Babišova koncentrovaná moc mění také duši české krajiny. A to nemám na mysli jen nekonečné žluté lány, jakési novodobé zcelování celin. Ta zřetelná proměna se týká především atmosféry českého venkova. Ne nepodobné té, která se odehrála po roce 1948.

Pro ilustraci uvedu jeden učebnicový příklad. V jedné (do nedávna ještě prosperující) vesnici na pomezí středních Čech a Vysočiny došlo v tomto čase k proměně, která citelně zasáhla obyvatele obce a okolí i početné chalupáře. Ten příběh se týká místního řezníka, pekaře, prodejce, ale i myslivce, dobrovolného hasiče a muzikanta v jedné osobě. Tento pracovitý a činorodý člověk se ihned po roce 1989 pustil do obnovy rodinné tradice. Navázal na své předky a stal se z něj živnostník v profesi, kterou znal a důkladně ovládal. Jeho řeznictví a uzenářství si záhy získalo místní věhlas. Začal zaměstnávat lidi, rozšířil výrobu a své zboží rozvážel i po okolních vesnicích, do místních obchůdků a hospod. Ke své hlavní profesi přidal další. Postavil menší pekárnu a začal péct chleba a pečivo. Jeho podmáslový chleba byl bezkonkurenční a jeho housky jedinečné. I pečivo rozvážel po okolí, k všeobecné spokojenosti všech.

Vstával ve čtyři a končil ve chvíli, kdy zavíral svůj obchod. Ten následně rozšířil na kompletní venkovský sortiment smíšeného zboží. Statečně odolával lákavým nabídkám větších řetězců. Nabídku ještě doplnil o prodej skvělého moravského vína jednoho rodinného vinařství. V jeho krámě se tvořily přirozené vztahy, lidé se tam potkávali a sdíleli nejen svou náklonnost k výborné produkci masa, k pečivu a vínu…

Jeho činorodost a vitalita neznala mezí, přidal si ještě cateringové služby a před několika lety začal dvakrát týdně dojíždět na farmářské trhy do Prahy. O zákazníky neměl nikdy nouzi, vždy jel na samé hranici své kapacity. Spokojení konzumenti byli jeho největší odměnou. Zní to jako reklamní klišé, ale u něj to bylo bez výhrad.

To vše platilo více než 25 let až do letošního března, kdy rezignoval a ukončil veškerou podnikatelskou činnost. Zavřel obchod, ukončil výrobu a propustil zaměstnance. Řekl, že už nemá sílu vzdorovat. Jestli někdo chce, aby v Čechách bylo jen jedno velkouzenářství a jedno velkopekařství, tak se mu ten záměr náramně daří. Řada obchodů i hospod v okolních vesnicích přestala existovat a najednou neměl kdo odebírat zboží. A poslední ranou byla EET, která se již týká i prodejců na farmářských trzích. Tento zemitý dvoumetrový silný chlap hodil ručník do ringu. Nechtěl kvůli tomu zaměstnávat další lidi a nechtěl se nechat očipovat, nechtěl být nepřetržitě v on-line styku s ministerstvem financí.  Nechtěl být v kategorii sprostého podezřelého. On, který na poctivosti postavil vše.  Nechtěl, aby jeho život řídil puncovaný podvodník a lhář. Označil současný stav za cílenou genocidu venkovských živnostníků.

Místní lidé už se nemají kde scházet, už se nemohou těšit na skvělé utopence s báječným chlebem. Vyhrál Penam a Kostelecké uzeniny, vyhrála řepka olejka, vyhrála nesvoboda a perzekuce.

Vracíme se do normalizačních schémat, vítězí strach, závist, lhostejnost a různé formy kolaborace. Pro český venkov to má fatální důsledky, z nichž se budeme vzpamatovávat hodně dlouho, pokud vůbec.

Zeptal jsem se ho, zda zná někoho, kdo tam toho volí. Překvapivě řekl, že ano, že jsou to ti, kteří mu přejí konec a konečně tak ukojili svou závist. Jsou to ti bývalí normalizační „hrdinové“, kteří teď zažívají doslovné retro, čím hůře jiným, tím lépe pro ně, to je jejich krédo.

Největším nepřítelem Čechů jsou Češi samotní. Karel Kryl kdysi zpíval ve své písni Září toto:

„Pár bláznů svou kůži na trh nese, do cizích věcí nevměšujeme se a ještě méně do těch vlastních“.

Jinými slovy, každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. Bohužel.