Evropská unie má velké štěstí, že do pozice premiéra České republiky nastoupil Andrej Babiš. Hned totiž vyřešil migrační krizi a zároveň ukázal, jak se chová moderní státník. Problém je v tom, že takto celou situaci vidí pouze sám Babiš a někteří jeho spolupracovníci, kteří mají problém s vnímáním reality. Ve skutečnosti totiž oligarcha jen mezi řádky vzkázal do Bruselu, ať se mu ozývají jen v momentě, kdy pro něj mají peníze.

Migrační krize je vděčným tématem všech populistů. Extremisté z SPD se díky ní dostali do sněmovny, své body na ní získal i Miloš Zeman nebo Andrej Babiš. V zemi, kde je zhruba 13, slovy třináct uprchlíků, se totiž stále dost lidí nechá strašit tím, že na hranicích vyčkávají hordy nebezpečných teroristů, kteří každou chvílí vtrhnou do České republiky, z níž udělají islamistický ráj v srdci Evropy.

Uprchlická problematika je často diskutovaná i na půdě Evropské unie, kde ji řeší i Andrej Babiš. Nebo to tedy alespoň tvrdí. Stejně jako to, že díky snaze jeho a dalších zástupců V4 se kvóty staly minulostí a Angela Merkelová a spol. neustály tlak českého premiéra, který přišel s řešením celého problému.

Realita je ovšem trochu jiná. Babiš skutečně s premiéry Slovenska, Polska a Maďarska o uprchlické krizi často hovoří, ale z jejich jednání nevyšlo nic jiného, než že se zachováme zbaběle. Nebudeme diskutovat, nepřijmeme ani nohu a zkuste nám tam v Bruselu něco diktovat. Mediálně je pro někoho premiér za hrdinu, ve skutečnosti však naštval velkou část vrcholných politiků EU. Na dotace je totiž Babišovi Unie dobrá, ale jak by měl i on něco nabídnout, postaví se na zadní a začne protestovat.

Stejně se zachoval i v neděli, kdy Itálie požádala o pomoc s 450 uprchlíky. Celou Evropskou unii, tedy 27 států, když se nepočítá odcházející Velká Británie. Jednoduchými počty se tak dostaneme k číslu necelých 17 migrantů na jeden stát. V momentě, kdy Francie a Malta nabídli přijmout po padesáti lidech, snižuje se počet uprchlíků na jeden stát na nepatrných 14 osob. Pro představu je to zhruba čtvrtina autobusu, tedy „obří“ skupina osob.

Ani tak ovšem nepomůžeme. Babiš řekl, že je to otázka dobrovolného rozhodnutí, a to jeho je zkrátka ne. Nebudeme pomáhat nijak, od toho v EU nejsme. „Pomáhejte jen vy nám,“ jako by vzkázal do Bruselu, který ovšem určitě nekroutí nevěřícně hlavou. Přístup českého premiéra je totiž předvídatelný.

V České republice mu dělá image neústupného bojovníka proti uprchlíkům, což se mu velmi hodí při přebírání voličů programově chudé SPD. Zároveň ubezpečuje své voliče, že si vybrali správně a jejich „dobroděj“ to skutečně myslí s naší zemi dobře.

Jiný je ovšem pohled ze zahraničí. Stačí se podívat na jakoukoliv návštěvu Babiše v Bruselu. Žádná přátelská objetí, plácání po ramenou a náznaky přátelství. Jen pozdravy ze slušnosti, formální rozhovory a náhodná setkání na chodbě. Žádné reálné výsledky, kromě toho, že si všichni dávají pozor na člověka, který zřejmě zneužil evropské peníze, aby si postavil rodinné sídlo, pořád se snaží získat pro své firmy co nejvíc peněz a ze zásady odmítá něco za to nabídnout.

Ve hře bylo tentokrát možná jen 14 uprchlíků. „Ono se to“ nějak určitě udělá a oněch 450 lidí z Itálie najde útočiště. Kolikrát nám ovšem projde takovéto jednání? Dokdy s námi bude mít EU trpělivost? Donekonečna to rozhodně nebude.