Sánchezovo prohlášení o možné rezignaci přišlo minulý týden jako blesk z čistého nebe. FOTO: Arne Müseler / Wikimedia Commons / CC BY-SA 3.0 de
FOTO: Arne Müseler / Wikimedia Commons / CC BY-SA 3.0 de
KOMENTÁŘ / Španělsko se na několik dní propadlo do zcela nečekané politické krize. Socialistický premiér Pedro Sánchez, který zemi vede v čele křehké koalice jen díky dohodě s katalánskými a baskickými separatisty, totiž ve středu 24. dubna emotivně ohlásil, že zvažuje rezignaci. Důvodem mělo být zahájení předběžného vyšetřování jeho manželky, která čelí podezření z ovlivňování státních zakázek ve prospěch vybraných společností.
Sánchez zkritizoval soudy i média, vyšetřování označil za zpolitizované a zrušil na několik dní veškerou agendu, údajně aby mohl přemýšlet o odstoupení. Rezignace se ale nakonec nekonala: předseda vlády v pondělí oznámil, že zůstává ve funkci a nechystá se ani parlament požádat o důvěru, jak se široce očekávalo. Nabízí se tak otázka, zdali šlo v případě možného opuštění premiérského křesla skutečně o vážně míněný úmysl, nebo jen o další tah mimořádně protřelého politika, který měl zlepšit pozici socialistů před blížícími se evropskými a regionálními volbami.
Premiér, který neodstoupil
Sánchezovo prohlášení o možné rezignaci přišlo minulý týden jako blesk z čistého nebe – uprostřed složité snahy o schválení rozpočtu s těsnou menšinou, kterou vláda disponuje v parlamentu, a jen několik dní po neúspěchu ve volbách v Baskicku. V těch skončila premiérova Socialistická strana (PSOE) opět až na třetím místě, a navíc s obrovským odstupem za dvěma nacionalistickými uskupeními, z nichž jedno dokonce požaduje baskickou nezávislost.
Za těchto okolností vystoupil premiér na tiskové konferenci s ohlášením, že zvažuje odstoupení z důvodu zahájení předběžného vyšetřování jeho manželky, Begoñi Gómezové. K tomu přistoupil madridský soud na základě trestního oznámení, které podala skupina známá jako Manos Limpias („čisté ruce“) – formálně odborová organizace, jež se ale od svého založení v roce 1995 zabývá žalobami na politiky. Podle jejího tvrzení, které se zakládá primárně na novinových článcích, se měla premiérova manželka dopustit ovlivňování státních zakázek ve prospěch společností, se kterými ji spojovaly osobní i profesionální vazby – především se pak měla osobně zasadit o státní záchranu letecké společnosti Air Europa v době covidové pandemie.
Ačkoli se organizace Manos Limpia soustředí povětšinou na protikorupční kauzy, kvůli svým kontaktům a zacílení na levicové politiky bývá obviňována z motivace krajně pravicovou ideologií. K tomuto podezření významně přispívá samotná osobnost zakladatele Miguela Bernarda, který býval předsedou frankistické strany Národní fronta (FN) a v roce 2011 byl Frankovou nadací vyznamenán za „služby při obraně ideálů národního hnutí“.
Vůči obviněním vznešeným proti Gómezové proto panovala ve velké části španělské společnosti skepse a samotní státní zástupci vzápětí soud požádali o to, aby vyšetřování zastavil. Sánchez ale zareagoval zvláště emotivně, když zveřejnil osobní dopis, ve kterém se vyznal ze své manželské lásky a tvrdě se opřel do svých odpůrců. „Nestydím se za to, že jsem muž, který hluboce miluje svou ženu, jež je den za dnem obětí očerňování,“ napsal premiér, který kauzu označil za „bezprecedentní útok“ a cílenou operaci za účelem přinutit jej k odchodu z politické funkce.
Sánchezovo vystoupení, a zvláště slova o možné rezignaci, na španělské politické scéně spustila sérii protichůdných reakcí. Zatímco premiérova PSOE (včetně jeho prominentních vnitrostranických kritiků) se sjednotila za Sánchezem a v Madridu se uskutečnila několikatisícová demonstrace na jeho podporu, pravicová opozice si celé vystoupení vyložila jako politický tah. „Apeluji na občany, aby se nenechali obalamutit,“ žádal veřejnost Alberto Núñez Feijóo, lídr Lidové strany (PP), která sice loni zvítězila v předčasných volbách, nedokázala ale v roztříštěném parlamentu najít potřebnou většinu. „Španělsko nemá žádný problém. Ten, kdo čelí soudním problémům, je Sánchez, jeho strana, kruh jeho nejbližších. Tak ať si ho vyřeší.“
Španělský premiér nakonec v pondělí 29. dubna oznámil, že se žádné odstoupení konat nebude – a nepožádal dokonce ani o důvěru, jak očekávali mnozí analytici a vyzývali jej k tomu i jeho političtí partneři. „Očerňovací kampaň proti mně a mojí rodině nepřestane. Ale můžeme to zvládnout,“ prohlásil. „Na prvním místě chceme poděkovat za projevy solidarity, které jsme obdrželi ze všech možných stran.“
Sánchez také vyzval k jinému stylu vedení politiky, který by se obešel bez osobních útoků. „Až příliš dlouho jsme podobným špinavostem dovolili narušovat náš politický a veřejný život s pomocí toxických metod, které byly ještě před několika lety nepředstavitelné,“ postěžoval si. „Je tohle opravdu Španělsko, které chceme?“
Vítěz v roli oběti
Krátká epizoda s možnou rezignací vzbudila prakticky okamžitě vášnivé diskuze o tom, nakolik bylo její zvažování autentické. Obhájci postoje, že Sánchez skutečně uvažoval o odstoupení, argumentují extrémní politickou polarizací, ke které Španělsko v posledních letech došlo. Osobní výpady nejen proti politikům, ale i jejich rodinám, jsou v zemi stále častější – a stejně tak extrémně konfliktní slovník. Pravicová opozice například rutinně obviňuje premiéra ze snahy přeměnit demokratický režim v diktaturu a nedávnou dohodu s katalánskými separatisty o amnestii označuje za „puč“. Levice oplácí podobnou kartou – třeba právě o kauze premiérovy manželky mluví socialističtí představitelé jako o „pokusu o převrat“.
Vedle vyhrocené atmosféry analytici upozorňují i na obecné komplikace, se kterými se musí Sánchezova složitě sestavovaná vláda potýkat. Premiér řeší už tak složitou spolupráci s radikální levicí přímo ve vládě, a navíc musí každý zákon těžce vyjednávat právě s nacionalistickými a separatistickými stranami v parlamentu. To se projevilo například v neschopnosti dohodnout rozpočet na letošní rok a stejně náročné bude i schvalování na rok příští.
Pedro Sánchez je ale na druhou stranu mimořádně protřelý politik, který je připravený riskovat – mnozí proto vidí jeho neuskutečněnou rezignaci spíše jako další nečekaný tah, kterým během velmi krátké doby dosáhl hned několika významných úspěchů. V první řadě se mu podařilo zaskočit opozici a odebrat jí iniciativu ve chvíli, kdy se útoky soustředily na premiéra a jeho vládu třeba právě kvůli kontroverzní amnestii. Sánchezova PSOE dlouho výrazně zaostávala v preferencích za lidovci, v posledních dnech však znovu vyskočila do jejich čela, což značí, že se za „ohroženým“ premiérem sjednotili zklamání vládní voliči.
To je pro Sáncheze extrémně důležité, protože má za sebou neúspěch v galicijských a baskických regionálních volbách, a naopak před sebou hned dvě důležitá hlasování: volby v Katalánsku a do Evropského parlamentu. Katalánské volby se mimochodem uskuteční už 12. května a průzkumy momentálně předpovídají, že socialisté mají naději udržet si pozici nejsilnější strany před nacionalisticky a separatisticky orientovanými konkurenty – a možná dokonce sestavit vládu.
„Myslím, že skutečným účelem bylo posílení jeho pozice,“ domnívá se Astrid Barrio Lópezová, politoložka z Valencijské univerzity. „Víme, že je Sánchez velmi pragmatický člověk a neváhá podobných situací využít ve svůj prospěch. Podle mě se proto snaží stylizovat do role obětí a zvítězit tak v očích veřejnosti nad pravicí.“
Emotivní reakce na obvinění vůči Sánchezově ženě navíc může sloužit ještě k jednomu cíli: efektivnímu umlčení diskuze o dalších a vážnějších skandálech, se kterými se musí potýkat jiní vysocí představitelé PSOE. Jde především o kauzu někdejšího ministra dopravy José Luise Ábalose, který musel být v únoru vyloučen ze strany kvůli zatčení svého bývalého osobního asistenta obviněného z přijímání úplatků v době covidové pandemie. Ábalos se dlouho odmítal vzdát vysoké pozice v parlamentu, a nakonec si udržel alespoň poslanecké křeslo.
Ať už byl Sánchezův manévr předem vykalkulovaný, nebo upřímně myšlený, už v příštích týdnech se uvidí, jestli se jeho straně dlouhodobě vyplatí. Nebo jestli se situace vrátí do bodu před krátkou politickou krizí, kdy byl španělský premiér u veřejnosti stále neoblíbenější a prožíval jednu volební porážku za druhou.
