Kdyby nikdy jindy, tak po loňské zkušenosti ruské invaze na Ukrajinu by člověk od evropského lídra čekal, že bude zhruba rozumět ceně ekonomické nezávislosti na diktaturách a jiných vyděračských režimech. Kdyby nikdy jindy, tak by dokonce i od Emmanuela Macrona, čekal přece jen něco jiného, než že bude potěšeně bok po boku s čínským diktátorem sledovat vojenskou přehlídku Čínské lidově osvobozenecké armády – a to ve chvíli, kdy čínské lodě brousí kolem tchajwanských výsostných vod, čínské vedení otevřeně chrastí zbraněmi a nepokrytě vykládá světu o svých záměrech „přes úžinu“. Čekal by marně.

Vezměme to popořadě. Nejprve jel v listopadu políbit Si Ťin-pchingův prsten Olaf Scholz se suitou obvyklých podezřelých: nejvyšších manažerů firem BASF, Volkswagen a BMW. Za zády s byznysmeny natlakovanými touhou po investicích, rozmlouval německý kancléř s nejvyššími čínskými představiteli o nutnosti úzké spolupráce v časech změn a chao­su a žádal je, aby uplatnili svůj vliv na Vladimira Putina a přiměli ho ke stažení ruských vojsk z Ukrajiny. Na sklonku března, pár dní po Si ­Ťin-pchingově návštěvě Moskvy, jež stvrdila fatální závislost Ruska na Číně a také čínskou neochotu jakkoli účinně přispět ke zlepšení „situace“ na Ukrajině, navštívil Peking španělský premiér Pedro Sanchez. Mluvil o tom, že by se Si měl setkat s prezidentem Zelenským, jehož plán na konec války Sanchez podporuje. Druhým dechem pak hovořil o nutnosti najít „lepší rovnováhu v hospodářských a obchodních vztazích obou zemí [Španělska a Číny]“.

Zatím poslední v této řadě je shora jmenovaný francouzský prezident Emmanuel Macron. Jeho mírová delegace byla vedená záměrem pohnout čínského generálního tajemníka „osobním kouzlem“ ke správnému postoji k ruské invazi na Ukrajinu, když už to tedy loni nevyšlo s Vladimirem Putinem. K dokreslení evropské váhy své cesty si na jeden den vypůjčil Ursulu von der Leyenovou, aby z ní vzápětí udělal chudou příbuznou celé akce (neúčastnila se většiny schůzek ani se jí nedostalo náležitostí státní návštěvy).

Francouzská výprava zahrnovala krom ministrů financí a zahraničních věcí také vrcholné figury tamního byznysu: zástupci společností EDF, Alstom, Veolia i Airbus…