Karel Heřmánek jako Lucifer FOTO: Filmové studio Barrandov / se souhlasem
FOTO: Filmové studio Barrandov / se souhlasem
NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Do roku 1989 natočil režisér Hynek Bočan (* 29. 4. 1938) v rámci své bohaté kinematografické a televizní tvorby jedinou pohádku: S čerty nejsou žerty (1984). Stála ale za to a dodnes patří k nejoblíbenějším, už jen pro hvězdné herecké obsazení. Jako pekelný kníže Lucifer XIV. v něm vévodí Karel Heřmánek (17. 10. 1947 – 24. 8. 2024) a právě z jeho úst zazní ve filmu vzhledem k ději logická, dnes ale asi nekorektní, krásně rouhačská věta: „Kam čert nemůže, tam nastrčí babu.“ Přitom ale on sám je jinak v příběhu zosobněním přísné morálky, principu neomylně trestajícího tam, kde to lidské v nás selhává.
Jak bylo obsazení Karla Heřmánka důležité i z hlediska samotného vzniku filmu, o tom Bočan mluvil opakovaně, například v knižním rozhovoru s Jakubem Wehrenbergem Moje cesta zdivočelou zemí aneb S čerty nebyly žerty (2012). „Čerti pro mě byli naprosto nová zkušenost, nový žánr. Musím říct, že mi strašně pomohli herci, konkrétně Lucifer Karel Heřmánek. Byl první natáčecí den, řekl jsem ,kamera‘ a on začal řádit. Koukal jsem jako blázen, šel jsem za ním a řekl jsem mu: ,Karle, co to tady děláš? Ty jsi zešílel?‘ A on: ,Co je? To je čert! Co čert?! To je Lucifer! To takhle musím!‘ Tak jsem si řekl, že má asi pravdu, a už jsem jenom všechny ostatní tlačil k tomu Karlovi.“
Osoby a obsazení
Ti ostatní, to byl především neuroticky sadistický a věčně opilý kaprál Petra Nárožného, snaživý popleta čert Vraník zvaný Janek Ondřeje Vetchého a mlynářský polosirotek Petr Máchal Vladimíra Dlouhého. Toho nechtěl vedoucí 4. dramaturgicko-výrobní skupiny Stanislav Rudolf Bočanovi povolit, že je na roli už příliš starý – v době natáčení mu bylo dvacet šest let. „Nesouhlasím, hledejte jiného!“ napsal Rudolf na návrh hereckého obsazení a Bočan si Dlouhého „musel skoro násilím prosadit“. Ten pak vytvořil s tehdy dvaadvacetiletým Vetchým zajímavou partnerskou dvojici, která se stala rozpoznatelným emblémem celé pohádkové komedie.
Ansámbl netradičních charakterů doplnil Viktor Preiss jako obmyslný a vychytralý knížecí správce. „Dělal na mě do té doby dojem uhlazeného seriózního intelektuála a tady se do toho pustil s takovou radostí,“ komentoval jeho výkon Bočan. Připojme ještě Josefa Kemra jako zhýčkaného, roztržitě dekadentního a náladového knížete Josefa Sličného a Jaroslavu Kretschmerovou v roli potměšilé zámecké kuchařky Doroty a máme před sebou hodně netradiční hereckou sestavu, nemluvě o početném souboru čertů zvířecích jmen, vesničanů, vojáků a služebnictva, mezi nimiž spatří divák i Jana Skopečka, Vlastimila Bedrnu, Ladislava Gerendáše, Vladimíra Hrubého, Miloslava Štibicha či dnešního filmového historika Pavla Jirase.
Bylo nebylo…
Tak začíná každá správná pohádka a začíná tak i tahle humorná moralita o lidské chamtivosti až za hrob a o pekle, kde na rozdíl od pozemského světa vládne disciplína, pořádek a smysl pro spravedlnost. Než ovšem dobro a poctivost také tady zvítězí, projde bezelstný chasník Petr cestou mnoha zklamání, nakonec se ale dočká trestu pro nepoctivce i osobního štěstí.
„Už zase padá omítka,“ praví kníže jednu chvíli odevzdaně ke svému správci. Země po deseti letech válek s okolními knížectvími hyne na úbytě, peněz na opravy se nedostává a i to málo, co je k dispozici, si správce sype do vlastní kapsy. Ve své hamižnosti je podoben Dorotě, které poradí, aby si obtočila kolem prstu mohovitého mlynáře Máchala (František Vicena), jemuž za válek zemřela žena a on zůstal se synem Petrem sám. Hrabivá a úlisná Dorota se za starého muže rychle provdá a podaří se jí ho záhy udřít k smrti. „Nadarmo se neříká: ,Chceš-li udělat ze starého muže blázna, dej mu mladou ženu!‘“ zazní v komentáři vypravěče (Luděk Munzar). Zbývá už jen přijít na to, jak se zbavit Petra, aby mlýn spadl do klína jen Dorotě.
V pekle chceme oheň
Námět filmu pochází od Ireny Šlapákové z dob jejích scenáristických studií na FAMU, kdy tehdejší barrandovská dramaturgyně tvorby pro děti Marcela Pittermannová vyzvala studenty k napsání pohádkové látky. Šlapáková se inspirovala pohádkou Boženy Němcové Čertův švagr (1862), která si podnes podržela nadčasové parametry, i když mravní a materiální devastace knížectví, vyšinutost jeho vládce i devótnost poddaných dobře vystihují po svém také dobu vzniku filmu a postupující rozklad režimu reálného socialismu.
Děj je poněkud zkratkovitý, zato se vyznačuje lapidárním podáním a množstvím akčních scén a vizuálních efektů zejména z pekelné říše. Tu nebylo možné z bezpečnostních důvodů vytvořit v ateliéru, protože výchozí Bočanovou úvahou bylo, „že v pekle chceme oheň a ten že chceme reálný“. S řešením přišel architekt Zbyněk Hloch, který objevil klenuté jeskyně v bývalém pískovcovém lomu u Sloupu v severních Čechách. Prostory to sice byly nevelké, snímány širokoúhlým objektivem kamery Jaromíra Šofra dostaly však potřebnou rozlehlost a otevřený oheň tu bylo možno používat bez omezení.
Víra ve spravedlnost
Míra pokrytectví, jaká se vyjeví v jednání Petrovy macechy Doroty, se ukáže jako nesnesitelná i pro síly pekelné. Jejich vládce Lucifer XIV. pošle pro drzou Dorotu čerta Vraníka, jenže tomu se ani nadvakrát nepodaří úkol splnit. Stejně jako předtím Petr je i on naverbován k vojsku a tam spolu s ním čelí krutým rozmarům a ústrkům zupácky snaživého kaprála. Posléze se ale los osudu obrátí v jejich prospěch, i když Petr ještě musí podstoupit zkoušku pravého citu ke dvěma knížecím dcerám, starší a falešné Angelíně (Dana Bartůňková) a mladší a poctivé Adéle (Monika Pelcová).
„Ať už peklo bylo, nebo nebylo, vymyšleno bylo dobře,“ praví na konci pohádky vypravěč. „Nikdy nedělá dobře, když si někdo může myslet, že zlo zůstane nepotrestáno.“ Snad i pro tohle poselství obliba pohádky S čerty nejsou žerty stále trvá a naplňuje lidskou víru ve spravedlnost i tam, kde se jí zjevně nedostává, anebo je dokonce očividně popírána a zesměšňována. Příběh sám naopak zesměšňuje a vtipně demaskuje všechny její ničitele, falešné proroky a ctihodné patrony, a to i celou řadou vtipných epizodních hereckých rolí.
Cena pekla
„Já to řeknu tatínkovi a ten vám vyhlásí válku,“ zní například trucovitá replika rozmazleného a zbabělého nápadníka (Václav Vydra) knížecí dcery Angelíny. Dobře vystihuje jednu rovinu humoru scénáře, který na námětu Šlapákové vystavěl Bočan spolu se scenáristou Jiřím Justem (* 1941): tu prominentně procovskou, jak se tehdy jevila ve sférách komunistických elit. Bočan s Justem spolu už předtím napsali několik televizních komedií a i teď jim šla práce zjevně dobře od ruky: literární scénář byl schválen 2. 2. 1984 a už 20. 2. začalo natáčení, technický scénář byl schválen teprve 23. 3. Natáčení skončilo 23. 11. 1984, premiéra se však odehrála až 1. 10. 1985. Film vidělo do roku 1995 669 448 diváků a podle Bočanova vyjádření stál 9 milionů Kč, což byl asi dvojnásobek průměrné ceny tehdejších hraných filmů.
Na ceně se podepsala asi zejména výbava pekla – nedaleká sovětská posádka měla v lomu uskladněné brambory, které byla ochotna vyvézt, a protože byly zkažené, bylo třeba je zasypat pískem. Něco také stálo pyrotechnické kouzlení, na Barrandově měli však jen tři specialisty, museli být tedy najati armádní pyrotechnici. Oheň z acetonových plamenometů působí věrohodně, stejně jako kouř pod nízkými stropy, natáčení však přineslo i několik úrazů popálením, mj. kvůli chlupatým čertovským kostýmům. Ostatně neošizené kostýmy Jarmily Konečné a Jiřího Bláhy rozpočet jistě také zatížily, stejně jako bohatá výprava. Kromě pískovcového lomu u Sloupu posloužily jako další lokace například zámek a park v Průhonicích, hrad Kost, Hrubá Skála či mlýn nedaleko Střehomi. I tyto přesuny zdvíhaly rozpočet.
Žádné nazdar
Dramaturgyně Marcela Pittermannová stála nejen u zrodu projektu, ale podle režiséra se také významně a nedoceněně podílela na scénáři, zejména na jeho kompoziční stavbě. Na druhé straně ale právě ona přišla prý s nápadem písničky Větře, větříčku na hudbu skladatele filmu Jaroslava Uhlíře a slova Zdeňka Svěráka, kterou by dnes, po letech, režisér ve filmu raději neměl. Snad pro „skrumáž nešťastných okolností“ v obsazení role Adély, kterou musela dabovat Naďa Konvalinková a jejíž představitelka Monika Pelcová, dnes Stará, už v herecké kariéře ani nepokračovala.
Že se i jinak vznik pohádky neobešel bez komplikací, dokládá dokument dramaturgických připomínek, který je v Bočanově a Wehrenbergově rozhovoru přisouzen právě Pittermannové, je však výslovně nadepsán „Čertův švagr (připomínky St. Rudolfa)“. Najdeme tu poznámky ryze věcné, například že je třeba zkultivovat jazyk vypravěče a vyhnout se nefolklórním slovům jako rum místo kořalky. Také ale návrhy podezřelé, jako že je třeba vypustit slovo nazdar, protože je to „sokolský pozdrav“. Nahrazeny měly být také věty komentáře: „Ať už peklo bylo, nebo nebylo, bylo vymyšleno dobře. Čerti tam odnesli všechny zlé lidi.“ A návrh změny? „Něco jako: Štěstí, že mezi takové nepatříme.“ Pěkný důkaz, jak se do poslední chvíle hrálo o slovíčka a jak byla ale ta slovíčka vnímána i diváky daleko citlivěji než dnes.
„S pánama musíš vždycky dobře“
Platí to i o slovech Petrovy babičky Anny v podání Jany Dítětové, která zrcadlí odvěký lidový postoj moudré poddajnosti. Naproti tomu Dlouhého Petr a Vetchého Janek představují vzpurnost nepoznamenaného mládí, jemuž je služebnost a servilita jen ku posměchu a nehodlá se sklánět před žádnou autoritou. Přirozené nezávislosti jejich chování svědčí řada honiček, rvaček a šermířských scén, na nichž se podílela skupina historického šermu Regius, stejně jako vizuální efekty a triky Borise Masníka a dynamický střih Dalibora Lipského.
Ne náhodou se v souvislosti s Bočanovou pohádkou zmiňuje francouzská dobrodružná komedie Fanfán Tulipán (Christian-Jaque, 1952), s níž ji spojuje motiv romantické lásky i některé podobné postavy. Happyend se i tady dostaví, ale jak se tu říká, „čert nikdy nespí“ a peklo tu v pozemském převleku Heřmánkova Lucifera XIV. vládne až do konce a ztrestá i zpupnou Angelínu. A možná si vybírá své oběti i dnes. František Vicena, představitel mlynáře Máchala, který se měl původně jmenovat Mácha, ale to by prý bývala pohana pro klasika českého básnictví, spáchal sebevraždu oběšením v říjnu 1984, ještě před dokončením a premiérou filmu. A Karel Heřmánek teď po čtyřiceti letech odešel dobrovolně za ním.
