Jedním z méně sledovaných, ale přesto významných důsledků zabití Kásima Sulejmáního, íránského generála řídícího agresivní operace země v Sýrii, Libanonu, Iráku a Jemenu, bylo prohlášení představitelů severní Koreje, že už se nadále necítí být vázáni velice obecnou dohodou o denuklearizaci Korejského poloostrova. V reálu se zřejmě o žádnou zásadní změnu nejedná.

Komuniké, které americký prezident se severokorejským diktátorem podepsali, bylo v podstatě jen potvrzením záměru se někdy v budoucnu dohodnout, další jednání selhala a severokorejské provokace včetně zkoušek raket pokračovaly. Jenže tato událost ukazuje, do jaké míry jsou řešení agresivních ambicí Íránu i severní Koreje spojitými nádobami. Skutečnost, že prezident Trump následně neopomněl Kimovi poblahopřát k narozeninám, ukazuje, jak schizofrenní přístup k oběma zemím je.

Zatímco Kimovi americký prezident neustále lichotí a byl ochoten se s ním sejít i bez předběžných podmínek, v případě Íránu dští síru a podmínkou pro pouhé započetí jednání je v podstatě naplnění hlavního amerického záměru, tedy aby se země úplně vzdala svých regionálních velmocenských ambicí. To je legitimní cíl a těžko popřít, že vládnoucí ajatolláhové peníze, které jim přineslo zrušení sankcí po podpisu jaderné dohody v roce 2015, místo zlepšení domácí situace použili na destabilizaci Sýrie, Libanonu, Jemenu a také sousedního Iráku financováním místních milic a teroristických skupin. Je ale krajně nepravděpodobné, že se této politiky Írán vzdá už před jednáním.

Dohoda o zmrazení íránského atomového vojenského programu fungovala a Írán ji dodržoval. V tomto omezeném smyslu šlo o úspěch. Obamovy naděje, že se s větším zapojením do mezinárodního finančního a obchodního systému teokratická republika bude postupně normalizovat, se nenaplnily. Režim se naopak rozhodl nové zdroje investovat do souboje o regionální hegemonii a rostoucí nepokoj doma potlačovat s čím dál větší brutalitou. Zabití Sulejmáního na irácké půdě je samo o sobě problematické.

Pokud navíc, jak tvrdí irácký premiér, přijel na jednání se Saúdskou Arábií, které Američané pomohli dojednat, jedná se o naprosto bezprecedentní a hloupý krok. Přesto nelze nesouhlasit, že íránský režim představuje nebezpečí pro své vlastní občany i pro okolní země. Z krátkodobého hlediska se zdá, že Írán zastavil další eskalaci. Ať už američtí vojáci o útoku byli informování dopředu nebo ne, u raketového útoku na základny, které jsou na tyto případy připravené, protože na ně různé milice takto útočí velice často, byla velice slušná šance, že nedojde k obětem na životech Američanů, což je Trumpem stanovená červená linie.

Írán poprvé vypálil rakety ze svého území, a to ne přes své prostředníky. V domácí televizi se tvrdilo, že bylo zabito osmdesát amerických vojáků. Šlo spíše o symbolickou než o reálnou odvetu. V tomto bodě jde tedy spíše o úspěch. Trump vytyčil hranice a Írán se zdá být připraven je dodržovat. Teprve se ale ukáže, zda země také zastaví útoky na ekonomické cíle, jakými jsou tankery v Hormuzském průplavu a saúdská ropná zařízení, na které předtím americký prezident nereagoval. Zároveň zabití Sulejmáního vedlo k tlaku iráckých politiků na odchod amerických vojáků z Iráku, kterému bude dlouhodobě možné jen těžko čelit.

Zároveň je také otázkou, zda má smysl agresivně tlačit na Teherán a zároveň se vstřícně chovat k Pchjongjangu, který s ajatolláhy čile spolupracuje v oblasti raketové a zřejmě i jaderné technologie. Dá se s úspěchem argumentovat, že americká snaha komunistický režim v Koreji izolovat neuspěla. Konec konců tato země již jaderné zbraně prokazatelně má. Trump chtěl zkusit nový přístup, který sice také zatím nic hmatatelného nepřinesl, ale je fakt, že on i jeho předchůdce už zdědili severní Koreu vlastnící jaderné zbraně. V tomto ohledu nebylo úplně nelogické vsadit na tzv. engagement, tedy v podstatě stejný přístup, jaký Obama uplatňoval vůči Íránu.

I Obama se snažil zapojením Íránu do mezinárodního systému dosáhnout toho, co se nepovedlo za desetiletí izolace. Trump jím podepsanou dohodu zrušil a zavedl opět tvrdé sankce. Jeho rozdílný přístup k oběma zemí ale podrývá jeho snahu u obou. Jak Írán tak severní Korea o jadernou zbraň usilují především kvůli zajištění vlastní bezpečnosti. Irák a Libye se vývoje jaderných zbraní vzdaly a jim vládnoucí diktátoři byli odstraněni buď přímou vojenskou akcí USA, či s jejich podporou. To je osud, kterého se Kim i ajatolláhové bojí.

Je-li cílem americké politiky Kima přesvědčit k tomu, aby se jaderných zbraní, které už má, vzdal, těžko se po vypovězení íránského jaderné dohody a teď po zabití Sulejmáního bude chtít této bezpečnostní pojistky vzdát. Írán, který už ohlásil, že se přestává řídit určitými ustanoveními jaderné dohody ohledně obohacování uranu, pak bude s vědomím uctivějšího zacházení, kterého se dostává Kimovi, usilovat o získání této pojistky co nejdříve.