Rozmohl se nám tady takový nešvar. V mnoha médiích se v posledních dnech, týdnech a měsících stále více objevují komunisté – a děje se tak dokonce v obdobích různých důležitých výročí spojených s jejich totalitní mocí – naposledy u příležitosti připomínky zavraždění Milady Horákové. Ne, nejspíše se nezbavíme komunistické strany ještě dlouhou dobu. Jsou to však novináři, kdo by si měl jasně uvědomit, že s komunisty, tedy s aktivními zastánci zločinné moci, se nemluví stejně jako s nacisty.

Veřejnoprávní Česká televize to dělá nejspíše ze snahy o vyváženost, u ostatních médií (kromě těch, která dávají prostor úplně každému, ať hlásá jakékoli bludy, aby vyvolala dojem absolutní svobody) je to spíše nepochopitelné. Komunisté mají stále více prostoru, jako by jejich názor byl naprosto legitimní a samozřejmou věcí.

Šéf KSČM Vojtěch Filip může bez potíží světu sdělovat, že Horáková se scházela s Klementem Gottwaldem, aby mu nabídla, že vstoupí do KSČ. Marta Semelová (i když v jejím případě se dá poměrně úspěšně pochybovat o psychickém zdraví) oslavuje Gottwalda, zpochybňuje zavraždění Horákové nebo volá po znárodňování. Další bolševický propagandista Josef Skála se opírá jak do Horákové, tak veřejně vykládá, jak v roce 1968 nadšeně vítal ruské okupanty. A prezident Miloš Zeman posílá pozdravy Klubu českého pohraničí, který vzhledem ke zločinnému popírání a překrucování historie měl být zakázán už dávno.

Strana, která měla desítky let na to, aby dokázala, že jejím hlavním cílem je zničení svobody a demokracie za cenu krádeží a vražd, nyní může beztrestně demokracii zneužívat, aby si otevřela novou cestu k moci.

Příčin tohoto problému existuje několik. Je to jak neschopnost vyrovnat se s vlastní minulostí, ale zejména přístup mnoha lidí – včetně chartistů – k antikomunismu. Protože antikomunismus není žádný politický program, není to ale ani nic pejorativního, naopak. Antikomunismus by měl být naprosto samozřejmou součástí smýšlení každého slušného člověka alespoň minimálně znalého dějin.

V České republice se podařilo tento pojem jaksi ušpinit, jako kdyby lidé, kteří se proti zločincům z KSČ(M) jasně vymezují, neprosazovali žádné jiné myšlenky, neměli jiné názory. To je ale samozřejmě nesmysl. Pokud odsuzujete například zloděje, jste nějaký směšný antizloděj? Je mezi námi nějaký antivrah? Není. Protože stejně jako u antikomunismu se jedná o prosté odsouzení faktu, že někdo ohrožuje svobodu a demokracii.

Fakt, že legitimizace minulosti a k ní se hlásící současnosti stále pokračuje, je dnes otázkou hlavně pro české novináře. Ano, dá se říci, že zajímavé interview s Semelovou, které uveřejnila DVTV, může ukázat tu neuvěřitelnou drzost prezentovanou KSČM a někoho odradit. Ve většině případů se však jedná o legitimizaci názorů daleko za hranou toho, co by v demokratické, na západ orientované zemi mělo být přijatelné.

Proto je téměř 28 let po sametové revoluci už opravdu čas jasně říci: S komunisty se nemluví.