Klid sobotního rána na Rhodu nečekaně narušil udýchaný mluvčí, který se zoufalým výrazem ve tváři bez zaklepání vtrhl do Milošova apartmá.

„Pane prezidente, tak už je to venku. Článek se našel.“

Prezident si pozorně prohlédne fotografii na displeji Ovčáčkova chytrého telefonu a praví: „Výborně, pražská kavárna pukne vzteky.“„Jistě, pane prezidente, jenže, jak vidíte, tak to není Přítomnost, ale Rudé právo.“„To snad nevadí, ne?“

„Pane prezidente, problém je v tom, že to tedy nenapsal Peroutka.“

„Ale no tak, Ovčáčku, proč mě obtěžuješ s takovými hloupostmi? Důležité je, že je to vlevo dole.“

„Ano, ale víte, jak je pražská kavárna zákeřná. Ti fašisté určitě budou zdůrazňovat ten detail s autorem. A budou chtít, abyste se omluvil.“

„Víš, Jirko, někdy mám pocit, že ses u mě nic nenaučil. Jako jediný evropský prezident jsem na konferenci, kterou za peníze KGB/FSB pořádá Putinův kamarád, a ani mi nebylo blbý nejet kvůli tomu na Peresův pohřeb.

Bez váhání prosazuju zrušení sankcí, když Vladimir páchá před zraky celého světa další válečný zločin. Vážně si myslíš, že mě zajímá, co si myslí lidi?“„Tak já zase napíšu, že to je spiknutí kvičící fašizující pražské kavárny.“

„A víš co? Když to napíšeš v azbuce, tak to bude ještě větší legrace.“

„Jak si přejete, pane prezidente.“