„Máme řešení!“ Zní to trochu moc jednoduše a „ultimátně“ na to, aby to byla pravda, že ano? Ale přesně na tomto principu funguje volební kampaň řady politických subjektů. Čím jednodušší řešení, tím lépe, a vůbec nezáleží na tom, že některá navrhovaná řešení jsou například protiústavní. Dokonce nezáleží ani na tom, že problém, jehož vyřešení se slibuje, ve skutečnosti vůbec neexistuje. Naopak. Neexistující problém se totiž řeší úplně sám právě svou neexistencí, takže jediné, co je následně třeba dělat, je tvářit se, že neexistuje právě mojí zásluhou.

Pokud se politická strana při své kampani soustředí na takovéto problémy, obvykle je to proto, že ve skutečnosti nemá k dispozici žádný reálný program, jehož realizace by mohla společnosti prospět, kterým by se mohla prezentovat. Pokud nemá politická strana pro svou samostatnou existenci objektivní důvod, je pravděpodobné, že se jedná čistě o prostředek, kterým se její představitelé snaží získat vlastní díl politické moci.

Na české politické scéně je momentálně jeden hlavní neexistující problém. Bájná islamizace. Stran, které toto téma využívají, je mnoho, některé dokonce zanikají dříve, než si jejich existence stihneme všimnout, ale hlavní hráči v podstatě zůstávají a mění se jen jejich vzájemné vztahy.

Každý, kdo uvažuje o tom, že dá svůj hlas straně, která dává na první příčku svých priorit boj proti migraci a islamizaci, by si měl uvědomit několik zásadních faktů.

Tyto strany se snaží voliče přesvědčit, že ho dokáží ochránit před hrozbami migrační krize na rozdíl od stávajících nebo bývalých vládních stran. Slovní spojení jako „vlastizrádná vláda“ jsou na demonstracích příznivců antiimigračních stran neuvěřitelně nadužívána. Při takovéto informační masáži složené z velké části z nepravd a údajů vytržených z kontextu je obtížné lidem vysvětlit, že „vlastizrádná vláda“ má sice řadu nezanedbatelných chyb, ale ohledně migrační krize se rozhodně nechová nijak „sluníčkářsky“. Žádná z demokratických stran nemá ve svém programu body, které by jakkoliv umožňovaly realizaci nebezpečí, před kterými antiimigrační strany varují. Jedná se čistě o psychologickou manipulaci, která má vést k přehlížení absence dalšího smysluplného programu antiimigračních stran.

Dalším důvodem, proč se někteří lidé rozhodují volit ve prospěch nových protisystémových stran, někdy bývá jejich znechucení z politických afér, které průběžně zaznamenávají v tradičních parlamentních stranách. Tato ztráta důvěry je do jisté míry pochopitelná. Je ovšem nezbytné si uvědomit, že volba nových subjektů tento problém sama o sobě nemůže vyřešit. Jednotlivé aféry jsou způsobeny lidským selháním jednotlivců a příslušnost k jiné straně rozhodně nezaručuje imunitu proti demoralizujícímu vlivu, který může politická moc na některé jedince mít. Pokud je pro voliče přesto nepřijatelné, aby dal svou důvěru straně, v níž k takovémuto selhání došlo, měl by mít při svém rozhodování na paměti právě to, že se totéž může stát v jakékoliv politické straně nebo hnutí, a nerozhodovat se tedy jen na základě absence medializovaných afér, ale raději na základě toho, jak komplexně má strana nezatížená skandálem propracovaný program.

Posledním bodem, který bych chtěla zdůraznit, je podpora antiimigračních politických subjektů ze strany nejrůznějších extremistů. Pravidelně pořádané demonstrace proti islamizaci nám umožňují pozorovat, kdo ve skutečnosti tvoří tvrdé jádro příznivců antiimigračních stran. Známé firmy z neonacisticky zaměřených spolků, „čeští“ vlastenci mávající ruskými vlajkami, lidé vyhrožující šibenicemi a označující názorové odpůrce za vlastizrádce, se kterými je třeba si to vyřídit. Myslím, že není nutné vysvětlovat, proč by to pro všechny potenciální voliče mělo představovat minimálně morální varovný signál.