Má Katalánsko vůbec naději někdy dosáhnout samostatnosti, jak si to zřejmě přeje nezanedbatelná část jeho obyvatel? I kdyby referendum proběhlo náležitým způsobem, tedy hlavně kdyby se jej zúčastnili i odpůrci osamostatnění a zastánci samostatnosti přitom zvítězili, šlo by hned vzápětí vyhlásit samostatnost, jak o to usiloval předseda katalánské vlády Puigdemont?

Odpověď na tyto otázky není zdaleka tak jednoduchá, jak se to asi jeví svobodychtivým Kataláncům. Samostatnost totiž není jen výsledkem touhy národa po sebeurčení. Nové státy nevznikají v mezinárodně právním vakuu, ale na fyzické mapě světa, obklopeny ze všech stran jinými státy, s nimiž chtíce nechtíce budou mít nějaké vztahy – tím intenzivnější, čím jsou tyto státy geograficky bližší a mocnější.

V případě Katalánska je to samozřejmě především Španělsko, které by se poprvé po staletích ocitlo v nových hranicích. Ale ze všeho nejvíc by byla důležitá úprava vztahů s významnými mezinárodními organizacemi, jichž je současné Španělsko členem, v prvé řadě EU. Proberme si to teď popořádku.

Základní podmínkou pro oddělení Katalánska od Španělska by byl jeho souhlas. Snad ani není třeba zdůrazňovat, že ten je naprosto nepravděpodobný. Ale i kdyby se jej – čistě teoreticky – podařilo dosáhnout, bylo by nutné zajistit vznik nových právních poměrů v příštím samostatném Katalánsku. Tedy právní sukcesi. Asi nejlehčí by pro katalánské právníky bylo sepsat novou ústavu. Ta by ovšem musela umožnit, aby zpočátku v Katalánsku přiměřeně platily zákony španělského království. Šlo by tedy o proces, který si ještě většina z nás pamatuje z doby dělení Československa. Větší problémy než v našem případě by ale asi nastaly při dělení majetku; nezapomeňme, že v našem případě byla dobrá vůle na obou stranách, to ale v případě Španělska není pravděpodobné. Ale i kdyby se i to podařilo, největší balík problémů by vyvstal z toho, že Španělsko je členem Evropské unie.

Chtějí Katalánci zůstat v EU? Asi ano, ale v případě jak kladné, tak záporné odpovědi na tuto otázku vystává problém úpravy vztahů s unií. Vycházejme z pravděpodobnější varianty, že Katalánsko bude chtít zůstat členem. Ihned se vynořují otázky: bude muset Katalánsko znovu požádat o členství jako nový stát? Nebo bude možné jen jaksi odvodit jeho členství z členství Španělska? Smlouva o Evropské unii není obyčejnou smlouvou dle mezinárodního práva. Je podkladem pro vznik evropského práva, které platí v členských státech jak přímo (nařízení), tak nepřímo (směrnice), tedy tak, že musí být promítnuto do práva členských zemí.

Šlo by evropské právo implementovat do katalánského jen tak, jakoby mávnutím proutkem? Nebo by to byl složitý proces, kdy by se musela probírat jedna směrnice a jedno nařízení po druhém? Vznik nového státu „uvnitř EU“ by tedy byl úplně novou zkušeností, se kterou se dělení Československa před vstupem a dokonce ještě před zahájením vyjednávání o vstupu do EU nedá srovnávat. O eventualitě, že by Katalánsko nechtělo být v EU, raději ani neuvažujme. To by pravděpodobně znamenalo intenzivní odpor naprosté většiny členských států a pro budoucnost unie by to bylo katastrofální znamení.

Vraťme se ale k mezinárodně politickým souvislostem. Asi posledním nově vzniklým státem, kterému se dostalo všeobecného uznání a je členem OSN, je Jižní Súdán. Jaké byly podmínky pro jeho vznik? Obyvatelstvo úplně odlišné od zbytku Súdánu: černí Afričané, vyznávající animismus nebo křesťanství, kdežto větší, severnější části Súdánu obývají Arabové, vyznávající islám. Výsledkem bylo několik vleklých občanských válek, které nevedly k žádnému jasnému řešení. Teprve v roce 2005 získal Jižní Súdán autonomii s příslibem uspořádání referenda o samostatnosti. To se konalo v roce 2011 a drtivě v něm zvítězili zastánci samostatnosti.

Tedy referendum jako v Katalánsku? Ano, a dokonce nešlo ani o národní sebeurčení – v této odlehlé zemi žije několik nesourodých národnostních skupin a státní hranice tam, jako skoro v celé Africe, rýsovaly koloniání mocnosti. Dělítko tedy šlo spíše po hranici mezi arabsko-islámským světem a černou Afrikou. Všimněme si: po vleklých povstáních a válkách centrální vláda v Chartúmu – také pod tlakem mezinárodního společenství – ustoupila a připustila, že by se jih mohl osamostatnit. Tedy první a podstatná podmínka splněna!

Druhou podmínkou bylo, aby vůli po samostatnosti prokázal lid. Jakkoli se to v podmínkách jedné z nejodlehlejších oblastí Afriky zdá neuvěřitelné, referendum v lednu 2011 za účasti zahraničních pozorovatelů sice s mnoha zádrheli, ale nakonec úspěšně proběhlo a drtivá většina (99 %!) hlasujících se v něm vyjádřila pro samostatnost. Důležité je i to, že zastáncům samostatnosti se podařilo zajistit mimořádně vysokou účast populace, takže nikdo nemohl tvrdit, že se jej zúčastnili jen zastánci samostatnosti, kdežto odpůrci zůstali doma. Kuriozitou je, že v některých obvodech musely být dokonce výsledky anulovány, protože volební účast tam přesáhla 100 %. Zástupci budoucího státu byli ovšem aktivní i na mezinárodní frontě. Jezdili po světě, hlavně ovšem po Africe, navštěvovali představitele vlád i zastupitelské úřady dalších zemí a vysvětlovali svou věc. To bylo důležité proto, aby se nový stát neocitl v mezinárodní izolaci. Byl většinou států uznán a získal členství v OSN.

Vraťme se teď do Katalánska a srovnejme dvě zdánlivě nesrovnatelná referenda. Referendum v Katalánsku proběhlo navzdory naprostému nesouhlasu španělské vlády. První předpoklad úspěchu tak nebyl splněn a také naděje, že by se za tohoto stavu dostalo separatistům podpory alespoň zvenčí, je nulová. Podporu zvenčí by snad mohli očekávat (jako i v případě Jižního Súdánu), kdyby současný stav byl neudržitelný, protože menšina je utlačována, dochází ke krvavým násilnostem a trvá to mnoho let. Nic takového se ovšem o postavení Katalánska v rámci Španěského království nedá říci. Za druhé, volební účast byla jen 43 % a odpůrci odtržení tak mohli snadno argumentovat, že oni se této protiústavní akce samozřejmě neúčastnili, takže hlasovali jen zastánci samostatnosti. To ostatně odpůrci dali najevo i svými demonstracemi, jichž se zúčastnilo nezanedbatelné množství lidí.

Za této situace je velmi odvážné tvrdit, že většina Katalánců si samostatnost přeje. A konečně se katalánským separatistům nepodařilo získat žádnou významnou podporu ani uvnitř EU, ani mimo ni. Nezdá se, že by nejací katalánští emisaři jezdili jako před několika lety jižní Súdánci po světě a vysvětlovali svou věc. Ostatně museli by vědět, že by stěží kde získali nějakou významnější podporu. Takže i kdyby separatističtí vůdci měli nějakou představu o budoucím postavení Katalánska v rámci Evropské unie a jeho právním rámci, nemají žádnou naději, že se ji podaří naplnit.

Takže kudy z toho ven? Regionální volby, které budou v prosinci, mohou hodně napovědět. Je docela pravděpodobné, že strany podporující nezávislost Katalánska ve volbách zvítězí. Teď bude záležet na nich, jestli zopakují hrubou chybu z října a budou chtít zbrkle vyhlásit nezávislost na Španělsku, nebo výsledku využijí k tomu, aby zvýšli tlak na vyšší stupeň autonomie, než který mají teď. Je otázka, jestli madridská vláda má ještě vůbec kam ustupovat. V každém případě by separatisté, i v zájmu katalánského lidu, měli pochopit, že snaha po úplné samostatnosti je marná. Tolik autonomie, jako mají teď, nikdy neměli, a zejména to platí o dobách Frankovy diktatury, kdy nesměli katalánsky ani promluvit. Je jasné, že uklidnění situace v Katalánsku bude ještě běh na dlouhou trať.

Poučení z vývoje ve Španělsku plyne i pro nás. Vidíme, k jak složité situaci vede neuvážené použití takzvané přímé demokracie, kdy se široké vrstvy obyvatelstva dají zlákat neuskutečnitelnou vidinou, aniž by byly schopny dohlédnout všech důsledků svého jednání. Jiným příkladem zase z jiného koutu světa bylo jen před pár týdny referendum o samostatnosti Kurdů v Iráku. Okamžitě zasáhla irácká armáda. Konečně třetí příklad je britské referedum o vystoupení z EU. Teprve teď začíná být i jeho zastáncům jasné, jaké potíže tím na Británii přivolali. I když brexit a katalánská samostatnost jsou hodně odlišné věci, referenda o nich měla a mají neblahé důsledky pro celou Evropskou unii.