NÁZOR / Staré pořekadlo říká, že nejhorší není nenávist, ale lhostejnost. Podíváme-li se na současnou politickou scénu, je typickým příkladem této věty vztah USA a Ruska. Rusové se totiž marně domáhají jakékoliv pozornosti ze strany Spojených států. A chovají se jako malé dítě, které chce být za každou cenu v centru dění.
K tomu, abychom pochopili, proč dnes lidé, jako jsou Medveděv, Volodin, Simonjanová, Zacharovová a mnoho dalších ruských propagandistů, osočují Washington a považují jej za svého nepřítele ve válce, kterou Putin rozpoutal na Ukrajině, se musíme vrátit do minulosti.
Po druhé světové válce, ve které Stalin porazil díky obří vojenské pomoci ze Spojených států svého někdejšího spojence Hitlera, se ze Sovětského svazu stala světová velmoc, jež si brousila zuby nejen na okolní státy, ale na celou Evropu, když už ne přímo na světovládu.
Tomu dokázala zabránit hrozba jaderných zbraní, jimiž disponovaly pouze USA. Ovšem poté, co ruští vědci sestavili rovněž jadernou bombu, vznikla jakási rovnováha. Dva velké státy, byť ne stejně hospodářsky vyspělé, měly k dispozici zbraně schopné zničit celý svět. A Rusové se tak cítili partnery Američanů, s nimiž diskutovali o ostatních zemích, rozdělovali si sféry vlivu a poměřovali se v mnoha odvětvích, včetně takových marginálií, jako je počet zlatých medailí ve sportu.
Přišly tak chvilky, kdy Rusové s Američany soutěžili o dobytí vesmíru. Zpočátku měli Rusové navrch, vyslali první družici, prvního člověka, ale postupně jim začal docházet dech a na Měsíc se nepodívali, družice mimo sluneční soustavu nedokázali vyslat, americký raketoplán nezvládli okopírovat tak, aby skutečně létal, a jejich význam začal pomalu klesat.
A to nejen v rovině kosmického výzkumu, ale obecně. Kromě nerostného bohatství, zbraní, represí a nabubřelé propagandy nedokázali totiž světu nabídnout nic.
Co ovšem neklesalo, bylo jejich sebevědomí. Stále si mysleli, že jsou stejnou velmocí jako USA. Že tomu tak není, jim jasně ukázal Ronald Reagan, který je vykázal tam, kam patří, a jak se s nadsázkou říká, „dokázal je uzbrojit“ tak, že Sovětský svaz spadl do hluboké hospodářské i politické krize, ze které se už nedokázal vyhrabat a v roce 1991 definitivně zanikl.
Nástupnictví si nárokovalo Rusko, které automaticky předpokládalo, že vůči USA převezme onu roli soupeře a protivníka, s nímž Američané budou i nadále konzultovat své kroky a kterého je nutno hlídat, protože je stejně silný a důležitý… Rusové to ostatně po počátečních krotkých krocích začínali dávat stále více najevo. Rozpoutali válku v Čečně, Gruzii a na mnoha dalších místech světa. Začali hovořit o zázračných zbraních, které mají k dispozici, a o tom, že je jejich armáda druhou nejsilnější a nejlepší na světě. Hned po té americké. A svět včetně Američanů tomu věřil. Značně tomu napomohli lídři některých států, kteří byli přímo či nepřímo Kremlem placeni.
Nicméně ani to nezabránilo postupnému přesunu hlavní pozornosti USA z Ruska na Čínu, jež se z málo rozvinuté země stala na rozdíl od Ruska během několika málo desetiletí skutečnou velmocí.
V tuto chvíli se Rusko začalo chovat jako zhrzená milenka, neboť se stále považovalo za důležitého světového hráče. A tak si chtělo vydobýt pozornost zpět. Začalo anexí Krymu. A když Putin viděl, že jeho propaganda o síle armády na Západ zabírá, přistoupil k rozpoutání války vůči celé Ukrajině. A nečekaně narazil.
Pohár trpělivosti přetekl a západní země včetně USA začaly napadené zemi pomáhat dodávkami zbraní a potřebného materiálu. Díky ukrajinské armádě, která se dokázala brutálnímu agresorovi, jenž měl značnou početní převahu, ubránit, se aureola druhé nejlepší armády světa zbortila jako domeček z karet. Rusku už zbyla jen možnost jaderného vydírání. Nicméně ani opakované výhrůžky použitím těchto zbraní nevedou k žádným ústupkům a s Ruskem nikdo jednat nechce, dokud se z Ukrajiny nestáhne a nevydá své vedení ke stíhání před Mezinárodním trestním soudem.
A tak ruští propagandisté pořád štěkají, pořád se snaží silnými slovy o jaderných útocích upoutat Washington, a získat tak alespoň zlomek bývalé pozornosti. Jenže marně.