Je čas prázdninového přemítání o životě, jádru pudla a tak vůbec… Pokud se vypravíte na Blaník, musíte s údivem začít přemýšlet o tom, kde se vzalo ono pohrdavé a ufňukané české antievropanství, které tak snaživě propaguje Institut Václava Klause a podobné podniky. Když se totiž 1. května 2004 oslavoval vstup Česka do Evropské unie, tehdejší prezident republiky Václav Klaus, údajný euroskeptik a brzy též orientální nostalgik, právě podnikal bizarní pouť na legendární horu Blaník, kde s půllitrem piva horoval pro národní svornost a tajnosnubně vzýval blanické rytíře… O rok později odhalilo na Blaníku několik recesistů z „pražské kavárny“ pamětní desku s posměšným nápisem: „Zde Václav Klaus zanechal stopu: Rytíři! Hrrr na Evropu!“
Byla by to jen anekdota, kdyby se již tehdy nezačal v České republice formovat blok všelijakých všeználků hovořících o chybách Evropy a Západu. Kritika by samozřejmě nebyla nepatřičná, vždyť k základní charakteristice západní civilizace patří její dialogičnost a polemičnost. Jenže v Česku se začalo předstírat, že Evropa a Západ jsou jaksi něco vnějšího, přičemž naše republika leží patrně někde na Marsu, v horším případě je přirozenou součástí rasově a jazykově spřízněné „slovanské rodiny“ jakožto vyvolené politické entity. Stručně řečeno, někdejší hayekovec a thatcherista Václav Klaus senior se začal proměňovat v putinovce, což se veřejně projevilo nejpozději v roce 2007, kdy od báťušky V. V. Putina obdržel tzv. Puškinovu medaili.
Kde jsou kořeny oné Klausovy animozity k Západu a vroucí lásky k „ruské demokratičnosti“ s tyranskými rysy, která vždy na prvním místě likviduje svobodomyslné Rusy a vzápětí i všechny, kdo se ocitnou v jejím sousedství? Stačí si zalistovat „literaturou“ z podivného čtyřicetiletí 1948–1989, kdy byla naše země součástí sovětsko-ruské veleříše, a hned nám bude jasné, kde se inženýr Klaus vyučil a odkud vane vítr, čechrající (ruskou) trikoloru na hrudi jeho souputníků…
Je to totiž Klausova formativní perioda jinošská a mládežnická, totiž léta padesátá a šedesátá, kdy se české antievropanství vydatně živilo sovětsko-ruskou nenávistí vůči jakékoliv západní integraci a evropské suverenitě. Tehdy se objevují i české difamační texty hovořící o „evropanské ideologii“ a „evropeismu“, které vypadají, jako by vznikly v Institutu Václava Klause L. P. 2020.
Čeští básníci oněch bezútěšných let se stylizovali do role hrdinných bojovníků za mír, k čemuž (zdánlivě paradoxně) používali veskrze militaristickou rétoriku. Jan Pilař, tajemník české sekce Svazu československých spisovatelů, evokoval sbírkou Radost na zemi (1950) ideový atak komunistů na Evropu, řídících se Leninovou „hvězdou“ a „pravdou“: „Proniká mlhu lží a nalíčené tváře / s mečem pravdy své okovy roztíná, / už celou Evropou hřmí pochod proletáře, / jenž kráčí staletím za výzvou Lenina.“ Veršující ideolog Ivan Skála je autorem bojovné poémy Fronta je všude (1951), v níž nazřel, jak „v kasemata se mění západní Evropa“, zatímco „svou ruku pro mír zvedají kontinenty“, jejichž budoucností je Sovětský svaz, kde „soudruh Stalin vstává v prosté kremelské síni“. Vždyť „všude naděje tryská z barvy rudé“ a „svoboda přichází jen z jedné světové strany“.
V protiválečné poémě básníka, prozaika a dramatika Jiřího Šotoly nazvané Bylo to v Evropě (1960) zaznívá zhnusení nad starou Evropou, z níž vzešla zkáza světové války, pročež její dějiny autorovi způsobují až fyzickou nevolnost: „Bylo to v Evropě, / ó světe, dějiny jak starou skříň když člověk škrtí, / co puchů ona vydýchá, co much a filosofií a smrtí.“ Jenže souběžně probíhaly ještě jiné evropské dějiny, které pro Šotolu jakožto komunistu věrného Sovětskému svazu představovaly naději: „Bylo to v Evropě, / bylo to v Petrohradu, / sedmnáctý rok, / vzplál prapor nad planetou, děravou jak žok, / byl rudý krví, pomstou, která z trůnů třísky dělá, / byl říjen a byl mráz a na Auroře nabíjeli děla.“ Evropa bude zachráněna, neboť se zvedá „rudý vítr“, garantem lidského pokroku je „Leninův mozek rozžhavený nad oceánem“ a budoucností „diktatura proletariátu“.
Ostražitost vůči projektu (západo)evropské integrace zazněla výrazně v roce 1962 na celostátní konferenci pracovníků ve společenských vědách, jež byla součástí oficiální „aktivizace“ v rámci příprav 12. sjezdu KSČ, který se konal koncem téhož roku. Velmi razantně zde vystoupil historik Milan Hübl, působící na Vysoké stranické škole – Institutu společenských věd při ÚV KSČ. Tento pozdější exkomunista, vězeň a signatář Charty 77 zaujal svou interpretací „tzv. evropanství“, takže právě jeho referát byl vybrán k otištění pod programatickým názvem Odhalujme evropanství (1963). Mimo jiné varoval před tím, aby se historikové, ekonomové a filosofové zaměřovali pouze na kritiku „revanšismu“ a antikomunismu, poněvadž „náladu a smýšlení“ v západoevropských zemích zásadně ovlivňuje „ideologie tzv. evropanství“. V Československu se proti ní zatím nevede boj, přestože je nebezpečná a škodlivá, neboť je pokračovatelkou katolického univerzalismu, liberalistického kosmopolitismu a deformovaného internacionalismu.
Z odborného hlediska byl nejsystematičtější reflexí (západo)evropského sjednocování sborník Západoevropská integrace. Ekonomicky, politicky, vojensky (1966), který pod vedením Zdeňka Bednaříka a Václava Šedivce připravil lektorský sbor ÚV KSČ. Evropskou, či dokonce atlantickou integraci považovali za nebezpečnou pro „svět socialismu“, NATO je popisováno jako „sjednocování všech válečných zdrojů a sil soudobého kapitalismu“, v EHS rozpoznali velký význam pro „světové kapitalistické hospodářství“. Autoři vnímají rozpory zejména mezi Francií, Velkou Británií, západním Německem a USA, vědí o směřování k „Evropské unii“ a varují před stabilizací „atlantického partnerství“. Integrace do větších celků je sice z marxistického hlediska zákonitá, ovšem je jasné, že takto sjednocená Evropa se stává systémovým rivalem Sovětského svazu.
Nyní už tedy můžeme lépe pochopit, proč Václav Klaus například 20. ledna 2015 pro rakouský deník Die Presse komentoval ruskou agresi vůči Ukrajině slovy, jimiž zrazoval Západ a bezostyšně papouškoval ruskou propagandu: „Pro mne je to konflikt ,Evropa a Amerika proti Ruskuʻ, Ukrajina je pouze pasivním nástrojem v tomto sporu.“
Tož tak… Odhalujme evropanství… Takže s Klausem seniorem na Blaník, proti Evropě a Západu? Proti gustu žádný dišputát, jak říkávala Babička Boženy Němcové… Ať už však českému vojsku blanických rytířů velí sv. Václav nebo Jan Žižka, oba by Klause hnali svinským krokem k Uralu jako ufňukaného lžiproroka, jemuž jsou orientální despotové milejší než náročná západní svoboda…