Od vrcholu tzv. migrační krize projevují státy, které jí byly nejvíce postiženy, velkou péči o to, jak se k uprchlíkům a dalším migrantům staví ostatní země EU. Mám pro ně pochopení a vůbec se nedivím, že jejich občanům i politickým vůdcům vadí, co jejich státy stojí na penězích, vnitřní bezpečnosti a komfortu občanů statisícové davy většinou ilegálních přistěhovalců. Nevědí si s nimi rady, a byli by proto rádi, kdyby s nimi jejich starost a břímě někdo sdílel.

Pominu obvyklé a do značné míry oprávněné argumenty „těch druhých“, že uprchlíci do jejich zemí nechtějí (například k nám chtějí Ukrajinci, ale ti se jakoby „nepočítají“, zatímco se „počítají“ například Iráčané, kteří od nás utíkají) a že za mnohé problémy si dané země mohou přinejmenším částečně samy. Například vědomým ignorováním existujících pravidel nebo nepřipraveností svých úřadů (byť peníze na tento účel byly vyčerpány beze zbytku).

Buď jak buď, v EU byl nakonec odhlasován systém kvót a „legalizovaní“ uprchlíci měli podle něj být rozdělováni do jednotlivých států EU. Státy Visegrádu se hlasitě postavily proti tomu (podle mého soudu poněkud naivně odkryly karty, protože muselo být jasné, že systém fungovat nebude) a brzy se jim dostalo výhrůžky, že by také nemusely dostávat peníze, o kterých se domnívají, že na ně mají právo. Hlavním karatelem byl předseda Evropské komise J.-C. Juncker a například v ČR se stal jedním z nejnenáviděnějších unijních bossů.

Maďarsko bylo pokáráno velmi důrazně za politiku svého premiéra a obviněno z jednoho z nejhorších evropských hříchů – z nacionalismu. Polsko je na paškále už několik let a je káráno za to, že si jeho občané zvolili konzervativní vládu. Ta se nepřekvapivě chová konzervativně a postupně odstraňuje vše, co považuje za plody předchozí liberální vlády. Obě jmenované země už také dostaly varování, že by se jim mohlo přihodit něco nepříjemného v rozpočtové oblasti. Kohezní fondy jsou skutečně dobrá a účinná hůl.

V těchto dnech se přihodilo cosi neočekávaného – vysmívaný a znectívaný J.-C. Juncker se zastal zemí, vystavených potenciální hrozbě odebrání nebo omezení financí z tzv. kohezních fondů.

Server Politico poskytl plné znění textu tzv. pozičního papíru německé vlády z 11. května k otázce kohezních fondů na rozpočtové období po roce 2020. V jeho závěrečné části se říká, že německá strana by ráda zjistila, zda „je možné spojovat obdržení kohezních fondů s dodržováním základních principů vlády práva“. Podle německého názoru by kohezní politika měla také být využívána „k vytváření dodatečných pobídek k zavádění nezbytných strukturálních reforem“.

Ano, tomu se také někdy říká metoda cukru a biče. Pokud by „se ukázalo“, že to možné je, pak by se například dnes neoblíbenému Polsku nebo Maďarsku mohlo stát, že přijdou o část peněz, z nichž se financuje rozvoj jejich chudších oblastí.

Nejde samozřejmě jen o země, jejichž politika se v dané chvíli nelíbí Německu nebo jiné vlivné zemi EU. V dokumentu se také vyzývá ke „striktnějším makroekonomickým kondicionalitám, pokud země nedodržuje unijní pravidla pro deficit“. To už se netýká jen Visegrádu, ale celého „jižního křídla“ EU a potenciálně vlastně kterékoli země, jež by se z nějakého důvodu dostala do potíží.

Angela Merkelová jistě dobře ví, že taková pozice Německa je v EU neprůchodná. Potenciálně ohrožuje všechny, a ještě navenek vypadá jako vyhrožování. To se v EU sice občas používá, ale jen jako rétorická figura, nikoli jako vážně míněná hrozba. Přesto stálo Němcům za to, dát svůj názor v podobě předběžné pozice na vědomí všem.

Na jedné straně je to „slovo do vlastních řad“, které má přispět k vítězství CDU ve volbách. Na straně druhé je to „první vážné varování“ pro případ, že CDU skutečně volby vyhraje. Unijní rozpočet na další období bude totiž vznikat až po nich.

Německo je ekonomicky i politicky dominantní zemí EU, jejíž příspěvek do unijního rozpočtu je životně důležitý pro fungování všech programů a všech institucí EU. Za pár měsíců budou volby a trochu tvrdší postoj k unijním hříšníkům nejspíš může k CDU vrátit některé odpadlíky, jež pohltila AfD, a některé jiné odradit od radikálního kroku hlasovat pro rudého Martina Schulze.

Jean-Claude Juncker, nejvyšší unijní úředník, se pochlapil už podruhé v krátké době. Nejprve na summitu G7 ukázal, že „Lucemburčan se nebojí Američana“ a nyní se postavil proti německému nápadu: „Jsem toho názoru, že bychom to neměli dělat. … Ne že bych to někdy nechtěl sám udělat. Ale myslím si, že by moc nepomohlo rozdělovat Unii.“

Má pravdu, předseda! Respekt k právu a fiskální disciplínu si nelze vynutit hrozbami, ale ani úplatky v podobě různých fondů, dotací a pobídek. Protože ale on i ona dobře vědí, že ten druhý také ví, nestane se vůbec nic. Tedy pokud paní Merkelová v září vyhraje volby. Pokud ne, objeví se nejspíš úplně jiný německý „poziční papír“ a pak uvidíme, zda se pan Juncker konečně někoho poleká.