HISTORIE / Čtveřice mužů, schovávající se pod závojem tmy i šumavských stromů a křovisek překročí hranici do Československa. Nic nenasvědčuje tomu, že by toto měla být jejich poslední cesta. Král Šumavy tady zná každý kámen, každý drn, každý strom. Jenže pak ticho ohluší prudká střelba a Kilian Nowotny klesne k zemi, s ranou v zádech.

Po převzetí moci komunisty v roce 1948 začalo být na šumavské hranici rušněji než kdy dřív. Mířily k ní kroky desetitisíců lidí, kteří odmítali být součástí života v totalitní zemi nebo nechtěli jen tak čekat, až se stanou obětí třídní nenávisti. A nebyli jediní. Hranice tam a zpátky překračovali i takzvaní králové Šumavy.

Odnepaměti tak lidé nazývali pašeráky, v těchto tísnivých časech se jimi navíc stávali muži, kteří navzdory smrtelnému nebezpečí pomáhali těmto lidem v nebezpečné cestě za svobodou. Vedli je těžko prostupným terénem, snažili se je chránit před zraky mužů zákona, mírnili jejich strach z neznámého. A jedním z nejúspěšnějších převaděčů, který doháněl komunisty k nepříčetnosti, byl i Kilian Nowotny.

Pašerácké řemeslo

Zvěsti o legendárním pašerákovi, českém Němci ze šumavských Starých Hutí nedaleko Vimperka, jménem Josef Nowotny, se nesly z Čech až daleko na území Bavorska. Do pašeráctví, činnosti staré jako lidstvo samo, zasvěcoval od útlého věku i svého synka Kiliana. Ten přišel na svět za mrazivého prvního prosincového dne roku 1905 a už ve svých devíti letech po boku otce šlapal po šumavských cestách a poznával skrýše, kam lze v případně nouze ukrýt zboží nebo i sebe. Malý chlapec nadšeně přebíral znalosti a dovednosti svých předků a díky otcově trpělivosti si vybudoval výbornou fyzickou kondici, odolnost i bezkonkurenční znalost přírody a krajiny obou stranách Šumavy.

Po základní škole se vyučil řezníkem, avšak v řemesle nacházel pramálo uspokojení – nebavilo jej a vadila mu bolest, kterou zvířatům způsoboval. Oženil se, usadil se se svou ženou na šumavských Pláních a pašeráctvím přes hranici do Bavorska vylepšoval rodinný rozpočet.

Z Čech je vyhnali

Když i na Šumavu dolehla tíseň druhé světové války, musel v roce 1940 obléknout uniformu a narukovat k německému wehrmachtu. Jeho gramaticky upravené české jméno, poměrně dobrá znalost češtiny a oblíbenost u Čechů vzbuzovaly u nacistů úšklebky a značnou nedůvěru, zesměšňovali ho, jak se dalo. 

Po utichnutí války byla celá jeho rodina vystěhována z Čech, nový domov našla nedaleko hranic v bavorském Röhrnbachu. Zde si po pár měsících zřídil vlastní velkoobchod se dřevem, avšak pašerácká krev v jeho žilách se znovu divoce rozproudila. Do válkou zničeného Německa se pašovaly ve velkém cigarety a cigaretové papírky, šicí jehly, součástky k šicím strojům, sladidla, dámské střevíce, kartáče, nitě, hřebeny, koření, citrony, čokoládové bonbony, cukroví a zapalovače, v Čechách zase po odchodu americké armády přetrvával zájem žen o dámské punčochy nylonky, takzvané „najlonky“.

Četníky i příslušníky finanční stráže se snažil svést na špatnou stopy i svými krycími jmény – nechal si říkávat Franz, Sekáč nebo Dlouhý Hans. Zvláště poslední jmenovaná přezdívka je zajímavá tím, že ve skutečnosti byl Kilian spíše menší a silnější postavy, takže mátla ty, co ho neznali. Místní lidé jej pomáhali krýt. Pašeráci byli totiž takovými „bankami chudých“, často bezúročně půjčovali peníze těm, co potřebovali. 

Za tmy jako za světla

Hranice do Bavorska spolu s ním překročila i pověst, hovořící o něm jako o vůbec největším pašerákovi na bavorsko-české hranici. „Také o něm tvrdili, že zná na česko-bavorském území všechny cesty a některé natolik, že po nich dokáže za tmy kráčet stejně bezpečně jako za denního světla,“ vypráví spisovatel a právník Vilém Hrach, autor knihy Šumava… hranici přecházejte po půlnoci. A to byl také důvod, proč si jej v roce 1948 vybral pro své záměry čechoamerický plukovník Telecky, velitel americké CIC, tedy zpravodajské služby armády Spojených států. Dohodl se s ním na formě spolupráce při předávání a přebírání zpráv, převádění amerických tajných agentů do Československa, na pomoci emigrantům a také na finanční odměně za tuto práci.

V dobách svírání Československa rukama komunistické moci se stal i pašerákem toho nejcennějšího – lidské svobody. Za převádění si prý nebral žádné peníze, nechával na lidech, zda mu za to něco chtějí či mohou dát. Při přechodech přes hranice využíval své znalosti krajiny i svůj neobyčejný instinkt. Chodíval trasou, kterou Státní bezpečnost označovala jako kanál 54. Vedla z Vimperka přes Chalupskou slať, známé rašeliniště u Borových Lad, postupně až ke státní hranici v oblasti pramenů Vltavy.

Lidé si říkali, že „na Šumavě by se nenašel nikdo takový, kdo by se mu alespoň vyrovnal“. Při převádění agentů CIC i lidí utíkajících před režimem u sebe vždy nosil zbraň, avšak nikdy nikoho nezabil, nikdy nikoho nezranil. Byl spolehlivý a vysloužil si bezmeznou důvěru americké CIC i převáděných lidí. Jeho úspěchy ho záhy přivedly do hledáčku Státní bezpečnosti. 

Zpravodajské oddělení generálního štábu ministerstva národní obrany varovalo ministerstvo bezpečnosti zprávou: „…jako agent CIC pracuje proti ČSR Kilian Nowotny. Nowotny je sudetský Němec, který byl z ČSR v roce 1945 odsunut. V rámci spolupráce s CIC přechází jako agent do ČSR v prostoru Bučina – Bayer. Eisenstein, pravděpodobně. Finančně si stojí dobře.“ Příslušníci SNB, kteří hlídali hranice před vznikem pohraniční stráže, na něj však byli krátcí a vymlouvali se, že v šumavských mokřadech je Nowotny zkrátka nedostižný. 

Král Šumavy, hranice i cest

Nejodvážnější odhady hovoří až o 15 tisících lidí, jež Kilian Nowotny dokázal úspěšně převést k lepšímu životu. Jeho sláva neznala žádných hranic, šířila se od úst k ústům v Čechách i Německu. Češi o něm mluvili jako o králi Šumavy, Němci mu zase říkali Grenzenkönig, tedy král hranic. A Američané ho nazývali jako King of the Road, tedy král cesty nebo král silnice.

Pod rouškou tmy, v noci z 8. na 9. května roku 1950 se Kilian Nowotny vydal k hranicím se svým občasným komplicem, převaděčem a šumavským rodákem Otto Grabmüllerem, a dvěma českými emigranty, Bohuslavem Benešem a Rudolfem Veselým, kteří se měli na české straně setkat s dalšími zájemci o práci v odboji. U pramenů Vltavy „čáru“ skutečně úspěšně překročili a jako už Nowotny tolikrát před tím, i tentokrát bez sebemenšího zaváhání překonal i obávanou Chalupskou slať.

Sotva však skupinka mužů přebrodila koryto Teplé Vltavy na cestu k Františkovu, spustila se prudká střelba příslušníků tehdejšího sboru SNB, kteří už na ně čekali na nedaleké skále, nazývané jako Pivní hrnec. Dodnes není jasné, zda agenty někdo udal, nebo se o nich státní moc dozvěděla náhodou. 

Pašerácká lest ho zachránila

Do zad zasažený Kilian Nowotny se skácel k zemi a zůstal ležet. „Použil starý pašerácký trik, který mu zachránil krk,“ vypráví znalec Šumavy Emil Kintzl ve své knize Zmizelá Šumava. „Hlasitě naříkal bolestí. A předstíral, že se nemůže ani hnout. Hlídka jej tedy nechala ležet a pronásledovala zbylé tři muže, kteří se drápali do prudké lesní stráně.“ Jakmile setřásl pozornost nepřítele, z posledních sil se Nowotny doplazil zpět přes hranice do Bavorska. Ztratil ale příliš krve a kousek za hranicí zkolaboval. Nehybného a zakrváceného muže na silnici naštěstí brzy nalezla americká hlídka, převezla jej do vojenské nemocnice v bavorském Grafenau a zachránila mu tím život.

Jeho společníci však takové štěstí neměli. Esenbáci, lidové milice, psi, střelba, to vše postupně stahovalo smyčku. Grabmüller nakonec dovedl skupinku až k samotě Torfstich, k domu lesního dělníka Franze Pösla, stojícího v hlubokých lesích u Horské Kvildy. Občas zde s Nowotnym při svých přechodech přes hranice přespávali na seně.

Pösl ale nemohl neslyšet ten hon, který v okolních lesích propukl, a podal k smrti vyčerpaným mužům jen kus chleba a trochu vody, dovnitř je nevpustil. Utečenci museli tmou a mlhou dál a bylo jen otázkou času, než je jejich pronásledovatelé pochytají. A tak se i stalo. U soudu pak za vlastizradu a vyzvědačství padly tvrdé tresty. Bohuslav Beneš byl odsouzen k trestu smrti, popravili jej v červnu roku 1951 na Pankráci. Rudolf Veselý si vysloužil doživotí a Otto Grabmüller pětadvacet let za mřížemi. A nebyli jediní, komu se potrestání nevyhnulo.

A víckrát už sem nechoď

Ještě téže noci vtrhli do domu Franze Pösla esenbáci. Celou vyděšenou rodinu vytáhli z postelí, odvezli je a začali ničit vše, co jim přišlo pod ruku. „Druhý den tam šel bratr jako obvykle pro mléko. Když tam dorazil, strnul. Dům zdevastován, obyvatelé i zvířectvo pryč, v postelích ožralí esenbáci a vojáci. Nicméně jeden z nich mu na rozkaz nadřízeného ještě nějaké mléko přinesl. A vyprovodili ho se slovy: ,A víckrát už sem nechoď, tady už nic nebude!‘,“ vzpomíná na děsivé ráno Eduard Steun, který tehdy žil na Zlaté Studni nedaleko domu Franze Pösla.

Nebylo už ani kam chodit. Ve vyrabovaném stavení všechno dřevěné shořelo a dílo zkázy dokončil buldozer. „A tak kvůli skývě chleba, podané známým v noci oknem, zmizela ze světa samota Torfstich, jako by tu nikdy nestála,“ podotýká Kintzl. Lidé si vyprávěli, že „tu noc zemřela stará Šumava“.

Rodina Pöslů, včetně osmdesátileté matky Franze, byla deportována do Nových Hutí a sám Franz Pösl vyfasoval u soudu deset let žaláře. Po amnestii v roce 1953 se vrátil k rodině a jakožto nespolehlivý živel musel mít při práci blízko hranic u sebe ručitele. 

Kilian Nowotny už se od té hrozné noci do Čech nikdy nevrátil. I nadále však zůstal ve styku s československou emigrací a sama Státní bezpečnost na něj také nezapomněla. Ještě několik let ho v Bavorsku nechávala sledovat a údajně se pokusila na něj v roce 1957 spáchat atentát. Neúspěšně. 

Účty srovnali ve filmu 

Komunisté však nemohli jen tak připustit, že po šumavských lesích chodil a hranice státu přecházel agent, jehož ani s největším úsilím nedokázala nikdy polapit. Musela jeho jméno a skutky pošpinit a zašlapat do země, musela ukázat celé zemi, že státní moc je silnější než cokoliv jiného a kdokoliv se vzepře její vůli, bude poražen.

Na politickou objednávku se tak zrodil film s názvem Král Šumavy. Vycházel ze stejnojmenného románu spisovatele Rudolfa Kalčíka a díky dobrým hercům a skvělé režii Karla Kachyni si získal mnoho příznivců. Jenže scénář se nezakládal na pravdě. Když komunisté nedokázali lapit krále Šumavy ve skutečnosti, museli tak učinit alespoň na plátně. „Dobře jsem věděl, jak to tenkrát bylo, že jim utekl, věděla to určitě dobrá polovina sálu, bylo to veřejné tajemství,“ předkládá spisovatel David Jan Žák vzpomínky pamětníků na rok 1959, kdy se v československých biografech film objevil. Během jednoho školního promítání prý jeden z žáků vykřikl: „Stejně jste ho nedostali! Celý je to kravina! Ani Kiliána, ani Hasila!“ 

Propaganda jeho pověst nezničila

Zatímco ve filmu pohraničníci ve Kvildě oslavovali lapení legendárního převaděče, ve skutečnosti už král Šumavy kráčel životem po obyčejné cestě jako většina prostých lidí té doby. Žil v bavorském Waldkirchenu, věnoval se svému velkoobchodu se dřevem a jeho životní příběh se uzavřel 12. března roku 1977, kdy mu bylo 71 let. Historik Martin Tichý konstatuje: „Přestože se propaganda snažila o jiný obraz, tak králi Šumavy zůstali ti, kdo se snažili lidem pomoci odejít do svobodného světa.“

Památku statečných králů Šumavy od roku 2004 připomíná památník, právě v místě, kde přetínala Teplou Vltavu převaděčská stezka, kudy se Nowotny během svých přechodů přes hranice vydával. Základem památníku je žulový obelisk z řeky Vltavy, který nese česko–německý nápis. Jeho česká část hlásá: „Touto stezkou opouštěli svobodomyslní občané svou vlast po únoru 1948. Věnováno Čechům a Němcům, kteří je s nasazením života převáděli.“