenného lesíku nedaleko Kurachove zažili na vlastní kůži to, s čím se ukrajinští vojáci potýkají každý den. V jejich blízkosti vybuchovaly ruské řízené pumy, opakovaně se ocitli pod útoky nepřátelských dronů a byli i svědky toho, jak sousední vesnici srovnává se zemí ruský salvový raketomet. Ukrajinští bojovníci mezitím plnili své úkoly bez jakéhokoli zaváhání. Tato reportáže je popisem jednoho dne na bojišti tak, jak ho prožil reportér Ray Baseley. Více než dva Češi se do aut nevešli.

Dále čtěte

FOTO: Ve sklepě zemřely i děti. Byli jsme kousek od Rusů, u zříceného paneláku nám došla slova

REPORTÁŽ / Tuhle cestu nikdo rozumný nepodniká zbytečně. Rozstřílené domy vyprávějí své vlastní příběhy. Zachmuření dobrovolníci se scházejí na okraji…

Vyrazili jsme za tmy, krátce po půl páté ráno z příhraničí Dnipropetrovské oblasti, abychom se setkali na smluveném místě s vojáky světoznámé ukrajinské dronové jednotky Hostri Kartuzy, pojmenované po populárním seriálu Peaky Blinders. Jednotka, která začínala jako skupina dobrovolníků, nyní tvoří součást naprosté špičky mezi operátory dronů ukrajinské armády.

Brzy ráno se setkáváme na smluveném místě v Doněcké oblasti s částí ukrajinských bojovníků. Většina našich věcí zůstane v souladu s jejich pokyny v našem voze. I tak se do auta taktak vejdeme a dveře je nutné zabouchnout „na sílu“ zvenčí. Máme oblečené neprůstřelné vesty a helmy. Beru si ještě tělesnou kameru, která bude jediným zdrojem obrazového záznamu. Foťák by na místě nepřežil, což o chvíli později poznám sám.

Brzy se k nám připojí druhý automobil s ukrajinskými bojovníky. Takticky se vyhýbáme hlavním tahům, řítíme se maximální možnou rychlostí po namrzlých silničkách, po rozbitých okreskách, po polních cestách a nakonec i po polích bez ohledu na to, co podobná jízda udělá s našimi auty. Po dvou hodinách krkolomné cesty zastavujeme několik set metrů od bojové pozice.

Tu představuje lesík tvořený stromy bez listí a pozůstatky bývalého stanoviště ukrajinské armády, ze kterého bude naše jednotka operovat. Vojáci rychle stěhují z aut potřebné vybavení, včetně antén, rušiček, ručních zbraní, výbušnin a polotovarů FPV dronů. V neposlední řadě nechybí ani rozkládací křesílka, čaj a vařič, které ukrajinským obráncům vylepší mrazivý den plný náročných úkolů.

Dále čtěte

FORUM 24 na Ukrajině: „Dokud žijeme, je naděje.“ Napadená země hledá světlo na konci tunelu

REPORTÁŽ / Je to již více než půl roku, co se tým deníku FORUM 24 vydal na Ukrajinu ve společnosti…

„Když přiletí FPV dron, nehýbejte se a stůjte, ideálně u dřevin. Ve chvíli, kdy uvidíte, že dron se rozletěl vaším směrem, utíkejte hlouběji do lesa,“ instruuje nás velitel jednotky Anton. „Když přiletí dron Mavic, je třeba okamžitě začít kličkovat, protože jinak na vás shodí granát,“ varuje. Pro případ krajní nouze mi vojáci ukazují mělký zákop zakrytý stříškou z klacků a celtoviny.

Ukrajinci se dali do práce. První skupina vojáků připravuje FPV drony, montuje na polotovary vrtule, výbušninu, napojuje bezpilotní systémy k signálu ovladačů, aby mohly vzlétnout. Druhá skupina kompletuje speciální munici určenou ke shozům z dronů Mavic. Každý z trojice pilotů udržuje tempo čtyř útoků za hodinu. Mavicy se tak k nám vrací každých patnáct minut. Sebevražedná FPV opouštějí naši pozici zhruba ve stejném intervalu. Brzy zjistíme, že tu nejsme sami.

Po celou dobu nás obklopuje nekončící hluk dělostřeleckého bombardování. Na jeho pozadí ale náhle uslyšíme stále hlasitější řezavý zvuk. „Ticho!“ křikne velitel. Zvuk zesílí. „Rusácké FPV! Seberte zbraně!“ zařve voják, když identifikuje blížící se hrozbu. Někdo do mě strčí. Nevím ani jak, ale zničehonic ležím na zádech v jednom z improvizovaných okopů. Vidím vojáky pálící po vzdušném cíli z ručních zbraní. Jeden z nich má přesnou mušku. Zasažený dron padá k zemi pár metrů od naší pozice. Následuje ohlušující výbuch.

Naštěstí jsme všichni celí. Vojáci pokračují ve své práci, jako by se nic nestalo. Pro ně je to každodenní rutina. Kuriózní situace nastane o dvě hodiny později, když další ruský dron spadne na zem nedaleko od nás poté, co ho neutralizuje náš systém elektronického boje neboli REB, jak mu Ukrajinci říkají. Výbušnina selže a je nutné ho zlikvidovat střelbou. Krčíme se v okopech a čekáme, než ho vybraný voják zničí. Podobných situací tu za tento den zažijeme ještě nejméně dalších pět. Nepřátelských dronů ale kolem nás proletí během těchto nekonečných hodin desítky. Naštěstí si nás nevšimnou nebo mají jiný cíl. Nevíme.

Vtom k nám náhle dolehnou jiné zvuky, při nichž nám vstávají hrůzou vlasy na hlavě. V bleskové sérii explozí dopadá na nedalekou vesnici baráž projektilů ruského salvového raketometu Grad. Technicky vzato jde o válečný zločin, ale v případě Rusů nejde zdaleka o první ani poslední. Naše jednotka na to reaguje po svém. Další a další drony vzlétají, aby okupantům jejich ofenzivu náležitě okořenily.

Jeden z bojovníků se ke mně otočí a říká mi: „Tohle jsou Hvězdné války, toto je nová válka, kterou před pár měsíci ještě nikdo nezažil ani neznal.“ Operátor FPV s brýlemi a ovladačem sedí uprostřed tohoto pekla jako Buddha. Nevidí, co se odehrává kolem něj, a nevěnuje pozornost ani ruským dronům ani nevypočitatelnému bombardování. Drží v rukou ovladač a vede svou zbraň. Dokud je ve vzduchu, neúnavně hledá nepřátelské cíle bez ohledu na smrtelné nebezpečí, které mu hrozí.

Během dne ale dojde na situaci, která znepokojí i ostřílené bojovníky z naší jednotky. To ve chvíli, kdy do okolí naší pozice začnou dopadat ruské klouzavé pumy KAB. Půltunové zbraně drtí prostor vzdálený jen pár kilometrů od nás. Zásah by znamenal nevyhnutelnou smrt pro nás všechny. Slyšíme zvuk ruského letadla i hučení padající bomby. S drobným zpožděním pak dorazí i ohlušující zvuk jejího výbuchu. Tou dobou už zcela upřímně začínám počítat hodiny a minuty, které mi zbývají do odjezdu.

Dále čtěte

Nechceme zamykat obsah. Pomozte nám šířit články deníku FORUM 24 a přispějte nám ve sbírce

Deník FORUM 24 vznikl jako protiváha k médiím, která v Česku převzali oligarchové. Aniž by za námi některý z nich…

Krátce před pátou hodinou odpolední vojáci začínají balit. Věci mizí v autech stejně rychle, jako je ráno vykládali. Ve vzduchu nad námi krouží ruské drony. Nacpeme se do aut a řidiči nás ozlomkrk odvážejí pryč z linie. V balistické ochraně, kterou máme stále na sobě, jde o mučivý a bolestný dlouhotrvající zážitek. To nejdůležitější ale je, že my odjíždíme, zatímco je zítra čeká repríza stejného dne. A potom další den znovu a znovu, dokud Rusům nedojde, že v této zemi opravdu nejsou vítáni. Přijíždíme ke svému autu naprosto vyčerpáni. Loučíme se na stejném místě, z něhož jsme ráno odjížděli. Odvážíme si pocity, které se jen těžce popisují.

Později se dozvídám, že téhož dne podnikli Ukrajinci protiútok na neutuchající ruskou ofenzivu v oblasti. Nevím, jestli i naše jednotka byla jeho součástí, ale chápu, proč se tolik lidí z celého světa rozhodlo podpořit právě ji. Jsou mezi nimi také Češi, jako například dobrovolník Mac, který těmto obráncům předal dva drony a rozhodně nehodlá zůstat jen u nich. Češi jeho aktivity dlouhodobě podporují. Dobře totiž vědí, že jejich pomoc se dostane do správných rukou.

Tato práce není vhodná pro slabší povahy

Otevřít galerii (18)