Rusové ve Středoafrické republice (říjen 2020) FOTO: wikimedia commons (UN Security Council)
FOTO: wikimedia commons (UN Security Council)
O tom, že se chystá angažmá soukromé ruské Vagnerovy armády v západoafrickém Mali ve prospěch tamějšího vojenského režimu, si už delší dobu cvrlikají vrabci na střeše. Podle některých zasvěcených vagnerovci už zemi postupně infiltrují – i když třeba mírotvorné jednotky francouzské armády, které v zemi působí od roku 2013, tvrdí, že na stopy jejich činnosti zatím nenarazily. Jenže pokud se tak zatím ještě neděje, určitě se to stane.
Během nedávného jednání Valného shromáždění OSN to potvrdil i šéf ruské diplomacie Sergej Lavrov. Ten konkrétně před novináři v New Yorku prohlásil, že současné vedení africké země se obrátilo na „soukromou vojenskou společnost“ z Ruské federace se žádostí o pomoc v boji s teroristy.
Pan ministr neopomněl zdůraznit, že oficiální Moskva nemá s touto záležitostí nic společného. Podle Lavrova však vše probíhá v mezích zákona: stranou žádající je legitimní všeobecně uznávaná, byť přechodná vládní struktura, stranou nabízející služby jsou Vagnerovi žoldáci, kteří hodlají malijskému režimu dodat „zahraniční expertní podporu“ – což je po zkušenostech z posledních let třeba ve Středoafrické republice řečeno hodně eufemisticky.
Tak pravil Lavrov
Ruský ministr zahraničí dále upřesnil, že současný malijský režim se na Vagnerovu soukromou armádu obrátil hlavně proto, že již zmiňovaná Francie hodlá značně omezit svůj vojenský kontingent, jehož hlavním úkolem byl boj s terorismem na severu Mali. Právě Francie je ale ruskými aktivitami v Mali hodně znepokojená.
Pozoruhodný byl i Lavrovův výrok o debatě se šéfem evropské diplomacie Josepem Borrellem, který mu měl údajně říct: „Vy se v Africe neangažujte, protože to je náš terén. Doslova tohle jsem od něj vyslechl,“ říká ruský ministr zahraničí.
Připomeňme si stručně, koho mají vagnerovci v Mali podpořit. Loni 18. srpna vojenské oddíly skupiny pojmenované Národní výbor pro spásu lidu zajaly malijského prezidenta Keïtu, ministerského předsedu Boubou Cissého a další představitele vlády. Prezidenta poté přinutily rozpustit parlament a abdikovat. Jako důvod převratu byla uvedena snaha zabránit pádu země do ještě horšího chaosu. Pučisté poté přislíbili uspořádání voleb v „rozumném časovém horizontu“.
Keïta byl držen na vojenské základně Kati nedaleko hlavního malijského města Bamaka. Ke konci loňského září byl novým přechodným prezidentem ustanoven penzionovaný plukovník Bah Ndaw, který obratem jmenoval přechodným ministerským předsedou Moctara Ouaneho. K řečenému ještě dodejme, že v Mali nejsou vojenské převraty ničím neobvyklým. A také to, že vojenské režimy kdekoli na světě jsou pro ten Putinův docela přirozeným partnerem, byť Ruská federace v Mali oficiálně nijak přítomna není. Pro podobné účely má k dispozici složky jako jsou vagnerovci.
Podle paragrafu 359 ruského trestního zákona je v Ruské federaci jakékoli žoldáctví trestné a případný provinilec se může na tři až sedm let ocitnout za mřížemi. Jenže Vagnerovi zbrojnoši (a nejen oni) stejně existují a státem jsou samozřejmě tolerováni. Protože ruský stát je potřebuje.
Počátky Vagnerovy armády
Vagnerovu soukromou armádu poprvé zmiňuje na sklonku roku 2013 petrohradský server fontanka.ru. Podle jeho informací ruští manažeři soukromé vojenské společnosti Moran Security Group Vadim Gusev a Jevgenij Sidorov v Hongkongu zaregistrovali jiný podobný spolek, Slovanský sbor, a na termínované pracovní smlouvy do něj naverbovali 267 mužů.
Úkolem tohoto „sboru“ oficiálně byla „ostraha nalezišť energetických surovin a ropovodů“ v Sýrii. Místo toho však byl nasazen do bojů s islamistickými vzbouřenci a podílel se tak na tamní občanské válce. Po návratu Slovanského sboru do Ruska byli žoldáci pozatýkáni a s nimi i otcové tohoto uskupení.
Mezi zatčenými se tehdy ocitl i bývalý podplukovník zvláštních jednotek GRU Dmitrij Utkin, jehož jméno se v roce 2014 začalo objevovat v souvislosti s boji v separatistické Luhanské lidové republice na východě Ukrajiny. Jedním dechem s jeho jménem začalo být vyslovováno i ono „Vagner“ a „Vagnerova armáda“ – podle Utkinova volacího znaku, který si údajně jako nadšený obdivovatel Třetí říše sám vybral. Financování této soukromé armády si přinejmenším jako prostředníci vzali na starost někteří oligarchové z okolí ruského prezidenta, mezi nimiž je nejčastěji jmenován „Putinův kuchař“ Jevgenij Prigožin. Není ovšem vyloučeno, že právě jeho prostřednictvím financuje Vagnerovu soukromou armádu ruský stát.
V tuto chvíli není jasné, zda je to právě Utkin-Vagner, kdo tomuto spolku (čítajícímu podle různých odhadů 5 až 10 tisíc mužů) přímo velí – podstatnější je, k jakým účelům je tato nelegální ozbrojená složka, pojmenovaná právě po něm, nejčastěji využívána. Naznačují to už dosavadní angažmá a operace, z nichž některé jsme už jmenovali. Doplňme tedy ještě třeba Libyi, Súdán či Mozambik, ale těch takříkajíc „ošetřených“ destinací jistě bude víc.
Vagnerovci – Putinův nástroj?
Snaha Kremlu mít k dispozici takovéto problematické ozbrojené jednotky je pochopitelná: existuje velká řada míst, kde by Rusko rádo uplatnilo svůj vliv, ale dost dobře tam nemůže vtáhnout s regulérními armádními jednotkami. Přesně v tuto chvíli jsou z Putinova pohledu ideální právě takovéto žoldácké spolky.
Příklad za všechny: když koncem září 2015 začínala ruská (především letecká) kampaň ve prospěch syrského prezidenta Bašára Asada, Kreml se zapřísahal, že žádné pozemní jednotky ruské armády v celé akci zasahovat nebudou. Pak se ale ukázalo, že z výšky několika kilometrů se všechno zvládnout nedá. A vagnerovci, vyzkoušení v Donbasu, byli najednou k nezaplacení!
Proč Rusko nechce v konfliktech málem v půlce světa nasazovat pozemní síly, je víc než srozumitelné: je tu afghánská a poté i čečenská tragická zkušenost, kdy z bojišť v obou regionech zpět do sovětského a poté postsovětského Ruska putovaly tzv. „náklady 200“, tedy zinkové rakve s padlými vojáky. Obyvatelstvu přitom bylo ve většině případů velmi těžké vysvětlit, proč mají mladí ruští chlapci umírat ve válkách, jejichž smysl není příliš jasný. V případě žoldáků to zkrátka tolik nevadí, protože ti nasazují krk z vlastního rozhodnutí a za slušné peníze.
Zbývá možná poslední otázka – proč se Rusko vojensky i politicky angažuje na tolika místech světa, dokonce i tam, kde by logicky nemělo co pohledávat a kde mu přísně vzato žádný zjevný prospěch nekyne. Tady bychom se zřejmě měli obrátit k sovětské, a dokonce i o dost starší ruské historické zkušenosti. Řečeno s Václavem Havlem: Rusko nikdy nevědělo, kde má hranice, a jak se zdá, jeho expanzionismus je i nadále skoro bezbřehý.
V sovětské epoše se tehdejší komunistický stát pokoušel prosadit téměř po celém světě, což ve finále podpořily i mimořádně vysoké ceny ropy v 70. letech a jako z kouzelného klobouku vypadlých 150 miliard USD, v mnoha ohledech investovaných právě do této expanze.
Současné Putinovo Rusko se aktuálně ocitá v podobné situaci, a to díky závratně poskočivším cenám zemního plynu. Vladimir Putin tedy stojí tváří v tvář podobnému svodu a svět by se měl právem obávat, zda mu nepodlehne. Než tak ovšem Putin učiní, měl by si vybavit, jak skončil Sovětský svaz: v podobných podmínkách se snahami o téměř světovládu ekonomicky zcela vyčerpal, a nakonec se zhroutil.
Libor Dvořák je rusista, moderátor a komentátor Českého rozhlasu Plus, v němž se podílí na přípravě pořadů „Názory a argumenty“ a „Den podle…“. Z ruštiny přeložil mimo jiné díla Michaila Bulgakova, Vladimira Sorokina, Eduarda Limonova či Sergeje Lukjaněnka.
