V politice, stejně jako ve volné přírodě, platí jednoduchá pravidla. Jedno z nich je, že každý uvolněný prostor je okamžitě zabrán jiným jedincem, než byl ten, který místo užíval předtím. V Evropě jedna taková výměna právě probíhá. Ačkoliv se nás bezprostředně týká, neděláme nic.
Před našima očima a s asertivitou vydávanou za šarm, se v Evropě klube nový vůdce. Zatím samozvaný. Pokud se neukáže opravdová konkurence, bude brzy i obecně respektovaný. Jmenuje se Emmanuel Macron. Pokouší se sám sebe prodávat jako tu lepší polovinu německo-francouzského motoru EU. Podle mého soudu by nebylo dobře zrovna Emmanuelu Macronovi naplnění jeho ambicí umožnit.
Svými výstupy od Evropské rady v říjnu (zmrazení evropských nadějí několika balkánských zemí nejméně na půl roku) přes okázalé „europrezidentské“ vystupování při bilaterální státní návštěvě Číny až po interview pro The Economist dokazuje, že by nebyl dobrou volbou do těžkých časů. Rozhodně ne pro země naší váhy.
Na říjnové Evropské radě byl jediný proti unijní budoucnosti několika států, ale tvrdí, že se jiné země za něj schovávají. To se snadno řekne, ale těžko dokazuje. V Číně vystupoval pod vlajkou EU a jednal jako „evropský prezident“. Aspoň podle zpráv zveřejněných na portálu Politico. V interview pro Economist prohlásil, že je NATO ve stavu mozkové smrti, a Bosnu a Hercegovinu (BaH) označil za „tikající časovanou bombu“.
Jediný, kdo jeho slova prohlásil za pravdivá, byl srbský člen vedení BaH Milorad Dodik. Macron si za svůj výrok vysloužil hněvivou reakci včetně tvrzení, že z BaH odešlo na Blízký východ „asi 300 občanů, hlavně ženy a děti“, zatímco z Francie to bylo „více než 1900“. Sice to není zrovna validní argument proti Macronovu tvrzení, ale má svou váhu. Hlavně ale – pokud je BaH skutečně „tikající bombou“ – podobné výroky nevedou k uklidnění, ale spíš k rozjitření emocí v už tak křehké situaci. Jako kdyby ve Francii nevěděli, kdo, proč a proti komu se angažuje v BaH, od vcelku přijatelného Turecka po zcela nepřijatelné íránské nadace. Je nějaká země EU, která pomáhá v BaH s antipropagandou? Co třeba Francie se svými zkušenostmi?
Výrokem o „mozkové smrti“ NATO pobavil a velice potěšil Rusko a Čínu. Rusko už podruhé, protože pro ně jsou Srbsko, Černá Hora a Severní Makedonie zájmovými teritorii. Dá se souhlasit s tím, že v poslední době, mimo jiné v důsledku dění na americké politické scéně, ztrácí NATO na razanci. S jeho „mozkovou smrtí“ to sice nebude tak horké, ale určitá krize vůdcovství se projevuje i v alianci. Také bych rád věděl, co jakožto jaderná velmoc a jako člen NATO udělala Francie pro to, aby NATO neutrpělo „mozkovou smrt“?
Jaká je v EU alternativa k Macronovi a jeho vůdcovským ambicím? Živným roztokem se pro něj stala současná nepřehledná situace: nezvládnutý brexit, blízký konec politické kariéry Angely Merkelové, hlučný narcis na druhé straně Atlantiku a absence schopného vůdce ve zbytku Evropy. K tomu připočtěme vášně kolem migrace, ochotně živené populisty, a „spravedlivé“ panikáře bojující za naše lepší příští, ať už se nám to „příští“ líbí nebo ne.
Po – stále jen pravděpodobném – odchodu Velké Británie z EU by ze silné a vcelku vyvážené trojky zbyl tandem Berlín-Paříž. S tím se nejen dá žít, to je dokonce dobrý tandem. Zato každá z obou zemí sama o sobě není ani polovinou tandemu. Je v našem zájmu, aby tandem zůstal zachován. Jinými slovy nová šéfka CDU Annegret Krampová-Karrenbauerová (AKK) bude potřebovat naši podporu. Zatím působí poněkud matně.
Při dnešním naladění rozhodujících politických sil na západě Evropy se s úspěchem dá předpokládat jejich střet s opačně naladěnou východní částí Evropy. Do toho budou povykovat státy na jihu, stíhané následky všemožných katastrof a tragédií v Africe a na Blízkém východě. Velká Británie odejde, vděčná za to, že v poslední chvíli vyklouzla ze smyčky.
Německé vyšilování na „ekologické frontě“ se dá ubrzdit a rozumně korigovat jen v rámci EU. Nikdo neví, jestli AKK dokáže německý ledoborec ukormidlovat, ale nikdo také nemůže pochybovat o oddanosti Němců evropské ideji. To je síla a energie, kterou bychom měli podporovat a o kterou bychom se měli opírat.
K mému překvapení se zdá, že dobrým kandidátem na skutečně vůdčí roli v Evropě je šéfka nové Evropské komise Ursula von der Leyenová. Velice nadějně v tomto směru působily její výroky na akci CDU v pátek v Berlíně.
Jakožto předsedkyně EK mluvila o Evropě a k Evropě. Vyzvala Evropu, tedy i nás, abychom se „naučili řeč moci“. Evropa je žádaný partner pro všechny, ale svou sílu a váhu používá jen liknavě a nedostatečně. Země jako Čína (předsedkyně EK volá po tvrdším postoji k ní), Rusko, USA, nejmenovaný Írán nebo Turecko se prostě musí naučit Evropu respektovat. Proto se kriticky vyjádřila o „soft power“ (měkké síle, která v evropském pojetí atrofovala v bezhlavé rozhazování peněz) a vyzdvihla „power“, sílu. Něco za něco a nic zadarmo. Dobře si uvědomuje, že měkký a usměvavě vstřícný postoj nepomáhá nikomu a ničemu.
Evropa může takovou politiku provádět jedině tehdy, když bude vnitřně pevná a navenek jasně čitelná. S Macronem v čele nebude ani jedno. S německo-francouzským tandemem v čele taková být může. Von der Leyenová se může ukázat jako silná osobnost, schopná ukočírovat i slepenec vlád evropských zemí.
Pokud k tomu směřuje, bude potřebovat spojence a z jejich domácích a evropských zájmů udělat i zájmy německé. Nevěřím, že by se třeba naše domácí a evropské zájmy mohly stát i zájmy francouzskými.
Jsem velice zvědav, co se bude dít dál. Co na to budou říkat Češi? Jak se k věci postaví česká vláda? Místo Macrona by náš premiér už měl mít „v mobilu“ paní von der Leyenovou. I s tím rizikem, že u nás začne povykovat antiunijní scéna, potrefená duchem slovanského bratrství a sobeckého probuzeneckého vlastenectví.
