Ilustrační foto FOTO: Pixabay/pixaneidel
FOTO: Pixabay/pixaneidel
Neuvěřitelné se stalo skutečností. Po čtverých volbách za dva roky, vedených odpůrci současného premiéra Bibiho Netanjahua pod heslem „Jen ne Bibi“, vznikla nová vláda „bez Bibiho“.
Rovná se to prakticky revoluci. Benjamin Netanjahu, zvaný Bibi, byl premiérem poprvé v letech 1996–99 a podruhé od roku 2009 nepřetržitě až do současnosti. Mnozí si Izrael bez Bibiho v čele ani nedokáží představit. Jedná se nepochybně o výjimečného politika, který pro svou zemi dosáhl pozoruhodných úspěchů především na mezinárodní, ale i na domácí scéně, například v oblasti rozvoje Negevu.
Nicméně několikanásobné trestní stíhání v posledních letech negativně ovlivňuje jeho politické působení. Mnozí lidé se domnívají, že některá politická rozhodnutí činí prostě proto, aby soud co nejvíce oddálil a stíhání se vyhnul, a že tato rozhodnutí Izraeli škodí. Z tohoto důvodu po zhruba poslední dva roky stoupal počet nespokojených občanů, kteří vyzývali k odstranění Netanjahua z premiérského křesla, a usilovali o to pomocí demonstrací a jiných prostředků. Podpora klesala i v jeho vlastní straně Likud a tiskem proběhla vyjádření některých Likudniků, že Bibi se ve své vlastní straně, která je založena na jasných demokratických principech, chová jako diktátor.
V této situaci Netanjahu ve čtvrtých volbách za dva roky opět zvítězil, ale nedosáhl na potřebnou většinu a nepodařilo se mu sestavit koalici. Proto dostala šanci v pořadí druhá vítězná strana, Ješ Atid Jaira Lapida. Jedná se o centristickou stranu, která je schopná vyjednávat jak s levicí, tak s pravicí, ale její politická orientace je spíše směrem k levici. Lapidovi se po dlouhých jednáních podařilo sestavit koalici osmi značně nesourodých stran, pravicových, levicových a středových. Musel přitom sáhnout k mnoha ústupkům.
Především souhlasil, že premiérem v prvních dvou letech čtyřletého mandátu nebude on sám, ale Naftali Bennett, představitel strany Jamina, která ve volbách získala pouhých sedm křesel z celkového počtu 120. Je pozoruhodné, že se Bennettovi podařilo této dohody dosáhnout. Již delší dobu veřejně hovořil o svých premiérských ambicích, ale vzhledem k tomu, že jeho strana nepatřila mezi favority voleb, nikdo ho nebral příliš vážně. Do Knesetu (izraelského parlamentu) se však dostalo poměrně velké množství menších stran a Lapidovi bylo jasné, že bez podpory strany Jamina nemá šanci koalici sestavit. Zřejmě proto souhlasil, že první dva roky bude premiérem Bennett a on sám bude premiérem další dva roky – pokud do této doby koalice vydrží, což v izraelských podmínkách není vůbec jisté.
Strana Jamina (v překladu „Pravice“) je považována za ještě pravicovější než Netanjahuův Likud. Pravicovost v izraelském kontextu kromě jiného znamená podporu židovského osídlení Judeje a Samáří (tzv. Západního břehu), podporu anexe této oblasti Izraelem, a příklon k náboženství jako opak sekularity (sekulární bývají levicové strany). Nejedná se však o tzv. ultraortodoxní stranu. Do Knesetu se dostaly dvě ultraortodoxní židovské strany, které obě tradičně spolupracují s Likudem a součástí nové koalice nebudou. Což je další zásadní změna, o které se zatím nemluví. V Netanjahuových vládách měly poměrně silné slovo ultraortodoxní strany, prosazující výrazně náboženskou legislativu. To nyní skončí, protože tyto strany přecházejí do opozice.
Ve vládě naopak budou dvě levicové strany, které byly dlouho v opozici. Vzhledem k tomu Bennett slíbil, že nebude zatím prosazovat agendu své strany ohledně anexe Judeje a Samáří, protože tyto strany jsou proti. Jedná se o stranu Ha-Avoda, která je pokračovatelem sociálně demokratického hnutí a lze ji označit za středově levicovou, a stranu Meretz, která je silně levicová, a dalo by se říci, že ztělesňuje „západní“ hodnoty, jako je sekularismus, egalitarismus, feminismus a ekologické hnutí, které jsou základem její politiky. V nové vládě bude ještě strana Kachol-Lavan, což je centristická strana, Tikva Chadaša, která se odtrhla od vládního Likudu na protest proti Netanjahuovi, a Jisrael Bejtejnu, strana především ruskojazyčných přistěhovalců, která je silně sekularistická.
Nejpozoruhodnější a vpravdě revoluční je však fakt, že koaliční smlouvu podepsala poprvé v historii i strana arabská, jménem Ra´am. Je to strana nová, která se profiluje poněkud jinak než další dvě arabské strany, jež jsou velmi protiizraelské a tradičně setrvávají v opozici, protože jinou možnost vzhledem ke svým postojům ani nemají. Ra´am však proklamuje, že hlavním cílem strany je hájit zájmy Arabů žijících v Izraeli a zároveň zdůrazňuje toleranci a spolupráci. Tento postoj (jedněmi oceňovaný a jinými považovaný za účelový) mu umožnil vyjednávat s židovskými stranami. Samozřejmě mu velmi pomohlo také rozložení sil v Knesetu, kdy prostě Lapidova koalice potřebovala dalších několik hlasů a tato strana byla jediná, která byla ještě ochotna o koalici vyjednávat. Vůdce strany Ra´am, Mansour Abbas (nezaměňovat s Mahmoudem Abbasem, prezidentem Palestinské samosprávy) vznesl několik těžko přijatelných požadavků (například ohledně uznání beduínských osad na pozemcích, které beduíni nelegálně obsadili), ale vzhledem k tomu, že se blížil konec Lapidova mandátu k sestavení vlády, souhlasil nakonec s tím, že se ke koalici připojí výměnou za příslib, že jednání o těchto otázkách budou pokračovat.
Je třeba dodat, že některé z těchto požadavků vznesl Abbas proto, že mu totéž bylo nabídnuto Netanjahuem, pokud do koalice nevstoupí. Bibi Netanjahu se totiž na poslední chvíli všemi prostředky snaží zabránit vzniku nové vlády, což by vedlo k pátým volbám a k jeho setrvání u moci do doby jejich konání, tj. minimálně dalšího půl roku. Pro mě osobně je to důkaz, že tento dříve vynikající politik už ztrácí jak soudnost, tak i schopnost vykonávat funkci premiéra. Země po čtverých volbách za dva roky nutně potřebuje novou vládu, a i když tato vznikající vláda zřejmě úplně nevyhovuje žádnému voliči, protože představuje směs názorů napříč politickým spektrem, je to na druhé straně velká šance ukázat, že i přes rozdílnost názorů se lze domluvit a najít kompromisní řešení.
Arabové tvoří pětinu izraelské populace a zastoupení potřebují. Pokud to bude zastoupení tolerantní, vyzývající ke spolupráci a upřímně odsuzující násilí, bude to jen dobře. Židovské strany budou muset velmi pečlivě navigovat vyjednávání, aby výsledek byl prospěšný oběma stranám a aby se ručička nevychýlila směrem k pozitivní diskriminaci, jako se to děje v USA a v západní Evropě.
Je třeba říci, že novou vládu ještě musí schválit většina v Knesetu, což je minimálně 61 poslanců. A protože nová koaliční dohoda má přesně 61 hlasů, Likud se na poslední chvíli snaží přesvědčit některého z poslanců, aby pro novou vládu nehlasoval. Především na některé poslance ze strany Jamina je údajně vyvíjen velký tlak. Pokud ho ustojí a nová vláda bude odhlasována, necháme se překvapit, jak spolu směska pravicových, levicových a centristických stran, včetně té arabské, bude schopna spolupracovat. Jak bude vypadat izraelská politika takové vlády, je velká neznámá, ale je to minimálně naděje na změnu.
Názory na novou vládu v Izraeli jsou extrémně vyhrocené. Celá řada politiků, a to jak z pravice, tak i z levice, dostala výhrůžky smrtí za to, že jdou s opačným táborem. Ochranka mnohých z nich byla posílena. Ayelet Shaked (dvojka pravicové strany Jamina) byla nucena odejít z domu se svou rodinou a skrývá se na neznámém místě poté, co bylo vyhrožováno jejím dětem. Podobně však dopadla i levicová Merav Michaeli, jejíž falešný úmrtní list koluje na sociálních sítích. Před domy některých politiků se konají nenávistné demonstrace, a i když počet účastníků je spíše malý, vyvolává to obavy.
Někteří novináři v této souvislosti zmiňují podobnost s atmosférou ve společnosti před vraždou Jicchaka Rabina v roce 1995. Doufejme však, že se vášně brzy uklidní, vznikne nová vláda a budeme mít možnost sledovat její činnost. Mnozí se toho bojí, já však doufám, že přítomnost obou politických táborů by mohla zabránit extrémům směrem nalevo i napravo a vrátit Izraeli potřebnou stabilitu.
