Andrej Babiš (ANO) FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
KOMENTÁŘ / Producírování politiků na sociálních sítích nabírá na obrátkách. Trendem je v současnosti TikTok, jakkoli je stále podle NÚKIB bezpečnostní hrozbou. Právě tady se politici mnohdy doslova ztrapňují, jen aby ukázali svou lidovou tvář. Nebojí se přitom klesnout na úroveň pouťových kejklířů. Vážně stojíme o to, aby nám vládli pouťoví kejklíři? Nebo bychom raději profesionální politiky rozumějící své práci?
Nalijme si čistého vína. Politika je řemeslo jako každé jiné. Ano, jistě, schopnost zaujmout voliče sem patří také. Jak vypadá politika v podání „mužů z lidu“ jsme už jednou zažili v době vlády komunistické strany. Tihle panáci byli lidem pro smích. Proč si to chceme zopakovat, to nám to nestačilo jednou? „Fakt se budou voliči rozhodovat podle výkonů politiků na TikToku?“ ptal se na sociální síti X lakonicky sportovní komentátor Robert Záruba. Bohužel nejspíše budou.
Tradice (s)prostonárodních bavičů je v Česku velmi silná. „Taková lidová řachanda,“ slýcháváme. Žádný inteligentní humor v podání Švejka, Voskovce s Werichem či Divadla Járy Cimrmana. Chce to něco lidového, snadno pochopitelného. Vladimír Menšík byl skvělý herec, schopný bravurně zahrát i velmi vážné role. Přesto, nač si v souvislosti s ním nejčastěji vzpomeneme? Více či méně trapné přisprostlé historky plné sexistických a mizogynních narážek. Ideálně vyprávěné jakoby polo opileckým hlasem. Ostatně podle vzpomínek pamětníků to mnohdy nebylo jen jakoby. Podobný vkus si pak někteří přenášejí i na politiky. Ti se snaží vyjít vstříc poptávce a zviditelňují se na TikToku, jak jen to jde.
A není to jen Andrej Babiš, který žoviálně žvatlá s Karlem Havlíčkem při otevírání lahve sektu. Alena Schillerová převlečená za hranolky je už legendární. Do všeobecného veselí před koncem roku přispěchal také premiér Petr Fiala s „roztomilým“ sestřihem přeřeků. Fiala se tak moc snaží rozbít svou masku „suchara“, že ignoruje varování Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost. U populisty Babiše se to dá ještě pochopit, on žádný program nemá, jen svůj zisk. Ale stojí o něco takového voliči liberálních či liberálně-konzervativních stran? Možná by je spíše zajímal skutečný program a koncepční práce.
Panáci pro smích
Není to přitom v našich dějinách nic nového. Když po státním převratu v roce 1948 začal komunistický režim nahrazovat „buržoazní“ umění socialistickým realismem, nemalá skupina lidí to přivítala. Konečně měli umění, kterému rozumí – přímočaré, jednoduché kresby, které nekladou žádné nároky na přemýšlení. Anna proletářka, srp, kladivo, rudá hvězda. Žádné komplikované kresby impresionistů, či dokonce konstruktivistů. Kdepak, to je pro ty „intelektuály“. Umění pro „našilidi“ musí být jednoduché. Také komunističtí prezidenti si zakládali na tom, že jsou muži z lidu. Bez formálního vzdělání a mnohdy i bez vyšší inteligence.
Tuto silvestrovskou “zábavu” dvou trapných šašků, jsem asi ani nechtěla vidět!😳 pic.twitter.com/6ReqzTTzfR
— Barbora Mercury 🇨🇿✌️🇪🇺 (@MercuryBarbora) December 31, 2024
Klement Gottwald byl zocelen mnoha lety parlamentní práce v době první republiky. Podobně i Antonín Zápotocký. Jenže oba mnohdy naráželi na limity svých znalostí a schopností. Zejména v případě Zápotockého to bylo již dobře viditelné. Ostatně historik Michal Stehlík připomněl na Facebooku pár dobových vtipů právě o něm. Ještě o něco níže posunul pak laťku „fešný Tony“, jak se přezdívalo našemu údajně nejpohlednějšímu prezidentovi Antonínu Novotnému. Ten už byl dokonce i dělnickým kádrům pro smích. Jeho komolení slov se stalo legendárním, jeho mluva by se možná dala připodobnit ke staroslověnštině Andreje Babiše. Místo zemědělství říkal Novotný zpravidla zemedelství, občas zaměnil balkón za balgon a jeho výrok o mase, co bude „v brzku“, patří k národním pokladům. Milouše Jakeše si řada lidí ještě pamatuje.
Politik má být profesionál
Asi nikdo bychom nechtěli, aby nám operaci srdce dělal vyučený instalatér. Přitom paradoxně něco podobného mnohým z nás u politiků nejenže nevadí, dokonce to považujeme za plus. Jenže prací politika rozhodně není „starat se o našilidi“. Úkolem politika je podílet se na tvorbě zákonů a právního prostředí obecně. Očekává se od něj, že bude schopen přečíst a pochopit návrh zákona, což je poměrně obtížný právní dokument.
Měl by být schopen pochopit důležitost či nedůležitost mezinárodní smlouvy, takže by měl mít přehled o geopolitice. A především musí být schopen existovat ve spleti vztahů buď v parlamentu, ve vládě, nebo i na místní úrovni. Jakkoli je práce soustružníka, slévače či pekaře nesmírně důležitá, tyto schopnosti u soustruhu, vysoké pece ani v pekárně prostě nezískáte. Pokud má být poslanec či senátor na svém místě aspoň něco platný, bez formálního vzdělání to jde jen těžko. A chtělo by se dodat – zejména bez formálního vzdělání ve společenských vědách.
Často u některého z politiků slyšíme výtku, že „nikdy nepracoval a hned po škole šel do parlamentu“. Proč by to měla být nevýhoda? Naopak, znamená to pouze, že svou práci nejspíše bravurně ovládá – dokáže být platným členem zákonodárného sboru, dokáže pomoci s nalezením kompromisu anebo prosadit zákony, které jsou podle něj či jeho strany potřebné. Práce opravdu není jen přehazování hnoje či kopání výkopů. Člověk pracuje, i když se z práce nevrací zpocený a smradlavý. A ve skutečnosti je v politice mnohem užitečnější někdo, kdo ji ovládá, než někdo, kdo „rozumí lidem“, protože s nimi pije „deset bráníčků“ každé odpoledne po práci.
Podobně jsou naprostým nesmyslem populistické žvásty o „vládě odborníků“. Nic takového neexistuje. Nebo přesněji existuje, je to vláda složená z politiků. Nikoli lékařů, ekonomů, agronomů, učitelů, generálů a tak dále. Protože úkolem ministra není ani náhodou rozumět samotné agendě. Od toho má k ruce mnohdy velký odborný aparát ministerstva. Hlavním úkolem ministra je prosadit onu agendu ve vládě a následně v parlamentu. Na to potřebuje schopnosti! Musí umět vyjednávat, hledat většinu a přesvědčovat. Ostatně právě ministerstvo zdravotnictví již mnohokrát ukázalo, že špičkový odborník na tu kterou oblast medicíny rozhodně nemusí být dobrým ministrem. Je to spíše naopak.
Nebylo by už načase přestat od politiků chtít, aby se starali o blahobyt „lidu“, pokud možno bez jeho přičinění, a naopak požadovat, aby rozuměli své práci a uměli ji? K tomu mohou být klidně suchaři a nemusí se producírovat na sociálních sítích. Měli by ale nabídnout jasnou vizi, jak chtějí prospět naší zemi.
