Těžko říci, zda dva mladí islamisté, kteří ve francouzském Saint-Etienne-du-Rouvray podřezali šestaosmdesátiletého katolického kněze Jacquese Hamela a jednoho dalšího člověka vážně zranili, věděli, na koho v kostele narazí. Jisté je jen to, že pohled na starého muže je nijak neobměkčil a nelze se ubránit dojmu, že čin je tím odpornější, čím je oběť bezbrannější.
Za normálních okolností by devatenáctiletí synové alžírských imigrantů Adel Kermiche a Abdel Malik Petitjean potkali v kostele faráře této rouenské farnosti Augusteho Moandu, muže původem z Demokratické republiky Kongo. Možná by se jim mohutný dvoumetrový Afričan ubránil lépe. Byl ale na dovolené a tak ranní mši sloužil výpomocný duchovní Hamel.
Vlastně se islamistům naskytl pohled poměrně charakteristický pro celou Evropu. V kostele byl stařičký kněz a několik důchodců. Naproti tomu jejich pozorovacím schopnostem jistě neušly mešity rostoucí jak houby po dešti, plné mladých a odhodlaných věřících. Dva nýmandi tak mohli namísto vlastní zbabělosti pocítit i jakousi nadřazenost, které se jim v běžném životě nedostávalo.
Otec Hamel byl ve svém děkanátu jedním z mála francouzských kněží. Děkanát Rouen-Sud tvoří šest farností a ve čtyřech z nich jsou faráři Afričané. Afričtí chlapci ministrují, africké děti jdou k prvnímu přijímání. Zmírajícímu evropskému křesťanství tak paradoxně vdechuje život právě imigrace, především ta z Afriky. Stačí se zajít podívat do kostela v Paříži či Londýně. Nebo v Rouenu.
Africké křesťanství je také jiné. Bojovnější, živější. Stačí si vzpomenout na Středoafrickou republiku, kde s islamisty z hnutí Séléka bojovalo křesťanské hnutí anti-balaka. A nebojovalo s nimi modlitbami, používalo jejich metody. Křesťanskou podmínkou příměří bylo, aby muslimové upustili od záměru rozdělit zemi na křesťanský jih a muslimský sever. A uspěli. Silou.
Dalším takovým příkladem je Nigérie. Nejde jen o Boko Haram. Například ve státě Kaduna křesťané a muslimové žijí segregovaně, křesťané na jihu a muslimové na severu. Poslední velké nepokoje zde propukly roku 2000, kdy muslimy urazil žertovný článek v křesťanském tisku a vypálili dvacet kostelů. Křesťané pak v odplatě vypálili osm mešit. Ve Vatikánu zase nalezneme mezi africkými hierarchy zároveň ty nejkonzervativnější.
Naopak otec Hamel byl syntézou všech ušlechtilých lidských vlastností. Byl jako současné evropské křesťanství. Laskavý, mírný, pokorný. S muslimy vycházel dobře. Zdejší farnost jim dokonce ještě pod jeho vedením prodala pozemek, aby si mohli postavit mešitu. Ve svém posledním článku ve farním tisku z 6. června psal: „Jaké štěstí, že spolu teď, o prázdninách, můžeme naplno pocítit Boží pozvání starat se o tento svět a snažit se jej udělat přívětivějším, lidštějším, bratrštějším. Mějme svá srdce otevřená pro všechny.“
A jistě ho měl otevřené i pro Adela Kermicha a Abdela Malika Petitjeana. Jim ale jeho dobrota neimponovala. „Plody mezináboženského dialogu s islámem jsou nepatrné a nemají odezvu v každodenním životě. Přesto nám nezbývá nic jiného než v dialogu pokračovat. Alternativou by byla válka,“ přiznal na jaře francouzský kardinál Jean-Loius Tauran.
Jenže co s těmi, kteří o dialog nestojí?
