V devadesátých letech jsem míval období, kdy jsem byl bez práce. Tehdy jsem občas víceméně bloumal Prahou bez cíle. A takhle jsem jednou potkal Petrušku Šustrovou.

Zdálo se, že právě také bloumala bez cíle, a tak jsme si řekli, že půjdeme do hospody. Tehdy právě otevřeli v Liliové ulici u cípu Betlémského náměstí jeden dobrý noční bar. Sedli jsme si tam s Petruškou k bezvadnému stolu, který udělali z šicího stroje. U toho šicího stroje jsme proseděli a propili s Petruškou celou noc. A rozloučili jsme se ráno, když na Starém Městě svítalo.

Petruška včera zemřela. Proto tato vzpomínka. Vybavuji si, jak jsme se tehdy po propité noci ráno loučili a pořád se smáli.

Nepotkal jsem Petrušku před revolucí, kdy statečně pracovala v řadách českého disentu. Patřil jsem do jiné party a její levicový avanturismus mi byl cizí. Když jsem se s ní ale seznámil, bylo to obohacující a byla to legrace. Chodili jsme do hospody, pomlouvali jsme různé lidi, a bylo nám spolu dobře. Tehdy jsem zjistil, že Petruška překládá z polštiny vynikající autory, kteří mi vlastně neseděli k jejímu levicovému naladění. Pak jsem pochopil, že je Petruška složitějším člověkem. Vzpomínám si na výbornou knížku o pronásledování ruské pravoslavné církve. Jmenovala se Rusko a kříž, napsal ji Andrzej Grajewski. Bylo to strhující a Petruška taková díla dokázala zprostředkovat našemu prostředí. Moc jsem si toho vážil a vážím si toho stále.

Dále čtěte

Nový Týdeník FORUM: Napsali jsme manifest pravého českého konzervatismu!

O víkendu nás čeká korunovace nového krále Karla III. a Johana Hovorková se při té příležitosti v editorialu nazvaném Přichází Karel…

Když jsem v Lidových novinách přizval Petrušku k práci komentářové rubriky, začaly problémy. Ani nevím přesně, v čem tkvěly, ale vím, že tam bývalo dusno. Petruška byla navázaná na mentalitu lidí kolem Václava Havla, což znamenalo nevěcnost a iracionalitu. Havel byl pro tyto lidi za všech okolností génius a nikdy se nesmělo mluvit o jeho deficitech. To se mi nelíbilo. Pak jsem zjistil, že mám opakovaně přesně opačné inklinace ohledně sporů kolem Ústavu pro studium totalitních režimů, v němž se Petruška silně angažovala.

Rozdílné postoje jsou přirozené, ale můj nesoulad s Petruškou vyvrcholil v letech, kdy Lidové noviny převzal miliardář, estébák a kulturní primitiv Andrej Babiš. Petruška pro Babiše pracovala mnoho let a já jsem nechápal, proč takovým způsobem znectila svoji osobu. Nějak to ale nejspíš souviselo s ideologií z eseje Moc bezmocných, v níž kdysi Václav Havel vyhlásil válku tradičním politickým stranám. Babiš určitě netušil, že navazuje ve svém boji vůči tradičním stranám na Václava Havla. Když mu to ale vysvětlili, tak se mu to určitě zalíbilo.

Proč to Petruška dělala, nevím. Pro mě to byl ale nesnesitelný problém, a když jsme se v posledních letech s Petruškou potkali, bylo nám oběma trapně.

Celý ten kýč, který vždy nastupuje po úmrtí lidí z disentu, obnažuje stupiditu našich veřejnoprávních médií. Falešné dojetí zakrývá pravdu, že organizátoři tohoto dojetí nemají ani ždibec velikosti těch odcházejících postav. Přitom odchod na věčnost není tím pravým výkonem. Je to datum na Wikipedii. Ale výkonem je život.

Petruška má za sebou život velké osobnosti i těžko pochopitelné slabosti. Každý z nás má ale na krku slabosti, které je těžké pochopit. Nad tím vším však stojí to, že se někdo v klíčové situaci zachoval správně, což není smazáno tím, že se pak v jiné klíčové situaci už správně nezachoval. Proto budu na Petrušku vzpomínat dobře a s úctou.