Evangelický duchovní a undergroundový písničkář Sváťa Karásek by oslavil osmdesátiny FOTO: Věra Tydlitátová (se svolením autorky)
FOTO: Věra Tydlitátová (se svolením autorky)
Bylo to v polovině sedmdesátých let, ticho bylo téměř hmatatelné. Poslední nápisy vyzývající okupanty k odchodu domů byly zamazány vápnem, z obchodů mizely gramofonové desky a knihy zakázaných autorů, komunisté vyžadovali a tvrdě vymáhali tanečky a oslavy k poctě svých tučných funkcionářů. A pak jsem kdesi mezi mladými lidmi u ohně zaslechla pozoruhodnou výzvu: „Say no to the devil, say no / Say no to the devil, say no / Devil is the severe, he won’t treat nobody right, say no to the devil, say no.“
A pak jasná slova o tom, že ďáblovi je možné odporovat, že ti vyšklebení bolševičtí mocnáři s rybíma očima a tlustými zadky budou smeteni dějinami, že jejich oslavné pomníky a povinné ikony skončí v „móři ohnivým“. Bylo to tak nové, tak svěží a útěšné, že jsem tehdy coby teenager ubitý vševládnou šedí a téměř udušená beznadějí začala opět dýchat. Hned jsem se ptala, kdo že to složil. Prý nějaký Sváťa. Sváťa Karásek.
Sehnala jsem si nahrávky jeho dalších písniček, v levném magnetofonu to šramotilo, mnohokrát kopírované pásky byly sotva poslouchatelné, chrastilo to a slova zanikala v šumu, ale i tak jsem je dokázala poslouchat stále dokola. Melodie amerických tradicionálů a spirituálů byla chytlavá a české parafráze původních textů byly vtipné, poetické a nadto jednoznačné. Byly to pravé protestsongy hrané na tři akordy, zpěv nesentimentální a nevyumělkovaný, něco zcela nového a naprosto kontrastního k cukrkandlové a prázdné produkci tehdejší povolené populární tvorby.
Já i mí přátelé jsme tehdy podvědomě cítili, že nejen propagandistické šunty, ale dokonce i naprosto neutrální písně a televizní pořady jsou falešné. Veršíčky o lásce, rozjásané trylky, flitry, pestré barvičky a křečovitý optimismus nevyjadřovaly to, co jsme dennodenně prožívali, když naše rodiče vyhazovali z práce, když jsme nemohli studovat a cestovat, když jsme nemohli sehnat desku lidových písniček jenom proto, že je zpíval Jaroslav Hutka, o Krylovi ani nemluvě, když z knihoven zmizely krásné knihy včetně těch dětských, například Putování za švestkovou vůní, jen proto, že Ludvík Aškenázy po srpnu 1968 emigroval, když nás později předvolávali k výslechům nebo sledovali na ulici, kam jdeme, a odposlouchávali přednášky o filosofii u Němcových v Ječné ulici. Sváťa zpíval pravdivě.
Podařilo se mi jej osobně poznat těsně před jeho odjezdem do emigrace, kam jej v zimě roku 1980 vyštvali estébáci v rámci státně teroristické akce Asanace. Nejprve žil v imigračním táboře Rakousku, později v Curychu, kde působil jako evangelický duchovní a odkud mi poslal jediný dopis, kde mi děkoval za podporu. To už jsem znala více jeho přátel a dozvídala jsem se, čím musel projít ve své vlasti. Když okupanti v srpnu roku 1968 projížděli Prahou, zablokovali průjezd sanitky, která vezla novorozená dvojčátka Karáskových. Děti v sanitce zemřely na podchlazení. Něco tak děsivého by každého zlomilo, Stáňa i Sváťa s tím museli žít.
Sám říkával, že smrt provází jeho život velmi blízko, ale nesla jej víra, nikdy neztrácel veselou mysl a jakýsi prosvětlený optimismus. Alespoň navenek tak působil, jen někdy, snad když se trochu napil vína, vyplul z hlubin jeho mysli jakýsi kal, smutek, roztrpčenost, ale nikdy jimi nezatěžoval přátele. Jakákoliv sebelítost mu byla naprosto cizí. Ze smrti si dělal šoufky, vykládal, co se mu má zpívat na pohřbu, byla to jeho verze gospelu Give me that old-time religion, a vymýšlel různé humorné epitafy, které by mu přátelé měli vyrýt na hrob, až „zaklepe bačkorama“.
Pro své politické postoje byl v roce 1973 Sváťa zbaven tzv. státního souhlasu k výkonu duchovenské služby. Tímto zvrhlým opatřením mohli komunisté ovládat duchovní všech denominací a udržovat je v poslušnosti. Kdo se nesklonil, mohl přijít o práci, nejen v konkrétním sboru či farnosti, ale kdekoliv a na neomezenou dobu, protože státní souhlas se týkal celého státu. Sváťa pak byl kastelánem na hradě Houska, kam za ním jezdili přátelé a umělci, nebo v Praze myl okna. Říkal si myčvok a smál se tomu. Manuální práce mu nevadila, byl rád mezi lidmi a měl pro ně hluboké pochopení. Později jsem slyšela, že téměř každý, kdo se s ním setkal, měl pocit, že je výjimečným Karáskovým přítelem, že mu Sváťa věnuje veškerou pozornost a respekt, to byl jeho dar. Myslím, že jsem podlehla stejnému kouzlu, ale nepovažuji to za omyl a klam, Sváťa v tom byl upřímný.
V undergroundové komunitě nacházel nový a velice vnímavý sbor, shromáždil okolo sebe všechny možné zajímavé lidi od těch na samém kraji společnosti až po šikanované intelektuály z kotelen a kanálů. Měl rád odstrčené a stigmatizované lidi, pro ně měl soucit a nekonečnou trpělivost. Nikým nepohrdal, nikoho neodmítal, každého soustředěně vyslechl, ke komunistickým kolaborantům a papalášům však byl nebojácně a tvrdě kritický. Občas byl i kritický k potentátům církevním, ale v tom byl mírnější, pořád měl svou církev rád, přestože se k němu ne vždy chovala dobře. Pamatuji na pozdvižení mezi faráři, že si Sváťa v písni dovolil nazvat ďábla sviňákem. Takový nehezký vulgarismus, to se na pana faráře přece nesluší.
Když už nesměl na kazatelnu, Sváťa sedával v laciných hospodách, hrál na kytaru své tři akordy, kázal svými písničkami a vyprávěl veselé historky: „To jsem byl na Střední zahradnické škole v Mělníku a jednou jsme měli na 1. máje pochodovat pod tribunou, kde seděli ti bolševici. A měli jsme po nich házet kytičky fialek. Tak jsem si řekl: „Na tohle se prostě nemůže přijít“, a do své kytičky jsem zahradnickým drátem přivázal pořádný šutr. A vrhnul jsem ho s těmi fialkami na tribunu. Ještě ani nedopadl a hned se ze sekce učitelů ozvalo: „Karáááásek, ke mně!“ Oni mě znali.“
V roce 1976 se režim zaměřil na alternativní hudební scénu, došlápl si na členy skupin The Plastic People of the Universe a DG 307, zavřel zpěváky a muzikanty do vazby a chystal monstrproces za „výtržnictví“. Papaláši se domnívali, že zpacifikovaný národ ocení potrestání vlasatců a neskladných umělců, kteří hrají divnou hudbu, a že nikdo nebude příliš protestovat, proti skrouhnutí „chuligánů“. Naopak, mocnáři si mysleli, že každý, kdo by si chtěl napříště něco jen tak volně zpívat, si dá pořádný pozor. Spolu s Plastiky byl zatčen také Sváťa Karásek a odsouzen k osmi měsícům natvrdo. Za spirituály a biblické písničky, například za podvratné verše, že „V nebi je trůn, pravdy hlavní sídlo, všem vladařům připomínej.“
Tento proces však neprošel režimu nijak hladce, na obranu vězněných muzikantů vystoupili Jan Patočka, Václav Havel, Ludvík Vaculík, Ladislav Hejdánek a další intelektuálové, z nichž jen někteří znali a milovali hudbu Plastiků, ale slovy Jana Patočky, kterému se zrovna muzicírování vlasatých rebelů moc nelíbilo, „nelze tolerovat věznění lidí za písničky.“ Proces s Plastiky a široká reakce na něj stály v základech Charty 77.
Až po navrácení svobody jsem opět viděla Sváťu. Navštívila jsem ho v devadesátých letech třikrát v Curychu, kde nám ve své luxusní faře poskytoval laskavý asyl. Když jsem ho navštívila potřetí, tehdy s Milanem Balabánem, velkolepě nás napájel dobrým vínem, ve kterém se jako vyučený vinař vyznal, hostil nás švýcarskými sýry a italskými specialitami, vyprávěl své legendární historky a vozil nás po Švýcarsku. Vzal nás parníkem na objížďku jezera Vierwaldstättersee, ukázal nám středověký dřevěný Kapličkový most v Lucernu, zavedl nás do nóbl Schiffrestaurant Wilhelm Tell a nabídl nám jídelní lístek.
Chtěla jsem si vybrat nikterak drahé, ale pro mne exotické kalamáry, ale Sváťa mi kategoricky pravil: „To nejez, to je jen taková guma, objednám nám něco pořádného.“ On už byl takový autoritativní. A objednal masové fondue, to nejdražší, co se vůbec dalo sehnat. Vrchní slavnostně přinesl na stůl hořák, v němž modrým ohněm planul koňak, a obrovskou mísu s kousky různých druhů masa. A my jsme napichovali ta masíčka na vidlice a namáčeli do hořícího drahého koňaku. A pak ještě Sváťa zavedl řeč s majitelem podniku o fotbale, Češi tehdy porazili nějakého obávaného soupeře Švýcarů a pomohli Grasshopperům k postupu, a nadšený šéf mu za nás Čechy dal na to koňakové fondue značnou slevu. Takové měl Sváťa charisma, kdo zná opatrné a shánčlivé Švýcary, ví, jaké to bylo kouzlo, ne-li zázrak.
Když se Sváťa navrátil domů, jezdila jsem za ním do Prahy k Salvátoru, ke míval svá kázání. Ale pak nás pohltily jiné věci a vídali jsme se už málo, například v roce 2007 na demonstraci proti antisemitismu, která 10. listopadu, v den výročí říšského pogromu, zmařila pochod neonacistů. Sváťa na Staroměstském náměstí hovořil na tribuně a pak jsem ho viděla, jak šel s Fedorem Gálem na skleničku. Jednou též přijel do Plzně a opět jsme se potkali při podobné příležitosti. Sváťa už byl aktivní v politice a v kravatě byl velice důstojný.
Naposledy jsem ho potkala na setkání Charty 77 v Lucerně v lednu 2017. To už byl po mrtvici a těžce hovořil, vzala jsem do dlaní jeho ruku, byla chladná. Ale jeho oči byly stále stejně radostné, zářící vnitřním ohněm jako kdysi. Zemřel 20. prosince 2020. Přál si mít na náhrobním kameni větu „Už domachroval“. Ale leží pod růžovým kamenem spolu s členy své rodiny a žádná humorná alotria si na hrobě neprosadil.
Nemyslím, že mu to vadí, jsem si jistá, že vstoupil do té zářící nebeské síně s plnou parádou, všechny tváře se k němu otočily a ozvalo se halasné vítání. Sváťa rozzářeně obhlédl společnost a nechal si nalít to nejlepší víno. Jako vinař a znalec Písma věděl: „Podstatný je pití vína sled / nejlepší víno se dává hned / a jak Času přibejvá to horší se nalejvá / v Káni maj nejlepší naposled. / V žití tvém přibejvá dalších let / nečekej nejhorší naposled, / Bůh na sklonku tvého dne / dá ti víno výborné / výborné víno až naposled. / V žití tvém dnes každá radost tvá / radost tu úplnou předjímá, / svý smrti jen přejdeš most, / Bůh zavolá: „Další host, novej host k nám vešel na slavnost.“
Sváťa by dnes, 18. října, oslavil osmdesátiny. Odešel v požehnaném věku, ale pro nás příliš brzy. Chybí zde jeho čistá duše, nezlomný optimismus, štědře rozdávaná tichá radost a tříakordové spirituály. Tak všechno nejlepší, tam nahoře, milý Sváťo!
Mgr. Věra Tydlitátová, Ph.D. je religionistka a judaistka zabývající se problematikou extremismu a xenofobie. Působí na Fakultě filozofické Západočeské univerzity v Plzni.
