Podle zářijového volebního průzkumu společnosti STEM by v případě, že by se parlamentní volby konaly teď, vládu sestavoval Andrej Babiš. Už tato skutečnost je alarmující, ale v tomto článku se chci zabývat něčím jiným. Před několika dny Babiš v rozhovoru pro server Echo24 uvedl, že nevidí důvod, proč by jeho hnutí nemohlo případně spolupracovat s KSČM. Kdyby volby skutečně dopadly tak, jak ukazuje průzkum, mohlo by ANO s KSČM sestavit křehkou stojedničkovou koalici. Bezpochyby se pohybujeme na poli spekulací a odhadů. Průzkum je průzkum a volby jsou volby a mohou dopadnout i jinak. To znamená, že to ve skutečnosti nemusí být tak strašné, ale zároveň to taky může být ještě horší. Důvody, proč by Babiš mohl dát při sestavování vlády přednost komunistům, jsou dva. Jedním důvodem je pochopitelně zlá krev mezi ANO a ČSSD v rámci mocenského boje v současné vládě. Druhým a hlavním důvodem je to, že v případě koalice s komunisty by mělo ANO nad svým koaličním partnerem jednoznačnou převahu mandátů, což by mu umožňovalo získat větší podíl vládních křesel. Tolik tedy k tomu, proč je možné, že by se KSČM mohla do vlády dostat. Jedná se samozřejmě jen o jednu z eventualit, nicméně mi tato možnost přijde tak děsivá, že považuji za nutné na toto nebezpečí upozornit.

Když jsem se o tomto tématu dnes poprvé letmo zmínila, dostalo se mi bohužel i argumentu, že na možnosti návratu komunistů do vlády není nic strašidelného a že Česká republika má jiné starosti. Po prvotním šoku jsem se rozhodla jít cestou debaty a některé z argumentů bych nyní ráda použila v ucelenějším textu.

Na úvod je důležité zmínit jednu zásadní skutečnost. Za celou dlouhou dobu, co je komunistická myšlenka na světě, se ji nikdy plošně nepodařilo realizovat tak, aby z ní měla společnost prospěch. Nikdy. Pokaždé, když se komunismus dostal k moci, byl výsledkem úpadek nebo přinejmenším stagnace z důvodu nevyužitého potenciálu. Tento úpadek měl několik rovin. Jednou z rovin byla samozřejmě ekonomika. Konkrétně v Československu jsme měli tu čest pocítit důsledky znárodňování, centrálního plánování s orientací na těžký průmysl, likvidace soukromého podnikání, neefektivní práce způsobené umělým vytvářením zbytečných pracovních míst a podobně. Další oblastí, kterou komunistické režimy vždy důkladně zdecimovaly, byla oblast lidských práv. Statisíce vězněných a stovky popravených odpůrců politického režimu jsou pro nás z dnešního pohledu něco tak nepředstavitelného, že řada lidí není vůbec schopna tuto skutečnost brát v úvahu. O běžné šikaně nepohodlných občanů v podobě omezených možností studovat, dělat vysněnou práci nebo poslouchat a číst, co chci, ani nemluvím. Ekonomické a lidskoprávní faktory pak společně vedly ke třetímu aspektu úpadku, který se nejobtížněji kvantifikuje, ale s jehož následky se potýkáme daleko víc než s tím, že nebyly pomeranče. U jedince může dlouhodobá deprivace vyvolat řadu nepříznivých osobnostních změn. Podobný proces probíhá i v rámci celé společnosti. Naše země byla této deprivaci vystavena čtyřicet let. Čtyřicet let byla lidem vštěpována lež a polemizování s touto lží bylo nekompromisně trestáno. Čtyřicet let byli lidé drženi jako laboratorní potkani v umělých podmínkách, v nichž si osvojili určité zvyklosti, které ve svobodné společnosti z principu nemohou vést k úspěchu.  Čtyřicet let byli všichni přesvědčováni, že je špatné být jiný.

Po revoluci pochopitelně došlo k tomu, že se část lidí nedokázala přizpůsobit takříkajíc „podmínkám mimo laboratoř“. Lidé zvyklí na jistotu finančního příjmu téměř za nic se v případě vlastního neúspěchu po čase pochopitelně začali dívat na minulou dobu s určitou dávkou nostalgie. Tato nostalgie rezonuje veřejným prostorem dodnes a s tím, jak se vzpomínky víc a víc idealizují, je nebezpečnější a nebezpečnější. Když se takový nostalgií postižený jedinec projde po Praze a uvidí na lavičce v parku bezdomovce, řekne si, že za komunistů žádní bezdomovci nebyli. Už ho ale nenapadne, že hlavním důvodem jejich neexistence byl zákon, který umožnil nechat každého člověka, který se odmítl životním stylem přizpůsobit, zavřít za potulku. Potom si nostalgik přečte článek o tom, jak část rodičů nemá na to, aby dětem zaplatila obědy, zavzpomíná a nepovede se mu přijít na jedinou vzpomínku, kdy o něčem takovém četl za minulého režimu. Už ho nenapadne, že za minulého režimu si o něčem takovém přečíst nemohl ne proto, že by bylo dokonale postaráno o sociální jistoty mladých rodin (protože nebylo), ale jednoduše proto, že novináře, který by chtěl o něčem podobném psát, by velmi brzy postihl stejný osud, jako potenciálního bezdomovce. Paměť je selektivní a nepřesná. Nostalgik si pamatuje, že se všichni měli tak nějak stejně. Už si ale nepřizná, že se v zásadě dle dnešních měřítek měli všichni stejně špatně. Když přepočteme poměr mezi dnešní minimální mzdou a dnešními cenami na poměry z osmdesátých let, vidíme, že rozhodně nebylo levněji. Zásadní zrada dnešní doby je ta, že si musíme umět vybírat. Za bývalého režimu celkově nižší dostupnost všeho dál stírala rozdíl mezi chudobou a normou, protože ani když člověk peníze jakžtakž měl, si za ně nemohl koupit nic výjimečného, kdežto v současnosti je možností za co utrácet nekonečně mnoho, skoro každý si pořídí něco, takže při pohledu okolo člověk vidí realizované téměř všechny možnosti. Sám si však může dovolit jen malou část a nabývá reálně neopodstatněného dojmu, že je na tom hůř než lidé v jeho okolí. Jednou z mála výjimek, u kterých neplatí, že levněji nebylo, jsou ovšem dvě položky. Dvě položky, které podvědomě ovlivňují rozhodování víc, než si myslíme, protože se jedná o extrémně návykové drogy. Pokud chcete někoho ovládat, je závislost jednou z možností, jak to provést. Pivo za padesátník prostě člověku uvízne v paměti. Proč by si k tomu měl pamatovat, že se člověk musel i v hospodě bát, co před kým říká, aby mu v dalších dnech nepřišla nezvaná návštěva.

Populistická rétorika komunistů si dokonale osvojila princip „slibem nezarmoutíš“ a přesvědčuje nespokojenou část občanů, že dokáže zařídit, aby se měli lépe. Jen mezi řádky si může kritický čtenář domyslet, že když to náhodou nepůjde, tak prostě zařídíme, aby se ostatní měli hůř, a tím se to nějak vyrovná. Formálně se KSČM od zločinů svého předchůdce sice distancovala, ale v praxi stále dochází k tomu, že její jednotliví vrcholní představitelé při každé příležitosti tyto zločiny bagatelizují. Osobně nedokážu pochopit myšlenkové postupy voličů KSČM, kteří uznávají, že byl minulý režim špatný, ale přesto chtějí komunisty volit, protože teď už přece žádné znárodňování nebo politické procesy nehrozí. Nechápu, jak může někdo dojít k závěru, že je správné dát hlas straně, která se svým jménem i hlavní myšlenkou hlásí k režimu, který považuji za špatný a který nikdy v historii nedopadl dobře.

Komunisti rádi poukazují na bezcitnost pravičáků. Matky samoživitelky bez prostředků, chudí důchodci, nezaměstnaní. Jenže tohle upozorňování je na stejné úrovni, jako když někomu nalijete do nádrže vodu, a pak se chlubíte, že vaše auto líp startuje. Nezanedbatelná část dnešních problémů by totiž nemusela nikdy vzniknout, nebýt našeho čtyřicetiletého rudého intermezza. I středově pravicová politika může mít prostředky pro řešení sociálních problémů, ale nikoliv v případě, kdy se nespokojení občané domnívají, že mají a priori nárok na to, aby se o ně stát postaral. Tak to ale, pokud se nestane zázrak, už nikdy fungovat nemůže a nebude, ani kdyby se komunisté k moci dostali, protože na to jednoduše nejsou prostředky. Sociální solidarita je zoufale potřebná, ale zároveň je nutné, aby byla podmíněná alespoň minimální snahou vyřešit si své problémy sám.

Pokud by snad měl někdo po přečtení textu dojem, že tvrdím, že jsou komunisté náš jediný problém, tak výslovně říkám, že to ani zdaleka. To ale nic nemění na tom, že návrat komunistů reálné nebezpečí představuje, a je nutné snažit se mu předejít všemi dostupnými demokratickými prostředky.