Podle srpnových průzkumů se hnutí ANO stále drží mezi 25 a 30 procenty, komunisté jsou zhruba na polovině, roste také další ze stran s nedemokratickými tendencemi, a sice Okamurova SPD, která už má kolem 6 %. Pomineme-li z těchto tří kontroverzních subjektů KSČM, kterou lidé povětšinou volí z konzervativních pohnutek, ANO i SPD za nárůst své popularity vděčí prakticky jedinému – svým čelním představitelům a jejich psychologickému stylu vyjadřování.

Zajímat se o politické dění není pro občany povinnost. Volební právo mají všichni, bez ohledu na své zájmy. Vždyť to je primární motiv už samotné podstaty demokratického zřízení. A rozhodně nelze nutit občany do toho, aby se o politiku zajímali. Ale to, že se o ni řada z nich – možná většina – vůbec nezajímá, má i svá úskalí, a to právě při volbách. Protože voleb se neúčastní jen ti, kteří politice rozumí, ale i ti, kteří o ni jinak nejeví zájem. To jsou voliči, pro něž často spíš než rozum rozhodují emoce.

A podobně jako u médií, kde emoce častěji a intenzivněji vzbuzuje bulvár namísto seriózního zpravodajství, tak i v politice existují jisté proudy kopírující odlišnosti mezi zábavní a vážnou novinařinou. A nemusí člověk chodit daleko a ani se o politiku nějak zvlášť zajímat, aby je vnímal a rozlišil; příkladem budiž verbální projevy politiků. Podíváme-li se na rozhovory kupříkladu s premiérem Bohuslavem Sobotkou a někdejším ministrem financí Andrejem Babišem, rozdíl je propastný. Sobotka se profiluje jako exaktní a seriózní, chtělo by se říct přímo strojový racionální rétorik, Babiš naopak sází na silné emoce a proobčansky a antielitářsky laděnou – tedy populistickou – interpretaci. Podobně jako Okamura.

A tady nastává problém s voliči bez názoru. Volič bez názoru není žádný kategorický soud a ani neříká nic o intelektuálních kvalitách tohoto druhu voličů. Ale jsou to vpravdě voliči, kteří volí instinktivně, často bez rozmyslu, voliči, na něž racionální argumentace příliš neplatí; přesně ten typ voličů, kterému je jedno, kolik se objeví skandálů, kauz nebo nahrávek na jejich oblíbeného politika. Budou ho volit tak jako tak, protože se rozhodují na základě emocí. A emoce hrají pro Babiše i Okamuru. Oba se profilují jako zástupci většinové „dělnické třídy“, vymezují se proti elitám a sází na únavu občanů z tradičního establishmentu. Jsou zkrátka více občany, než politiky. Nebo se tak aspoň prezentují.

S voliči, kterým se toto populistické PR zamlouvá, nelze bojovat, protože v demokracii nelze komukoliv upírat – a ani bychom o to nestáli – právo volit. Rozhodně by nebylo demokratické ani správné stanovovat kritéria, která musí občan splnit, aby měl právo volit, jako třeba psychotesty či vědomostní testy, o nichž se sem tam jako o potenciálním kritériu mluví. Ale zkrátka je nutné vypořádat se s tím, že ta emocionální část voličstva je zároveň částí většinovou, a tak za republiku ve volbách obvykle nerozhodují racionální argumenty, ale emoce. A manipulovat s občany emocemi je mnohem snazší, než je přesvědčovat argumenty.

I to jsou důvody, proč s průzkumy v posledních měsících nehnulo prakticky nic. Ani nahrávky, které poukazují na nekalé politické i podnikatelské metody Andreje Babiše, ani dotační podvod rozsahu Čapího hnízda. Poslední průzkumy ze srpna, v nichž má hnutí ANO 26,5 %, sice proběhly z větší části ještě před medializací vyvrcholení kauzy Čapí hnízdo, kdy policie požádala sněmovnu o vydání Babiše k trestnímu stíhání, ale i tak nelze očekávat, že se preference do voleb nějak zásadně změní. Je to totiž kauza rozumového charakteru. A na rozumových argumentech emocionální voliči nelpí. Chtějí mesiáše. I s chybami. A to je pro některé Andrej Babiš, pro jiné Tomio Okamura.