Miliardář Václav Dejčmar, který financuje web Smrtelník.cz a prosazuje legální usmrcení na přání pacienta. FOTO: Senát PČR / se souhlasem
FOTO: Senát PČR / se souhlasem
PŘEDVOLEBNÍ DENÍK / V senátu se v úterý konala pod záštitou jeho místopředsedy za Babišovo ANO Ladislava Václavce konference senátorky Věry Procházkové (rovněž za ANO) a miliardáře Václava Dejčmara o potřebnosti legalizaci eutanazie. Téma eutanazie je ovšem v návrhu zákona schováno za obecně přijatelnější a méně kontroverzní téma paliativní péče, takže na cedulích v sídle senátu i na webových stránkách stálo, že jde o „konferenci o paliativní péči“, na pozvánkách ale již stálo, že jde „o rozhodování o konci života“.
V průběhu konference vyšlo najevo, že řada účastníků pochopila smysl této hry na schovávanou. Slova o paliativní péči jsou v návrhu zákona spíše jen jakousi deklarací, zatímco skutečný průlom zákona by byl v zavedení legálního usmrcení na přání pacienta. Hra na schovávanou je typická pro celou akci. Ona totiž umožňuje i to, aby se o eutanazii nemluvilo přímo jako o záměrném usmrcení, nýbrž jen jako o jednom z možných „léčebných postupů“ specifického oboru medicíny, který se věnuje zmírnění utrpení.
Podezřelý charakter akce se projevil hned na samotném začátku. Po emocionálním projevu senátorky Procházkové a vystoupení financiéra webu „Smrtelník.cz“ Václava Dejčmara, jehož zařazení hned v úvodu ukazovalo na jeho prominentní postavení v tomto hnutí, proběhlo pak v bodu nazvaném „příběhy pacientů“ tragikomické exposé člověka, který obviňuje kdekoho ze svého neštěstí. Dvakrát mu někdo způsobil těžkou nehodu a také mu prý někdo ukradl kolo. Kvůli bolestivému poranění páteře žádá stát o legalizaci svého vlastního usmrcení. Má ovšem se státem souboj o celou řadu věcí a už osm let státu vyčítá, že mu neumožňuje jeho eutanazii. Bylo to dokonale absurdní a trapné.
Pak jsme si vyslechli vyprávění jedné paní, která byla nadšená z asistované sebevraždy své kamarádky realizované v zahraničí. Prý to byla krásná smrt a ta kamarádka objímala svého plyšáka, než si pustila infuzi a zemřela.
Tyto příběhy by se nedaly zlehčovat i přes divnou teatrálnost či naivitu svých protagonistů, kdyby nebyly tak okatě využity v dramaturgii konference, aby ještě před začátkem debaty o legalizaci eutanazie způsobily předběžné dojetí účastníků.
Následný průběh těžce protežoval všechny argumenty pro zavedení legálního usmrcování lidí. Vystoupil zde se zmateným projevem profesor Pavel Pafko a pak se u řečnického pultíku vystřídala známá sestava aktivistů a filosofů-etiků, kteří prosazují zabíjení pod dojmem ukončení utrpení. Emocionální volání senátorky Procházkové se přitom dostalo do nechtěného rozporu se řečí profesora Pafka. Procházková emfaticky volala: „Lidé to chtějí a my politici máme povinnost konat!“ (Pak se dušovala, že jí nejde o žádnou politiku, asi tuší nevábnost vlastní stranické orientace.) Ale profesor Pafko jí to narušil sdělením, jež legitimitu lidového volání po eutanazii silně zkomplikovalo: „Když se na ulici zeptáte deseti lidí, co je eutanazie, tak dostanete vždycky jinou odpověď.“ Lépe to už pan profesor říci nemohl. Tím totiž shodil relevanci argumentu, že náš lid chce zavést eutanazii. Lid totiž vesměs neví, o čem je řeč.
Celý problém lidového volání po eutanazii je projevem přirozeného strachu z utrpení a touhy mu zamezit. To je pochopitelná emoce, ale není to žádný jasný úsudek o natolik vážné věci. A už vůbec nemůžeme od většiny obyvatelstva chtít střízlivé zvážení celého kontextu tak převratné legislativní změny. Konference senátorky Procházkové a Václava Dejčmara ukázala na jalovost a povrchnost aktivistů, kteří chtějí zlepšit svět uzákoněním legálního usmrcení.
Je dost neuvěřitelné a trapné, že se lidé, kteří prosazují eutanazii, spojují právě s Andrejem Babišem, který již v minulosti ohrozil právní pořádek v naší zemi. Babiš a jeho evropská frakce Patriotů prosazuje napříč celou Evropou změny, které vedou k destrukci právního pořádku. Jde všude o síly, které v důsledku přinášejí snížení právních jistot. Když necháme tyto síly, aby ještě navíc prosazovaly legální usmrcování, jde o neuvěřitelný hazard.
Kdo bude řídit v tom novém režimu vlastenců a patriotů procesy milosrdného usmrcování? Toto není dystopie z kategorie science fiction. To je zcela reálná a hmatatelná hrozba. Eutanazie v rukou nové fašistické politiky je něco otřesného, třebaže celý koncept pochází z dílny naivních či fanatických progresivistů, kteří chtějí proměnit úděl člověka. Je jedno, který fanatismus stál za tak nebezpečnou myšlenkou. Podstatné je to, k jakým důsledkům může vést.
Zabíjení lidí pod dojmem milosrdenství je nebezpečná věc. Je jasné, že lze takto někomu umožnit vyhnout se v právně komfortním prostředí hrozivému osudu. Jenže plošné uzákonění takového instrumentu otevírá cestu stonásobnému společenskému zlu. Tak třeba tomu, co se děje v Kanadě, kde výzkum ukázal na vysokou pravděpodobnost nabádání chudších lidí k tomu, aby rezignovali na drahou léčbu a nechali se usmrtit z finančních důvodů. Zabíjení chudých kvůli drahé paliativní léčbě je projevem naprosté dehumanizace společnosti. Další příklady zneužívání eutanazie mluví o tlaku příbuzných, kteří mají už dost starání se o nemocnou babičku. Má skutečně stát umožnit lidem, aby se mohli přestat trápit s nemocnou babičkou tím, že ji přivedou na myšlenku jejího utracení? To je další projev dehumanizace.
Hrozivým důsledkem prolomení hranice zákonného usmrcení je to, že otevírá cestu k rozšiřování podmínek, za kterých se toto usmrcení děje. To je příklad Nizozemí. Nejprve jde jen o somaticky těžce nemocné staré pacienty. Pak ale přijdou na řadu psychicky nemocní pacienti, u nichž je zásadně sporná otázka jejich kompetence, až se dojde k usmrcování lidí, kteří pociťují únavu ze života a naplněný lidský osud. Je to projev katastrofální demoralizace, která může mít pro západní společnost dalekosáhlé důsledky.
Konference senátorky Procházkové a Václava Dejčmara jasně potvrdila, že pro aktivisty, kteří chtějí zavést „kognitivní svobodu“, což je úsměvný pojem intelektuální propagandy, jsou náboženská víra a z ní plynoucí argumenty proti legalizaci eutanazie naprostou hračkou. Podle nich jde o menšinu, jejíž názory jsou pochopitelné, ale nemají už žádnou váhu ve společenské debatě. S vírou jsou prostě rychle hotoví, je to pro ně něco jako stránka z učebnice dějepisu.
V českém prostředí je vážnějším tématem skutečnost, že usmrcování lidí chtějí zavádět Babišovi straníci. Lidé bez hodnot a bez úcty k právu a pravidlům. A také proto z celé konference o eutanazii tak tekla naprostá účelovost, tendenčnost a ignorance vůči závažným právním a medicinským aspektům, jež tu stojí proti legalizaci eutanazie. Proto na konferenci takřka nedostali slovo lidé, kteří mohou varovat před obrovskými riziky na základě důkladných zkušeností z praxe. Mezi připravenými řečníky nebyl nikdo takový. Pan Smrtelník si je zřejmě nevybral. Také proto tam mohla být spletena paliativní péče s legalizací usmrcování lidí na jejich přání.
V době plíživé destrukce demokracie a hrozby snížení právních jistot může legalizaci jakéhokoli usmrcování navrhovat jen někdo velmi otrlý anebo naopak velmi naivní. Historie je plná příkladů, kdy radikalismus při nastolování domnělého dobra a humanity vedl k hrozivým následkům a dehumanizaci.
Odpovězme proto nakonec filozofu Davidu Černému, který na konferenci prohlásil, že už není nutné obhajovat morální přijatelnost eutanazie. Pan Černý si asi nevšiml, že se nenacházíme na vzestupné trajektorii právních jistot, ale spíše nám hrozí jejich sestup. Rizika zneužitelnosti se zvyšují a zkušenosti ze zemí, kde je eutanazie legální, jsou značně rozporné až varující, což aktivisté pro eutanazii neustále zakrývají, zpochybňují fakta, nebo je prostě ignorují. Morální dilema je u eutanazie značné, ale důsledky pro právní stát a celkovou demoralizaci společnosti i možný rozvrat hodnot mohou být zcela fatální.
