RECENZE / Kdo tu dobu zažil, ví, o čem mluvím. V osmdesátkách se nad republikou jako černá můra vznášely stíny dvou sériových vrahů, jejichž zločiny se probíraly po hospodách, a vzhledem k tomu, jak skoupý byl tehdejší režim na poskytování informací vlastním občanům, fámy se šířily pekelnou rychlostí. Ladislav Hojer, přezdívaný „Kanibal“, a spartakiádní vrah Jiří Straka. Oba mají společného jmenovatele. Se svým vyšetřovacím týmem je chytil tehdejší šéf pražské mordparty Jiří Markovič.

Bohužel, legenda české kriminalistiky se už nedožila pocty, kterou jí uchystala placená platforma Voyo seriálem Metoda Markovič: Hojer. Zemřela předloni v říjnu. Přesto mám zato, že by byl kriminalista se svou televizní podobou spokojený. Alespoň soudě podle prvních dvou dílů, jež jsem měl možnost vidět, odvedl mladý režisér Pavel Soukup během Markovičova portrétování výtečnou práci, která vzbudí mimořádný ohlas.

A nejde jenom o to, že český divák miluje retro, i když zašedlé kulisy pozdního socialismu žádnou velkou nostalgii bezpečně nerozpoutají. Vždyť pokud „Láďa“, jak jej během výslechů důvěrně oslovuje Markovič, vypráví, jak si vařil genitál své čtvrté oběti, je to jenom čistý horor. Naopak, lidství vnáší do příběhu policista, jakkoli je podmíněno jistou „vyčůraností“ a uměním psychologie, s níž se dostává Hojerovi po zatčení pod kůži.

Kriminalisté, kteří mají blíž k úředníkům než k akčním hrdinům (a to má český divák taky rád, vzpomeňme si na Případy 1. oddělení), jsou většinu času zahaleni oblakem dýmu ze svých cigaret, ani to však nezastře sugestivní obraz a suverénní filmařinu. Vynalézavé kompozice kamery často rafinovaně odhalují scénu od detailu po celek, čímž vypravěč udržuje napětí. Rovněž zblízka snímané tváře herců fungují dokonale, mimo jiné proto, že režisér měl, co se týče castingu, opravdu šťastnou ruku.

Dále čtěte

Ve světě plném hrozeb potřebujeme silná média. Podpořte FORUM 24

Deník FORUM 24 vznikl jako Svobodné fórum v únoru 2015, aby se přidal mezi ty, kteří chtěli Českou republiku bránit…

Minimalistickému Petru Lněničkovi jako Markovičovi dobře sekundují jeho kolegové, Václav Neužil a Adam Mišík, zejména pak druhému dílu však kraluje Petr Uhlík jako Hojer. Všiml jsem si jej už v seriálu Adikts, kde naprosto ovládl hrací pole postavou nevyrovnaného studenta adiktologie a horlivého experimentátora s drogami. Scény Hojer vs. Markovič, to je ve výslechové místnosti koncert pro dva hlasy. Hlas politováníhodného kluka, který bezelstně vypráví o svých strašných zvěrstvech, a hlas klidné síly, která kontrolovaně směřuje k cíli. K usvědčení.

Scénář (Jaroslav Hruška) je nejsilnější v místech vyšetřování. Dobře je napsané i rodinné zázemí vyšetřovatele, méně pak vedlejší postavy. Náčelník Davida Prachaře se ocitá v zajetí nepřekvapivého klišé (chlast a buzerace), to samé platí pro scény u kulečníku, kde snažení policistů komentuje hlas lidu, konkrétně zestárlý Roman Skamene. Opět, figurka, od níž se policisté nikam neodrážejí.

Celkově ale Metoda Markovič funguje. Kromě vraha odhalila zajímavého mladého režiséra a výtečné, neokoukané herce.