Debaty o tom, jestli vládnout s komunisty, jak to napadá třeba některé sociální demokraty, se trochu míjejí s podstatou věci. Nejde tolik o to, jestli kdysi bylo přijato nějaké usnesení. Ani o to, jestli před padesáti lety popravovali už i sami sebe a že byli schopni udělat ze země gubernii pod vládou Moskvy. Potíž je s tím, že nemají vůbec co nabídnout.

S komunisty je potíž, že jsou komunisté. Že mají ponuré vidění světa a řídí se pavědeckou mytologií, které sami sotva mohou věřit. Jak napsal Karel Čapek ve známém eseji: „Poslední slovo komunismu je vládnout a nikoli zachraňovat; jeho velikým heslem je moc a nikoli pomoc. Chudoba, hlad, nezaměstnanost nejsou mu nesnesitelnou bolestí a hanbou, nýbrž rezervou temných sil, kvasící hromadou zuřivosti a odporu.“

Nebo: „Nejdivnější a nejnelidštější na komunismu je jeho zvláštní pochmurnost. Čím hůře, tím lépe; porazí-li cyklista hluchou babičku, je to důkaz zpuchřelosti dnešního řádu; strčí-li dělník prst do koleček stroje, nerozmačkají mu jeho ubohý prst kolečka, nýbrž měšťáci, a k tomu ještě s krvežíznivou rozkoší. Srdce všech lidí, kteří z těch či oněch osobních příčin nejsou komunisty, jsou zhovadilá a hnusná jako vřed; není dobrého chlupu na celém dnešním řádu; co je, je špatné.“

Tolik Čapek.

To je právě ten problém. Buď vládnout, nebo aspoň parazitovat. Znáte snad nějakého sympatického současného komunistu? Znáte nějakou zemi řízenou komunisty, která by fungovala? Když vynecháme působivé statistiky o výrobě betonu, což byl výkon, který se jaksi z nějakého záhadného důvodu nepřetavil do dostatku bytů. Nebo plošné očkování, na což ovšem nepotřebujeme komunismus, věk dožití je dnes za řádění děsivého kapitalismu o několik let vyšší než za Gustáva Husáka. Čím to asi bude.

S komunisty se vládnout nedá, oni především čekají, že budou vládnout nad vámi.