Týdeník Fórum vyhlásil na sklonku roku 2022 anketu Perly Česka. Přes sto významných osobností hlasovalo pro nejpodařenější píseň, dům, knihu a film za třicet let existence samostatného státu. Vítězným snímkem se staly Hřebejkovy Pelíšky následované Zapomenutým světlem a „východním westernem“ Je třeba zabít Sekala. Pod oběma snímky je podepsaný režisér, který se v posledních letech rozhodl postavit filmařinu na druhou kolej. V rozhovoru otištěném v dubnovém čísle měsíčníku FORUM24+ jsme vzpomínali na okolnosti vzniku jeho nejproslulejších filmů a zároveň hledali důvody, proč se VLADIMÍR MICHÁLEK v padesáti letech vrátil na šest let do školy a začal se věnovat psychoterapii.  

Zde je ochutnávka:

Našel byste ve vaší filmografii dva filmy, mezi nimiž ve vás začala klíčit myšlenka opustit svět filmu a věnovat se něčemu jinému? 

Nechci říkat, že jsem odešel, protože jsem potom vedle terapeutické praxe nějaký čas točil s přestávkami dál, ale vzpomínám si na jeden moment. Když se na Nově rozjížděl televizní seriál Dáma a král, požádali mě, abych pomohl. Když jsem po určité době  viděl, za jakých podmínek mám pracovat, řekl jsem producentovi, že to už není filmařina, ale prosté vymývání mozků. Vzal to jako urážku. 

Čeho se to týkalo? 

Odvíjí se to od toho, když vám zadavatel vyměří na seriálový díl, který má padesát minut a je tam spousta akce, šest dnů. To jsou tak sebevražedné tvůrčí podmínky, že je to sama o sobě neúcta ke scénáři, který točíte, i k lidem, kteří do to ho s vámi jdou.  Musíte udělat milion kompromisů, snažíte se z toho vylhat profesionální rutinou, propojujete scény, abyste ušetřil čas,  ale tak to prostě nelze dělat. Bohužel, stala se z toho norma a běžná praxe. Dělat něco jenom proto, aby to nebylo vyloženě trapné, to člověka šíleně vyžírá zevnitř. A není to věc mého uměleckého ega. Já miluju lehké žánry, sitkomy, seriály , ale musí být dobře napsané, zahrané a natočené. Na všem se tu šetří a to je cesta do pekla. Tehdy mi došlo, že bude možná lepší dělat něco jiného. 

Takže to byla poslední kapka?

Ale možná ani ne. Upřímně, já byl vždycky tak trochu rozpolcený a na útěku. Není mi dobře ve světle reflektorů, které k filmu patří. Není to prostředí, kde chci být, nechci mít na baráku desku – zde žil… Asi mi chybí ten motor, že to světu ukážu. Nejvíc mě bavilo pracovat intimně s herci, možná jsem se na terapeutickou práci připravoval podvědomě vždycky. Vždyť když napsaným figurám vymýšlíte celý život, abyste mohl zachytit jednu jeho epizodu, neustále se pohybujete na území hluboké psychologie. Musíte jim rozumět vy i herci. Ti nejlepší z nich jsou na hranici bipolární poruchy, což je prokletí, protože se samozřejmě trápí a jsou zranitelní. Je těžké, aby dokázali změnit sebe do charakteru někoho cizího. A ještě těžší je se po natáčení vrátit zase zpátky k sobě.

Kdo za vámi na terapie chodí?

Hodně pracuju s traumaty, s depresemi, s vyhořením, s mezilidskými vztahy, ale taky s mladými lidmi, co v pubertě nakoupili covid a dnes je jim osmnáct, devatenáct. 

Hraje při terapii už efekt zpovědi?

Jistě, ale já nesmím zklamat důvěru. Klienti musí mít jistotu, že se ocitli v bezpečném prostředí. Zeptal jsem se Jana Roubala, skvělého terapeuta a ohromného odborníka, co se v něm odehrává, když k němu někdo přijde poprvé a začne vyprávět. Říkal, já se ti takhle nenápadně chytnu rukama pod židlí, mám pocit, že mi vlají vlasy, a v hlavě nemám nic, zero. Což je ideální. Nejhorší je rutina, předsudek, snaha klienta okamžitě někam zařadit. Gestalt, metoda, kterou jsem vystudoval, je založená na tom, že vyrazíme společně na cestu a přijdeme na to. Před lety jsem měl movitého klienta, a ten mi pořád opakoval: Já mám pocit, že sedím na nádraží, ujel mi šinkanzen a bojím se, že další už nepřijede. Tak jsem se ho zeptal, jestli nebyl někdy zvědavý, jak to vypadá za nádražím. Byl jste se tam podívat? To mě nikdy nenapadlo, přiznal se. Abych to zkrátil. Po čtyřiceti letech si najednou vzpomněl, že má vystudovanou konzervatoř na kytaru, obvolal staré kámoše a založili si kapelu. Načež za mnou přišel a prohlásil,  že svět je úplně v pořádku. 

Že ho to nenapadlo dřív. 

Máme zvláštní dar tunelového vidění. Kolikrát nevěřím, jaké samozřejmosti a vzpomínky umíme vytěsnit. Přitom stačí pootočit hlavu. To je, jako kdybyste řekl Babišovi, hele, Andreji, s tou politikou a Agrofertem to byl omyl, ty přece strašně rád jezdíš nahý na koni. A on by na něm odjel a už by se nikdy nevrátil.